Pětašedesátiletý Beg vydechuje obláček kouře a předává dýmku manželce. Ta pak dceři, která opiový kouř vdechuje do pusy nejmenšího hošíka s vpadlýma očima. Vyzáblé tváře, rozcuchané vlasy, tělesný zápach.

Dodavatel číslo 1

V těchto zapadlých afghánských končinách, oddělených od zbytku světa ledovými potoky, jsou na opiu závislé celé rodiny. V Sarabu se bez opia neobejde půlka z jeho 1850 obyvatel. Afghánistán je hlavním světovým dodavatelem opia, jež slouží jako surovina k výrobě heroinu. Ačkoli se ho většina vyváží, na domácí půdě ho zbude dost i pro Afghánce.

Na rozdíl od západních států, kde se drogy šíří mezi dospívajícími, se v místních, rodinnými svazky úzce propojených, komunitách narkomanie předává z matky na dceru, z otce na syna. Vesnice jako Sarab se proměňují ve zpustošenou krajinu. V Begově domě není kromě několika matrací vůbec nic. Otec kvůli opiu vše ostatní prodal. „Stydím se za to, čím jsem se stal. Ztratil jsem sebeúctu. Toto dítě hladoví, protože mu kvůli opiu ukrádám jídlo,“ ukazuje Beg na pětiletého vnuka Mamadína.

Rozprodané ovce

Sarab leží stovky kilometrů od Kábulu, u potoka na konci kaňonu obklopeného strmými kopci provincie Badachšán. Begovým předkům tu patřilo mnoho pozemků. Beg míval 1200 ovcí. Prodal je po jedné za opium. Následovala pole, pak zařízení domu, kdysi vyloženého zdobnými koberci, dnes proměněného v hliněnou kobku. Na posledním kusu pole pěstuje rajčata a vždy, když je sklidí, řeší dilema – nakrmit vnuky nebo koupit opium. Většinou zvolí to druhé. Věci jako mýdlo jsou naprosto druhotné. „Když utržíme 50 centů, nakoupíme opium, a ne mýdlo, abychom si vyprali šaty. Obejdu se bez jídla, ale bez opia ne,“ říká Begova dcera a matka ročního miminka Rajhan. Dítě má na sobě špinavou košili bez spodního prádla.

Centra pro léčbu závislosti jsou ve městech, daleko od vesniček jako Sarab. Ale ani ta nedokážou pomoci všem. V tom nejbližším, v Tacharu, mají 30 lůžek a 2000 čekatelů. Opium se používá i pro nemocné jako prostředek na tišení bolesti. Sarab leží ve výšce přes 2400 metrů nad mořem, tři měsíce v roce je zasněžený a od nejbližší nemocnice ho dělí celodenní pochod. V hrstce místních obchodů nekoupíte ani aspirin.

Lék?

„Naším doktorem je opium. Zakouříte si, když vás bolí břicho, a pak si vezmete ještě a znovu. A pak už se bez něj neobejdete a je po všem. Skončil jste,“ říká Beg. Když si jeho roční vnuk Šamsuddín utrhl prst v dveřní zárubni, vdechl mu děd do pusinky doušek opiového kouře. Neměl v úmyslu učinit z chlapečka narkomana, ale na nic jiného nepřišel. „Nemáme tu žádné léky, tak co máme dělat? Od bolesti uleví jedině opium,“ přiznává Beg. Když začal s drogou on, následovaly ho manželka a dcera; pak šli v jeho šlépějích bratr a jeho žena. Návyk se šíří jako epidemie.

Zdravotníci se domnívají, že je třeba léčit celou vesnici. Loni ministerstvo zdravotnictví nechalo převézt ze Sarabu do protidrogové léčebny 120 lidí, o tři měsíce později se droze oddávalo znovu 115 z nich. Jednou z nich je i Núr s temnýma, zapadlýma očima: „Nejdřív začal znovu opium kouřit soused, pak bratranec, manžel a pak taky já.“

V části světa, kde průměrná denní mzda odpovídá 36 korunám, dávají narkomani za opium denně i dvojnásobek. Prodávají pozemky a zadlužují se. „Býval jsem boháč, míval jsem dobytek, pole a pak jsem začal kouřit. Vše jsem prodal, nemám nic,“ říká Dadar. Vypadá na 70 let a opiu propadla celá jeho sedmičlenná rodina. Na sobě má špinavou větrovku, manželka ukazuje ústa plná zkažených zubů, vnuci mají rozcuchané vlasy a roztrhané šaty. Nejedí maso ani zeleninu. Musejí se spokojit s čajem a občas s chlebem od souseda. Vesnický předák Sáhib Dad říká, že narkomani ochuzují celou vesnici, protože ti, kdo opiu nepodlehli, se s nimi dělí o své jídlo.

Rodiny, které už nemají, co prodat, se zadlužují u překupníků opia a dluhy pak splácejí vlastními dětmi – pronajímají syny, vdávají dcery, jimž se říká opiové nevěsty. „Vím, že se na mě zlobí, ale nedokážu přestat,“ říká Džan Begumová, která pronajala čtrnáctiletého syna k práci na stavbě jednoho z překupníků.