Vrah následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho choti Žofie byl do Terezína deportovaný krátce před dvacátými narozeninami; ve zdech pevnosti, která o 25 let později obejme tisíce českých židů, trápil Principa nejvíce zákaz četby knih. On, výsostný intelektuál a zároveň extrovert, trpěl i téměř dokonalou samotkou.

To, že jeho tělo prolézala tuberkulóza, bral ovšem zmužile. Princip zemřel nedlouho před koncem války, kterou rozpoutal. Jeho poslední zaznamenaná slova hovořila o víře, že se jeho milované Srbsko navždy osvobodí od rakousko-uherské knuty.

Gavrilo Princip se narodil 25. července 1894 na západě Bosny, v župě obývané téměž výlučně Srby. Principovo datum narození je dobré zdůraznit: kdyby byl o pouhý měsíc starší, za svůj hrozný čin, sarajevský atentát, by zaplatil životem...

Gavrilko, jak mu říkala maminka, měl osm sourozenců, ale co je důležitější: exceloval ve škole. Bez problémů se dostal na obchodní akademii v Sarajevu, kde ho osudově oslovila a okouzlila myšlenka Velkého Srbska. Ano, v této době sice již existovalo nezávislé Srbské království (od roku 1882), ovšem jeho rozsah byl oproti dnešku okleštěný – Bělehrad byl tehdy severním hraničním městem s Rakouskem-Uherskem, které ovládalo i celou Bosnu, z více než poloviny obývanou Srby.

Mladý Princip má tedy od junáckých let o nepříteli jasno, jsou jím Habsburkové. Oslovují ho militatní a anarchistické myšlenky, o to víc jej ale trápí, že ho pro podměrečnou tělesnou výšku (méně než 160 cm) a celkovou neduživost nepřijmou ani do srbské armády, ani do podzemní srbské guerilly, vedené majorem Tomislavem Tankosićem.

Tankosić byl zároveň členem tajné nacionalistické organizace Černá ruka, jejímž smyslem bylo záškodničit proti Rakousku-Uhersku, a při vhodné konstalaci páchat atentáty na členy císařského domu. Dlouho se pořádný „zářez" nedaří, na Ruku se lepí smůla. Třeba 18. července 1911, kdy má na mušce samotného císaře Františka Josefa I., selže technika – náboj se zasekne v komoře. Mimochodem, obdobný trabl jednou potká i hrdinného Jozefa Gabčíka tváří v tvář Heydrichovi.

Ale zpět do Bosny, do června 1914, kde se k Černé ruce dostane pozoruhodná informace. Ta říká, že do Sarajeva zavítá člen habsburského rodu. Jedná se dokonce o toho druhého nejprivilegovanějšího, následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este.

Hybatelem událostí, které svět přiblíží k hrozné válce, bude Dragutin Dimitrijević. Jde o samotnou hlavu Černé ruky, jež se rozhlíží po odvážných a zapálených mladících, kteří by si troufli vystřelit na následníka trůnu. Jeden z nejbližších Dimitrijevićových kumpánů, major Tankosić, si vzpomene na snaživého, inteligentního, leč neduživého Principa. Ten sice do uniformy nikdy nedoroste, ale pistoli přece unese, říká si šéf Černé ruky.

Osudového 28. června 1918 se po nábřeží sarajevské řeky Miljacky rozestaví devět odvážlivců, potenciálních vrahů mocného Habsburka.

Vlak následnického páru dosupěl na sarajevské hlavní nádraží krátce před desátou hodinou, a po krátkých oficialitách přesedl do přistaveného auromobilu, který jej proveze centrem města, až k radnici. Za volant usedl Čech Leopold Lojka, rodák z Konopiště, kde má František Ferdinand a jeho choť Žofie své půvabné sídlo.

Přesně v 10:40, právě když pár projíždí nábřežím, práskne asi deset metrů za nimi ohloušující dutý zvuk. Je to granát, který atentátník Nedeljko Čabrinović načasuje tak nezdařile, že exploduje tři sekundy po průjezdu potentáta. Ten se téměř nevzruší. Již dříve pár takových pokusů zažil. Nepochybuje, že jej chrání prozřetelnost.

Výbuch, který zabije několik Sarajevanů vítajících vzácnou návštěvu, zhatí plány zbytku atentátníků. V ulicích města nastal zmatek, četníci byli tuplem obezřetní.

Nakvašený Princip se tedy sebere, bloumá městem a znaven poledním slunce se posadí pod slunečník vyhlášené kavárny Moritze Schillera v ulici Františka Josefa I.

Již za pár sekund se budou přepisovat dějiny. Jedna, druhá rána. Pohotový Princip vystřelil na tváře, které notoricky dobře znal. Jako duch se totiž přímo ke kavárně přišoural vůz s prominentním párem. Jak se ale něco takového mohlo stát?

Bláhový následník trůnu nedbal nepříjemnosti na nábřeží a pln odhodlání si vymínil že navštíví zraněné z nezdařeného atentátu. Jeden z jeho hostitelů, správce provincie Bosna a Hercegovina Oskar Pociorek, přitom páru kladl na srdce a několikrát opakoval, aby se vyhli centru města a ať použijí relaticvně zabezpečenou trasou nábřeží. Ferdinand kýval na souhlas. Jen zapomněl na jediné: říct o doporučené trase svému řidiči Lojkovi.

A tak se stalo, že to ostře sledovaný vůz vzal přes centrum Sarajeva, v jehož spletitých uličkách se během chvíle ztratil. Ke všemu, naprosto nepochopitelně a dosud nevysvětleně, jej nejistilo doprovodně vozidlo s osobními strážci.

Prozřetelnost musela být ohledně arcivévody už značně unavená. Volant zmateného Lojky navedla přímo k uličce, kde zevloval Princip. Kolem něj navíc auto nejprve projelo, aniž si atentátník čehokoli všiml.

K úspěšným výstřelům došlo až poté, co Lojka na konci ulice Františka Josefa I. narazil na uzávěru, načež musel zařadit zpátečku a pomaličku se přišinul přímo před nabitou poloautomatickou pistoli Browning nemilosrdného bosenského Srba.

„Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!" (Žofinko! Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!) Poslední slova Ferdinanda doložil jediný přeživší, Leopold Lojka. Jeho další osud je věru nevšední, podobně jako ten Principův.

Hned po tragédii totiž řidiče generál Pociorek pověří, aby o zlé novině telegraficky zpravil Františka Josefa I., a také nového následníka trůnu, budoucího císaře Karla I. Ten poté, co se v listopadu 1916 stane císařem, Lojkovi daruje 400 tisíc korun, které poctěný Čech použije ke koupi hostince v Brně, kde bude prosperovat až do předčasné smrti v roce 1926.

Gavrilo Princip, ten hned po vražedné akci spolkl kapsli cyankáli, podobně jako několik dalších spoluatentátníků. Leč všichni ji vyzvrátí. Podloudný překupník je oklamal, v kapsli rozhodně nebylo cyankáli.

A tak se mohli chystat na soudní proces, ke kterému dojde už během války (ta začala 28. července rakouskouherským vyhlášením války Srbsku), konkrétně mezi 12. a 25. říjnem 1914 v budově městského soudu ve Vídni.

Všech devět atentátníků by pochopitelně viselo. Jen nebýt paragrafu, který zapovídal trest smrti pro pacahtele mladší dvaceti let. Oběšeni byli nakonec dva nejstarší členové Černé ruky, ostatní dostali maximální, dvacetileté tresty.

Princip byl hned po procesu, který mediálně zastínily špatné zprávy z haličské fronty, transportován do terezínské pevnosti, kde mu byla vybrána vlhká temná samotka.

Pro společenského, intelektuálně založeného mladého muže to byl těžký trest. Jeho jediným hostem byl čas od času vídeňský psychiatr Martin Pappenheim. „Nečinil na mě dojem fanatika, ale charakterního muže... Nejvíce trpěl tím, že nemůže číst. V noci spal pouhé čtyři hodiny a vyprávěl, že má vždy sny," zapsal si Pappenheim do poznámek, kde pokračoval popisem, kterak srbský atentátník při každé možné příležitosti projevoval lásku ke svému národu.

„Byl to inteligentní muž a duševně zdravý. Těžce nesl, že si ve vězení nemá s kým povídat. Nikdy nikoho z ničeho neobviňoval a tvrdil, že atentát byl jeho myšlenkou, do které zapletl své kamarády. Měl jsem dojem, že mluví vždy pravdu," podotkl – možná trochu překvapivě – psychiatr.

"Princip se stal historickou osobností a jsem rád, že jsem měl příležitost se s ním setkat," dodal Pappenheim, jehož svěřenec prý hovoříval v krátkých přerušovaných větách, podobných jeho zmučenému tělu. To rozežírala tuberkulóza.

Když Princip 28. dubna 1918, po několika pokusech o seberaždu zemřel, vážil pouhých 40 kilo. Do konce války, kterou jeho čin pomohl rozpoutat, zbývalo už jen šest měsíců.