Syrská aktivistka Hasanová: Ve vězení nebyly slyšet lidské hlasy. Jen vytí

Zatímco Amer už chce mít především klid, Raghda stále usiluje o konec syrského režimu. „Nemůžeš být Che Guevara a matka zároveň," vyčítá jí dnes už bývalý manžel v jedné chvíli. Hlavní protagonistka a režisér vítězného filmu festivalu Jeden svět se o svůj příběh podělili s regionálním Deníkem.

Jak jste se cítila, když jste se vrátila k rodině ze syrského vězení a našla doma britského režiséra s kamerou?
Raghda: Z vězení jsem vyšla krátce po vypuknutí revoluce a měla jsem tehdy plnou hlavu protestů a věcí, které se kolem daly do pohybu. Popravdě mi v tu chvíli bylo jedno, jestli mě doma někdo natáčí. Důležité pro mě bylo spíš to, že Sean natáčel, co se děje v ulicích, a pomáhal to předat celému světu.
Sean: Bylo to dost nečekané. Nevěděli jsme, že Raghdu pustí. Mluvili jsme ale předtím spolu po telefonu, což je ve filmu vidět. Vešla do filmu, který už se natáčel. Krátce po tom mě ale zatkla syrská policie a všechno nabralo ještě další směr.

Ve filmu vidíme ostré domácí hádky mezi Raghdou a jejím manželem Amerem. Jaké bylo natáčení v takových situacích?
Sean: Jsem dokumentarista, který točí o životě. A v životě se lidé hádají. Zajímala mě pravda, kterou lidé v televizi běžně nevidí. Může se zdát, že lidi, kteří se dostali na Západ, potkal happy end. Tak to ale není. Například víc než polovina uprchlíků se rozvádí. Natočil jsem spoustu dalších scén včetně mnohem vypjatějších hádek a rozbíjení věcí. To, co jsem tam nechal, se jen dotýká povrchu. Zajít dál už by byl voyeurismus.
Raghda: Nejdřív jsem si nemohla zvyknout. Měla jsem přirozený strach z toho, že mě někdo pronásleduje a zaznamenává, co dělám. Později jsem si ale zvykla. Pochopila jsem, že kamera je Seanovou součástí, v podstatě jeho třetí oko.

Ztráta občanství

Sean vám jako režisér dramaticky zasáhl do života. Když ho v roce 2011 zatkla syrská policie, musela vaše rodina kvůli nalezeným materiálům opustit zemi. Cítila jste na něj vztek?
Sean: Vsadím se, že naštvaná byla. Ale já svým způsobem taky. Byla to těžká situace, protože najednou byli bez občanství. Osmnáct měsíců bez pasu a dalších dokumentů v Libanonu bylo plných nejistoty, bez práce, peněz a budoucnosti. Libanon navíc není bezpečná země, u hranic unášeli Syřany, které chtěli vrátit zpátky do země. Cítil jsem se kvůli tomu špatně. Byla to moje vina a nemohl jsem s tím nic udělat. Mnou natočený materiál ale později také posloužil jako důkaz, na základě kterého dostala Raghdina rodina azyl ve Francii, což by jinak bez dokumentu bylo těžké. Nakonec myslím, že jsem jim spíš pomohl – nejsou v syrském táboře Jarmúk, nehladoví, nepadají na ně Asadovy bomby. A nejsou ani v uprchlickém táboře někde v Bulharsku.
Raghda: Když Seana zatkli, samozřejmě jsem se hodně bála. Po jeho propuštění jsem ale měla pocit, že lépe chápe, čím musejí lidé v Sýrii procházet a začal nás rozhodněji podporovat v našem úsilí to změnit. Řekl tehdy stanici CNN věc, která v Sýrii rezonuje dodnes: Že v takzvaném sklepení mrtvých, ve vězení, neslyšel lidské hlasy, ale jen vytí.
Sean: Zatáhnou vás do těsného sklepení bez oken, kde ani nenatáhnete nohy. Soustavně mlátí lidi okolo kabely a mučí je elektřinou. I když se v noci snažíte spát, vždycky tam někdo takový je. Je to promyšlený psychologický nátlak, nikdy si totiž nemůžete být jistí, jestli nejste další na řadě. Je zvláštní, že tenhle rozhovor se stejně jako řada předchozích odehrává v podzemí. Říkal jsem přitom, že sem dolů nechci. Pokoje bez oken už teď nemám moc v lásce.

Změnila tahle drsná zkušenost 
z vězení přístup k natáčení?
Sean: Pomohlo mi to líp pochopit režim. Když jsem se ocitl ve věznici Mukhabaratu (syrská tajná policie – pozn. red.), nahlédl jsem do jeho zákulisí, kam běžně nevidíte. Nejde jen o samotné vězení, mluvil jsem s tamními veliteli o jejich pohledu na režim, což mi poskytlo také velice zajímavý pohled. V Sýrii bylo přitom občas těžké odhadnout, kolik lidí vlastně Asada podporuje a kolik jich stojí proti němu. V Saddámově Iráku to třeba bylo jiné, panovala tam obrovská nenávist vůči jednomu muži. V Sýrii je to trochu komplikovanější (Raghda přikyvuje).

Jak by teď vypadal váš život, kdyby žádný film nevznikl?
Sean: Byla by šťastně vdaná v Tartúsu, dívala by se s manželem z pobřeží na západ slunce a pochvalovala by si krásný den (směje se).
Raghda: To nevím. Asi bych zůstala v Sýrii, možná bych teď hladověla nebo umírala. Těžko říct.

Jedno z dětí v libanonském exilu říká: „Teď už revoluci nenávidím." Vy naopak stále vypadáte velmi odhodlaně, měla jste někdy pochybnosti o smysluplnosti vašeho boje proti Asadově režimu?
Sean: Neměla (směje).
Raghda: Ale ano, jsem přece člověk. Můj život se rozsypal, ztratila jsem na čas děti, tohle se nedá z paměti vymazat. Byla jsem mnohokrát strašně vyčerpaná a ptala se sama sebe „proč?". Ale ve výsledku si myslím, že člověk nemůže být sobecký – chránit jen své děti a nechat ostatní trpět.

Raghdin malý syn v jednom momentě říká: „Nejsem Syřan, ale Francouz." Je to podle vás dobře nebo špatně? A může se stát skutečným Francouzem?
Sean: Děti se adaptují dobře, školu ve Francii milují a zvládají ji dobře. Vzpomínky pronásledují spíš dospělé a Bob je mladý. Amer ale řekl něco zajímavého – Bob na svoji minulost nezapomene, protože je zdokumentovaná ve filmu.
Raghda: Jsem opravdu vděčná, za všechno, co nám ve Francii poskytli. Nejsem žádný nacionalista, ale samozřejmě by mě mrzelo, kdyby děti zapomněly na to, odkud pocházejí.

Překvapily vás reakce na film?
Sean: Je to šok. Když jsme ten film připravovali, BBC nám říkala, že hlavní dvě témata filmu jsou Sýrie a uprchlíci a ani jedno z nich není zrovna sexy. Pro úspěch filmu je ale klíčové načasování a velká běženecká vlna do Evropy všechno změnila. Lidé se najednou snaží zjistit, co se vlastně v Sýrii děje. Byli jsme také nominovaní na Filmovou cenu Britské akademie (BAFTA) a získali několik dalších ocenění.

Jaké jsou teď vaše plány?
Raghda: Před týdnem jsem se odstěhovala zpátky do Paříže. Potřebuju si odpočinout, jsem fyzicky vyčerpaná. Pak bych se ráda soustředila na práci na své další knize. Snažím se také s dalšími Syřany v exilu dát dohromady projekt, který by měl upozornit na nutnost změny v Sýrii.

Po pěti letech natáčení se vaše cesty zřejmě rozejdou. Jaký z toho máte pocit?
Sean: Cítí se skvěle, protože mě nenávidí (smích).
Raghda: Ne, je to můj nejlepší přítel.
Sean: Za chvíli budeme volat londýnskému producentovi kvůli hranému filmu založeném na knize, který vznikl podle mého dokumentu. Raghda se snaží napsat další knihu a já sháním peníze na další film, ale zůstáváme pořád v kontaktu.

Seznam měst, kde můžete film Syrská love story vidět, najdete na www.jedensvet.cz/
2016/regiony