VYBERTE SI REGION

V německém Augsburgu mají unikátní hotel, bydlí v něm hosté i uprchlíci

Augsburg – V jakém světě chceš žít? To je provokativní otázka, kterou má jako motto jeden unikátní hotel. Stojí ve staré čtvrti německého Augsburgu a těžko byste někde našli podobný. V oddělených částech budovy, ale pod jednou střechou tu totiž bydlí běžní hosté i uprchlíci z celého světa.

20.10.2014 4
SDÍLEJ:

Grand hotel CosmopolisFoto: Archiv

Pro originální projekt Grand Hotel Cosmopolis ve městě vzdáleném pár desítek kilometrů od Mnichova je úvodní otázka kardinální. Má tady dva významy. Krom toho, že si jako hotelový host můžete vybrat, zda přespíte v Kouzelném lese, Zrcadlovém pokoji či v Maškarádě života – čili v jakémsi imaginárním světě, vás tu netradiční společenství lidí přiměje přemýšlet i o tom reálném, v němž žijeme všichni…

„Cosmopolis vznikl v prostorách bývalého domova důchodců před třemi roky. První uprchlíci tu našli azyl loni v létě a před rokem začal komplex fungovat i jako hotel," vypočítává Stef Maldener, jeden z iniciátorů projektu, který dostal v Augsburgu zelenou. „Nemohli jsme ho najít na symboličtějším místě, část budovy totiž byla postavena už pro běžence po druhé světové válce," dodává. „Žije tu komunita lidí, kterou jinde neuvidíte: umělci, kteří tu mají ateliéry, hoteloví hosté, utečenci. Je tu pár čečenských rodin, uprchlíci z východní a západní Afriky, Blízkého východu… Je jich zhruba mezi padesáti a šedesáti."

Každý pokoj je originál

Jak říká, snahou asi třicetičlenné party kolem něj je dát lidem v nouzi alespoň základní jistoty, sílu a pocit nového domova. „Nemůžeme zatím dělat víc. Zpřísnění evropských pravidel pro uprchlíky v schengenském prostoru situaci komplikuje," vysvětluje Stef. „Ale jsou tu aspoň v klidu, mohou pro hotel pracovat, vytvářet jeho kulturní a sociální zázemí." Mimochodem, když jsme u kultury, tou je Cosmopolis také jedinečný. Stefovi přátelé oslovili německé výtvarníky a designéry, kteří navrhli a stvořili pro hotel každý svůj originální pokoj. „Stromy jsou dobré, klidné a dávají sílu," zdůvodnila jedna z umělkyň Petra Bossek, proč ji napadl ZauberWald (Kouzelný les). Na výběr jsou také pokoje Velká dáma, Maják, Někde, Osudná 13 nebo Utopie… Záleží na vaší náladě.

Pokoj Kouzelný les.

„Byl jsem okouzlen otevřenými a přátelskými lidmi, které jsem tu potkal, fascinován jejich bezpodmínečným nasazením a přesvědčením o projektu," podotýká na webu hotelu Peter Weismann, pohybující se jako svobodný umělec mezi Mnichovem a Palermem, v jehož pokoji různě velké figury „procházejí" zdí. „Mé postavy opouštějí pevně definovaný prostor a odvažují se projít stěnou do neznáma, osahávají hranice. Věčně na hraně rizika," vysvětluje s odkazem na život utečenců ideu pokoje Uvnitř /Venku.

Pokoj Maškaráda života.

Pokoje se nabízejí hotelovým hostům a částečně tak „vydělávají" na nezbytné náklady projektu. Stejně jako restaurace a kavárna nebo kulturní akce v suterénu hotelu určené široké veřejnosti. „Peníze sháníme všude," přiznává Stef. „Hodně nám pomáhá německá Nadace Roberta Bosche. Díky výhodné smlouvě s diakonií neplatíme velký nájem. Na začátku většina z nás pracovala bez nároku na honorář, teď pobírají aspoň menší plat. A mají také další zaměstnání nebo berou různé renty."

A jak se tu žije uprchlíkům?

„Jsem v Německu tři roky, tady asi měsíc," říká palestinský utečenec Shaalal Hayder. „Moje rodina zemřela při poslední válce v Gaze. Zůstala mi sestra, která teď žije v Egyptě. Proto jsem odešel. Protože doma jsou pořád války. Tady mám střechu nad hlavou, klid, žije tu dobrá komunita. Na měsíc jsem dostal sto euro, mohu si koupit šaty, jídlo, cigarety. Ptal jsem se na úřadu práce, ale v Německu je moc uprchlíků a práce málo. Snažím se najít aspoň trochu stability." V Augsburgu ani jiném německém městě Hayder zůstat nechce. „V hotelu jsou milí, mají nás rádi, cítím podporu. Mohu spát a přemýšlet, co dál. Ale obecně jsou Němci jiní než my, hodně tu rozhodují peníze – i jinde v Evropě. Palestinci jsou moc vášniví, horká krev," směje se. 
A tak zatím žije pro svůj sen: odejít do Finska, i když je tam „trochu zima". „Evropa má problém s ekonomickou krizí, Řecko, Itálie, Španělsko. Není práce pro jejich lidi ani pro nás. Finsko má dobrou ekonomickou stabilitu, chtěl bych to zkusit tam, i když to bude těžké," uzavírá Hayder.

Jednou z cest, jak dát o projektu vědět širší veřejnosti, je podle Stefa kultura. Proto ho nadchla výstava českého fotografa Lukáše Houdka Art of Killing, kterou v rámci projektu „überWunden" nainstalovali na přelomu září a října 
v nedalekých opuštěných lázních.

Podle Stefa je přesně tím projektem, který do konceptu GH Cosmopolis zapadá. „Snažíme se lidem, kteří u nás našli azyl, pomoci pochopit jejich životní příběh, jejich identitu," říká. „I oni prošli různým utrpením – jako lidé, jejichž příběhy instalace vypráví. Když jsme díky Sonje Hefele, česko-německé překladatelce a kulturní pracovnici, která tu působí, zjistili, že český fotograf zinscenoval masakry na Němcích ke konci války, věděli jsme, že ji tu musíme ukázat," říká. „Není jen o nacismu 
a krutosti, která je bohužel pořád mezi námi, je i o historické zkušenosti a o přesahu do současné společnosti." Ředitel mnichovského Českého centra, které se na kulturních akcích v Augsburgu podílí, Ondřej Černý doplňuje: „Houdkovy inscenované fotografie doslova vrostly do kulturního prostředí Augsburku a navíc byly spjatostí s uprchlickým fenoménem uvedeny do nového kontextu. Jejich výpověď se stala globálním humanistickým apelem. Těžko si lze představit – z hlediska strategie Českých center – lepší prezentaci českého kumštu."

Řada česko-německých aktivit se tu zkrátka na poli kulturně-společensko-etickém užitečně potkává a propojuje. „Snažíme se oslovit lidi uprostřed německé společnosti – aby si nás všimli a začali se 
o hotel a celou problematiku utečenství zajímat," míní Stef
a přiznává, že okolní lidé se zpočátku dívali na hotel s krajní nedůvěrou. „Uprchlíci jsou lidé jako oni a žijí tu mezi námi. Je třeba to přijmout, sdílet s nimi jejich úděl a nezavírat před novou realitou oči. A právě kulturní akce jako koncerty nebo výstava Art of Killing jsou jednou z cest, které tomu mohou výrazně pomoci. Naše dveře jsou pořád otevřené."

S českým výtvarníkem o jeho výstavě Art of Killing, jež dostala v německém Augsburgu mezi uprchlíky nový kontext

Všichni migrujeme, tvrdí fotograf Lukáš Houdek

Art of Killing. Umění zabíjet. To je výstava fotografa Lukáše Houdka, s níž objíždí evropská města a jež se v říjnu zastavila v Augsburgu, v suterénu bývalých lázní nedaleko Grandhotelu Cosmopolis. Pro ty, kteří ji minuli v Čechách: autor rekonstruuje pomocí panenek Barbie masakr na civilním obyvatelstvu německé národnosti, který se 
v květnu a červnu 1945 odehrával na různých místech republiky při divokém odsunu. 
S instalací tu pomáhali emigranti z Čečny. Vskutku symbolické.

Fotograf Lukáš Houdek.

Čí to byl nápad dát vaší expozici nový rozměr?
Vedení hotelu Cosmopolis. A musím říct, že tenhle způsob instalace je nejlepší, jaký kdy mé fotografie měly. Atmosféra sklepení v ruině skvěle korespondovala s náladou fotek.

Kdy jste otřesná fakta objevil?
Při focení jiné série. Narazil jsem během práce na rozmlácený hřbitov, kde bylo jasné, že se tu kdysi něco stalo. Tak jsem pátral a začaly na mě vypadávat různé vzpomínky a archivní fotky. Pak jsem viděl dokument Davida Vondráčka Zabíjení po česku a bylo mi jasné, že je to téma, které nemůžu jen tak nechat. To, že jsme na konci války zabili třicet tisíc lidí, je nehorázné, je drzost tvrdit, že se to nestalo. Hledal jsem jen formu, kteár by tomu odpovídala, a napadly mě barbíny.

S jakou reakcí jste se setkal?
Pražská výstava se konala loni, dva týdny po prezidentské volbě a lidé měli problém připustit, že se vůbec něco takového stalo. Obvinili mě, že jsem si to vymyslel a že jsem placený Němci, abych zničil českou národní hrdost. Chodily mi opravdu hnusné maily.

Například?
V jednom stálo asi tohle: „Nikdy jsem nikomu nic špatného nepřál, ale vám přeju za to, co jste nafotil, aby vás honila rakovina po poli a abyste umřel v bolestech." Já na to koukal v šoku. To bych nenapsal nejhoršímu nepříteli.

Jsou podle vás teď Češi po určité době schopni větší sebereflexe?
Doufám. Fotky jsou natolik nezvyklé, že si jich lidé nemohli nevšimnout. Už fakt, že se aspoň ví, co se dělo, je dobrý. Napomáhají tomu i knihy a filmy. Zdá se mi, že se o tom začíná víc mluvit.

Čímž se dostávám ke klíčové otázce: jsme schopni změnit pohled na emigranty obecně?
U nás je pořád emigrace vnímaná negativně. Přitom si neuvědomujeme, že i my migrujeme: do Anglie, Německa, jezdíme za prací. To se nám zdá v pořádku. Ale jakmile přijede někdo jiný k nám, je přítěží.

V rámci výstavy jste vyzývali místní uprchlíky i občany, aby se přišli vyfotit s jednou věcí, která jim vytváří domov. Přišli?
Přišli. Nafotili jsme jich nakonec s Michaelou Kfir čtyřicet. Byla to pestrá společnost: občané Augsburgu, uprchlíci z Afriky, Iráku, Čečny, sudetští Němci z Čech…

Lišily se nějak věci, které si k focení přinesli?
Ano. Často to byly fotky, jež jim připomínaly místa, odkud utekli, ale zatímco u starých lidí šlo o klasické, mladí je měli v mobilu. Tak se někdy fotil třeba mobil… Pro každého je jako vzpomínka důležité něco jiného – talismany, ale třeba 
i batoh nebo tričko. Jedna stará paní, vyhnaná z Čech, si přinesla kávový servis. Všichni dostali papír A4 a před objektivem jsme je nechali v rodném jazyce říct, proč jsou pro ně tyhle věci důležité. Bude z toho další výstava – plakátů lidí, kteří vyprávějí příběhy o domově.

Autor: Jana Podskalská

20.10.2014 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

Rakušané volí v opakovaných volbách nového prezidenta

Vídeň - V Rakousku začalo opakované druhé kolo prezidentských voleb. Voliči si vybírají mezi nezávislým kandidátem podporovaným stranou Zelených Alexanderem Van der Bellenem a členem pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbertem Hoferem. Květnové hlasování, v němž zvítězil Van der Bellen, kvůli formálním chybám při sčítání hlasů zrušil ústavní soud.

Duka slouží mši k otevření německy mluvící farnosti v Praze

Praha - V souvislosti s otevřením farnosti německého jazyka v Praze na Novém Městě bude dnes pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka sloužit od 11:00 mši v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. Německou farnost zřídil Duka k 1. říjnu, důvodem byl růst německy hovořící komunity a snaha o obrození staleté přítomnosti německého kulturního živlu v hlavním městě, uvedlo na webu pražské arcibiskupství.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies