Plán akce, jenž se zrodil v hlavě zkušeného lupiče Bruce Reynoldse, byl smělý, ale ve své podstatě docela prostý. Noční poštovní vlak jedoucí z Glasgowa do Londýna zastaví uprostřed polí u návěstidla záměrně postaveného na „stůj". Následně maskovaní muži zneškodní strojvůdce a vlak rozpojí. Lokomotiva a za ní připojený vůz s penězi pak odjede k nedalekému mostu, kde budou pytle s hotovostí naloženy do přistaveného auta.

Co Reynolds vymyslel, to také s dalšími 14 kumpány počátkem srpna 1963 u městečka Cheddington na jihovýchodě Anglie bez větších problémů zrealizoval. Sto dvacet pytlů s penězi v celkové hodnotě 2,6 milionu liber (kolem 43 milionů liber v jejich současné hodnotě) změnilo majitele, aniž by po sobě lupiči zanechali stopy. Co víc, nebylo téměř třeba násilí a většina personálu poštovního vlaku byla tak zaměstnána tříděním zásilek, že loupež zaznamenala teprve poté, co už bylo po ní.

Zatímco policisté teprve stavěli zátarasy na silnicích kolem místa činu, užívali si už lupiči čerstvě nabytého bohatství na asi 20 mil vzdálené opuštěné farmě. Důvod k radosti měli o to větší, že se obnos skládal z použitých bankovek nízkých hodnot, což usnadňovalo jejich uvedení do oběhu. Snad pocit triumfálního vítězství však otupil obezřetnost pachatelů, což se jim zakrátko stalo osudným.

Farma objevena

Pět dnů po přepadení policie farmu objevila. Ačkoliv samotnou loupež provedli lupiči v maskách a s rukavicemi, v jejich úkrytu nebyla o otisky prstů nouze. Nalezeny byly mimo jiné na deskové hře Monopoly, která pachatelům sloužila k ukrácení dlouhé chvíle, a při níž namísto dětských hracích peněz furiantsky používali skutečné bankovky z lupu.

Protože většina pachatelů měla za sebou kriminální minulost, nebyl problém dohledat jejich jména podle otisků v policejních registrech. Už 22. srpna byl zadržen první z lupičů a během několika týdnů následovalo dalších 11 zatčení. Soudní proces s pachateli loupeže začal v lednu 1964. Ačkoliv část veřejnosti propadla romantické iluzi o novodobých Robinech Hoodech, neprojevil soudce pro počínání obžalovaných žádné pochopení a vynesl nad tuctem pachatelů rozsudky vězení v celkové délce 300 let.

Mezi odsouzenými chyběli tři účastníci loupeže, včetně organizátora akce Bruce Reynoldse. Během následujících pěti let však ruka spravedlnosti postupně dopadla i na ně. Reynolds kupodivu dostal poměrně nízký, jen desetiletý trest (zemřel letos v únoru). Všech 15 členů skupiny se však v káznici nikdy nesešlo. Zatímco někteří si ještě užívali svobody, dvěma uvězněným se podařilo z místa jejich nedobrovolného pobytu uprchnout.

Lup v hodnotě přes 2,6 milionu liber, který se podle vyšetřovatelů hned po loupeži rozdělil mezi pachatele na 17 či 18 dílů po 150.000 librách, se prakticky se „vypařil": nalezeno bylo údajně méně než 400.000 liber.

Biggs se sám vzdal policii

Velkou pozornost médií vzbudil dobrodružný útěk Ronnieho Biggse, který se díky němu stal asi nejznámější postavou velké vlakové loupeže. Biggsovi se podařilo dostat do Brazílie, kde řadu let úspěšně čelil pokusům o vydání do své staré vlasti.

V roce 2001 se ale těžce nemocný Biggs anglickým úřadům dobrovolně vzdal. Jako důvod svého překvapivého rozhodnutí uvedl únavu ze života na útěku a chuť dát si ještě jednou pivo ve své oblíbené hospodě. Existuje však i méně sentimentální verze, podle níž si pachatel jedné z největších loupeží v dějinách britské kriminalistiky prý už nemohl dovolit platit nákladnou lékařskou péči v Brazílii, a proto zvolil sice méně komfortní, ale zato bezplatné služby anglického vězeňského systému. Biggs byl poté v srpnu 2009 propuštěn na svobodu z humanitárních důvodů.

Velká vlaková loupež se posléze stala i i vděčnou knižní, hudební či filmovou inspirací. Známý je třeba snímek Buster: Velká vlaková loupež z roku 1988, v němž si zahrál i zazpíval Phil Collins. Již o deset let dříve vyšla kniha Pierse Paula Reada s příznačným názvem The Train Robbers (Vlakoví lupiči), v níž autor rozvíjel spekulace o zapojení bývalých příslušníků SS do loupeže. To však bylo vyvráceno.