Stálo před ním životní rozhodnutí a Vaculík před sportem upřednostnil pracovní nabídku.

„Nešlo o nic jednoduchého, zvážil jsem všechna pro a proti. Byla to velká příležitost a nemohl jsem čekat. Záleželo na výběrovém řízení. Kdybych neuspěl, ještě se o olympiádu pokusím, ale místo jsem dostal. Je to zkušenost, kterou určitě zúročím," podotýká absolvent Mendelovy univerzity v Brně.

Na jeho rozhodování mělo vliv i zranění z předloňského března.

„Před ním jsem to bral tak, že po olympiádě skončím a budu normálně pracovat. Měl jsem reálnou šanci se do Soči dostat, i když by to stálo hodně úsilí. Jenže na sranda závodech jsem si přetrhl přední křížový vaz v koleni. Začal jsem trénovat až předloni v prosinci," popisuje Vaculík.

Konkurenti se zlepšili

Hned na prvním závodě po návratu loni v lednu skončil pátý v Evropském poháru, což byl jeho nejlepší výsledek za poslední tři roky. Nominoval se na mistrovství světa do Norska, jenže tam skončil na 48. místě a na 37. příčce v paralelní jízdě. Dvacet pozic za svým standardem.

„Tam jsem viděl, jak se kluci za rok posunuli, před olympiádou udělali neskutečný pokrok. Musel bych v létě do Austrálie a celý podzim strávit na horách, abych je dohnal," sděluje sedmadvacetiletý akrobat.

A tak definitivně zamával kariéře a letošní sezonu sleduje jen jako divák. „Hrozně rád jsem závodil, jezdil po světě a potkával se s lidmi, které znám pět let. Na horách je úžasná parta. Bohužel nastala chvíle, kdy jsem musel uzavřít jednu nádhernou kapitolu a posunout se trošku jiným směrem," povídá smířlivě Vaculík, který stále drží titul úřadujícího mistra republiky.

Lyže do sklepa neodložil, na hory dál jezdí. „Snažím se něco dělat, protože mám sedavou práci a tuto sezonu jsem se dostal už třikrát na ledovec. Člověk si teď hory užívá z jiné stránky, což má taky něco do sebe," usmívá se.

Dál se věnuje freeridovému lyžování, akrobatickým exhibicím a uvažoval o Evropském poháru. A dělá auditora.

První a poslední Čech?

Na olympijských hrách bude držet palce své jedenadvacetileté sestře Tereze, kterou k jízdě v boulích přivedl. Občas jí poradí.

„Stíháme se spolu bavit, komunikuju s trenérem. Hrozně rád slyším, že se jí daří. Sleduji i výsledky, porovnám, jak se jezdilo loni a jak teď," popisuje Vaculík, jehož největší úspěch je triumf v Evropském poháru ve francouzském Chatel v roce 2010.

Jízdu v boulích v Soči si nenechá ujít aspoň v televizi. „Když jsem sledoval průběžné výsledky Světového poháru v Lake Placid, zalitoval jsem, že už neprožiju ten úžasný pocit, když se na startu závodu dívám dolů z kopce. Nedá se nic dělat," mávne rukou brněnský lyžař. „Doufám, že si někdy najdu víkend, abych na závody vyrazil aspoň v pozadí jako doprovod," přeje si.

Ve Vancouveru startoval v boulích jako jediný český muž, v Soči jeho následovník nebude. „V našem lyžování je generační propast, ale věřím, že jsem nebyl první a zároveň poslední Čech," doufá Vaculík.