Ondřej Bank: Sezona mě vyjde na milion a půl

Má pár dní zlomený prst na ruce a už se zase směje. „Ruku mám v dlažce, nebolí. Dotrénoval jsem aspoň kondičku. A chystám se na sníh, začnu ladit formu na první slalom v Levi,“ povídal včera Ondřej Bank, český kamikaze na lyžích.

Až do nedělního startu v Söldenu jste chyběl na startu 22 měsíců kvůli ošklivě zlomené noze. Víte přesně kolik dní?

Spočítaný to nemám, neřeším...To není ta největší pauza.

Jak jste ji strávil?

Snažil se ji vyplnit nějakým rozumným způsobem. Věnoval jsem se tomu, co mě baví. Věděl jsem, že chci lyžovat dál. Trénoval jsem víc a poctivěji, ale nemohl závodit. Užíval jsem si, že nemusím být pryč z domu celou zimu. Dobíjel jsem baterky.

Čím nejvíc?

Tím, že jsem nemusel cestovat. Zašel jsem si na pivko s kamarády, což jindy v zimě nestíhám. Pořád jedete v tom samém kolotoči. A pak ať je člověk do lyžování sebevíc zblázněnej, už to není ono.

Proč se tedy vracíte, co vás dál láká?

Ten sport, lyžování samotný. Já nikdy nebyl ten, co odmalička tvrdí, že vyhraje olympiádu a že to dělá kvůli vítězstvím. Dělám to pro radost, protože mě to baví. A k tomu trápíme ty nejlepší státy, ty nejlepší závodníky a chceme to zkoušet dál. Máme na to a ukážeme to.

Český maratonec se proti Afričanům může prosadit jen zázrakem. Podobně sjezdař proti alpským rodákům.

Byl jsem rád za vítězství mistrovství republiky. Postupně si posouvám očekávání. Ne cíle. To mě baví, zkusit, kam až jde se dostat. O vítězství asi nepřemýšlím. To bych jezdil skikros už dva roky. Tam by šance na medaili byla vyšší.

Teď dosáhnete výjimečně do desítky. Dá se na stupně vítězů vystoupávat víckrát aspoň ve Světovém poháru?

Aspoň? Tam je větší konkurence než na olympiádě nebo mistrovství světa... Před dvěma třemi roky bych řekl, že je naděje malá. Teď už ne. Já, Filip (Trejbal), Kryštof (Krýzl) máme podmínky i hlavu. Jen bodovat (do 30. místa, pozn. red.) byl před třemi roky sen. Teď vidím, že to jde. Trénoval jsem s Ligetym (americký lyžař elitní desítky, pozn. red.) a dával mu tři desítky (desetiny vteřiny, pozn. red.) v každé jízdě. Víme, že na to máme. Chce to jen sjet v závodě.

České ženy, ať už Charvátová před dvaceti lety, nebo Záhrobská nyní to dokázaly přece jen víc. Byly šikovnější, nebo mají jen slabší konkurenci?

Ano, není jich tolik. Ale co Šárka dokázala, to je opravdu výjimečný. Má výhodu, že měla bráchu, získala trochu mužský styl. A pak tomu dala všechno, to je celý recept.

V čem spočíval nepřekonatelný rozdíl? Psychice, technice jízdy, materiálu?

Teď jsme na tom dobře. Co se týká podmínek třeba osmdesát procent toho, co má Rakušák. Dřív nebyl přístup k lyžím, přesvědčovali jsme uzavřený sjezdařský svět, že když nám dají dobré lyže, využijeme je. Teď má Kryštof to nejlepší, co může. Já se kdysi dostal náhodou k lyžím a byl jsem šestý na mistrovství světa v Sant Antonu (2001, bylo mu dvacet, pozn. red.).

Jak to proběhlo?

Odchytl jsem nějakého servisáka od rossingnolů, který se slitoval. Nemám na čem jet, fňukal jsem. Vytáhl z auta něčí lyže a já jezdil o dvě vteřiny rychleji.

Lyže jsem si brousil sám.

A pak si šel zažádat o lepší lyže rovnou k firmě?

V osmnácti jsem dostal slalomky a jezdil neuvěřitelně rychle. Dělali se podložky na lyžáky, já zašel do servisáckého doupěte a chtěl je. Neznali mě a říkali: Hmm, to je strašně drahý. Kolik? Musím si je koupit, prosil jsem. A nakonec mi je udělali zadarmo. Zkoušeli mě. Dneska mi přivezou boty, změří mě a vymění přezky v mém hotelovém pokoji.

I předloni, kdy jste dojel třetí v kombinaci v Americe, jste si zase brousil sám hrany, že?

Na slalomkách rozhodují hrany, na sjezdkách skluznice. Chtěl jsem jsem jistotu, nikdo mi to neudělal pořádně.

Přesto s rokem 2001, kdy jste ve světě začínal, to nejde srovnávat, že?

Vozili jsme si konzervy ve staré oktávce a měl jsem dvoje lyže na sezonu. Jezdil jsem s dětmi ze Skiklubu Šumperk a trénoval s nimi, abych ušetřili. Teď mám svůj hotelový pokoj. Dostanu patery slalomky, můžu si je otestovat a řeknu, tady chci tvrdší.

Jak se může český lyžař prosadit, v rodinném minitýmu, nebo připojením k družstvu velmoci?

Jezdit sám je náročné. Ale cest najdete víc. Jedinec se připojí k týmu, to se dá. Jako ta Britka (Alcottová, pozn. red.), co jezdí s Američankami. Jde jen o dostatek financí a lidí k sobě, co mohou dělat všechno.

Kolik peněz do vás investoval táta?

Hodně, jednou mi to spočítal... to asi nikdy nezaplatím. Ze začátku až do osmnácti byla podpora státu minimální, platil to on. Má pár malých vleků okolo Rudy v Jeseníku, co bydlíme. Brzy poznal, že mu vynášejí víc, když si to tam hlídá. Teď si vyjede s námi jen na výlet. A s bráchou (trenér Tomáš, pozn. red.) se pořád štengrují, kdo má větší zásluhy. Až poslední dobou přibyli víc sponzoři, dobře funguje Dukla. Bez ní by to nešlo.

Za kolik pořídíte sezonu?

Milion a půl korun. Pět let jezdíme líp, máme víc peněz, ale vrážíme to tam zpátky. Máme fyzioterapeuta, servisáky. Já si až připadám jako ve velkým luxusu. Nebyl jsem zvyklý na to, co je jinde normální.

Jak se dá vydělat?

Stačilo by vyhrát olympiádu.

A ve Světových pohárech?

Tam jsme kousek. Aby si člověk slušně vydělal na český poměry, ne se zajistil do budoucna, musí jezdit do třicítky. Kdybych jezdil dvacítku, můžu z toho trochu žít. A tři roky do desítky, to bych něco našetřil. Jsou tam zajímavé peníze od lyžařských firem. Víš, kolik má Moelgg (rakouský slalomář, pozn. red.) od Rossignolu? Základ 600 000 eur ročně (asi 15 milionů korun, pozn. red.). Plus bonusy za desítku.

A vy?

Mám bonusy od dvanáctýho místa, moc jsem to zatím neštudoval.

Berou vás Švýcaři nebo Američani jako rovnocenné partnery?

Určitě. Jsme pro ně černí koně. Kdykoliv a s kýmkoliv chceme, můžeme trénovat. Vezmou nás. Až do doby, než je začneme předjíždět.

To se vážně stává?

Máme společného slovinského servisáka Grega Koprivnika na rychlostní disciplíny. Jeden teď na letní přípravě v Chile jsem jezdil rychle a druhý den mi hlásil, ať už tam příště nechodím, že si to jejich šéf nepřeje.

Vidíte lepší šanci mezi brankami nebo v rychlostních závodech?

V rychlostních je to jednodušší, tam záleží na dobrých lyžích. Jakmile se k nim dostaneš, a to se teď tlačíme, jde to. My umíme lyžovat líp než klasičtí sjezdaři, co nemají takovou techniku. Když dostanu dobré lyže do kombinace, kde mi firma věří, zajedu dobrý sjezd. Petr Záhrobský zvolil správnou cestu, dokáže sehnat, nebo dělat rychlý lyže.

Kolik párů lyží testujete?

Deset párů a jeden sedne. Buď ho dohledáš, nebo máš štěstí. Bodie (Miller, pozn. red.) má sto párů lyží, jeho lidičky mu je jezděj. Vyberou třicet nejlepších, ty jdou k němu a on si už vybere sám deset, s nimiž pracuje. My jich máme patnáct a z nich potřebujeme dostat troje čtvery. A to se už daří.

V Chile jsme byli skoro nejrychlejší. A to máme jen jednoho člověka na servis.

Strávíte na sněhu stejně dní jako lidi z Alp nebo Colorada?

To je stejný. Nespočítám to přesně. Snažili jsme se dřív hodně lyžovat. Teď v tom není problém.

Takže není nutné žít v horách v cizině?

O tom to není. Spíš se musíte dostat k nejlepším lidem, nejlepším lyžařům. Jezdit s nima.

Kolik byste musel dát Millerovi, aby vás vzal k sobě do týmu?

Tomu by to asi nešlo, a teď nemyslím peníze. Ale teď už jsme tak vysoko, že můžeme s Američany jezdit na jedné trati. Děláme si to podle svýho, ale jezdíme s nimi. Ještě přesné informace, co a jak funguje, bychom potřebovali rychleji.

Dá se v českých horách vybudovat světové závodní středisko?

Z Prahy jste za pět hodin někde na horách v Rakousku. Je to o penězích. Jen v tom Rakousku je taková konkurence, že vás tlačí víc a víc v tréninku i závodech. Přitom naši žáci to dokáží se s nimi rovnat. Ale při cestě k profesionalismu, kdy nestačí jen šikovnost, tam jsme ztráceli. A až teď to trochu překlenuli. Stálo nás to hodně let.

Teď už máte pevnější pozici. Přesto seženete po zranění doma peníze?

Není to nejlepší. Ale nikdy jsem na to nebyl extra. Dva roky s panem Černoškem (majitel firem TK Plus a Česká sportovní, pozn. red.) byly dobrý. Teď možná zapracoval pan Záhrobský a něco mi přetáhl... Ale na lyžích se cítím dobře, z toho se bude všecko odvíjet. Snažím se vymýšlet sám lákadla, třeba návrat do Kitzbühlu.

Co tam přímo chystáte?

Jezdit celou sezonu dobře, aby stálo za to mě tam vidět.

Takže zatím čerpáte z našetřených peněz?

Dá se to tak říct.

Bez Dukly by to nešlo. Je to můj nejlepší sponzor.

Proto jste začal s podnikáním, máte firmu na lyžařské brýle Vagus...

Zjistil jsem, že čas jsou peníze. Mám hrozně moc nápadů, ale zatím je to víc koníček než byznys.

Myslel jste při nuceném odpočinku, že byste lyže úplně zabalil?

Nevím, co bych dělal. Něco, co by mě bavilo. Pokud by zdraví nedovolilo a musel jsem skončit, depkám bych nepropadal. Lyžování pro mě znamená hodně, ale ne všechno. Jsem vycvičený ze zranění z minulosti. Změnily mě. Když to nešlo, zabalil jsem sezonu a těšil se na další.

Výčet vašich karambolů by zabral hodně místa. Ukažte mi aspoň něco...

Tady zašitý koleno. Jednou ještě jako žáček jsem se pořezal. Mamča zubařka mě vzala na Horskou službu, půjčila si jehlu a zašila mi to a já jel závod. Tady mám něco na ruce, ale jizvy mi nevadí.

Odnesete si trvalé následky?

Stoprocentně. Psychické i zdravotní. Záleží, jak se projeví za dvacet let. Například teď jsem taťkovi vyčetl, že jsem se nikdy nemohl dívat na Jů a Hele, vždycky jsme byli v neděli na horách...

A málem jste tam zůstal i navždy. Vybavujete si ještě ten hrůzostrašný pád v Kitzbühlu před dvěma lety?

Ani ne. Nikdo to nenatočil, to je škoda. Mám jen pocity, zkreslené adrenalinem, nemůžu to hodnotit. Vracím se s myšlenkama tam jet znovu. Pro mě je to nádherný kopec, vždycky jsem ho chtěl jezdit, vyhovuje mi.

Na věhlasný sjezd Hahnenkamm jste se ale načekal...

Dlouho nebyla výkonnost. Předloni už jo. Bohužel to dopadlo špatně. Ale dá se tam zajet zajímavý výsledek.

Myslíte na vítězství v kombinaci? Váš předchůdce Zeman ji jednou vyhrál a teď nese jeho jméno jedna z kabinek místní lanovky.

Na lanovku nemyslím. Spíš na dobrý výsledek ve sjezdu. Dostat se do patnáctky, to by byl fakt zážitek.

Co prožíváte ve startovní buňce nahoře?

Je to zvláštní, ale rozhodně se nedá jet se strachem.

V kterém místě máte největší respekt – v Myší díře, kde se vypadává z lyžáků, anebo až na posledním skoku?

Možná to byl ten problém. Já ten poslední skok neřešil. Je tam několik horších sekcí. Pro mě nejtěžší nájezd na poslední Hausebergkante, kde je odkloněný svah a už nezbývá tolik sil. Toho jsem se bál. Na psychiku je nejhorší start a skok hned za ním. Jedete stodvacítkou na šikmou hranu a hned navazují zatačky. Stál jsem tam dvacet minut a prohlížel si je. A napoprvé ani v závodě nedokázal projet nejrychlejc, jak to šlo.

Nosíte tratě v hlavě?

Ve sjezdu funguje zkušenost. Stavějí se skoro stejně. Mají dvě tři rozhodující pasáže, kde se dá získat. A závod je druhá nebo třetí jízda. Máš to už v hlavě. Koukáš na video. Víš, která stopa, který půlmetr je dobrý. Na olympiádě jsem civěl třeba tři hodiny denně a našel toho hodně. Slalom nejedeš úplně naplno, nevíš, co ta brána udělá. Ve sjezdu jo, tam to víš.

Jezdíte si Kitzbühel i na počítači?

Jasně, Challenge. Ale časy se skutečností jsem si neporovnával. Když jsme se s kamarádem opouštěli, měl jsem rekord, ale druhý den mě překonal.

Znamená pro vás Hahnenkamm opravdu nejvíc, lyžařskou superlegendu?

Já jsem to neměl rád to démonizování. Další sjezdy jsou taky těžký. Ale má to hodně do sebe... tu atmosféru. I dkyž to Rakušáci přehánějí. Nežeru ho, ale váhu musím uznat.

Co způsobuje tolik pádů, přehecovanost nebo skutečně obtížná pista?

Oni si dost zakládají na tom, že je to opravdu nesjízdné. Před dvěma lety se děly neskutečný věci. Jen tři lidi závodili, ostatní se pokoušeli to sjet. To jsem viděl už z nemocnice. Naschvál to neupraví, aby to bylo co nejdrsnější. Mohl by to být krásný závod. Jinde jsou tendence spíš k bezpečnosti. Ale tady? Vedle mě ležel předjezdec, co si zlomil na tom samým skoku co já páteř. Vyprávěl mi o prohlídce, jak tam byly ledový schody. Říká veliteli tratě: tady se zabijou. A on na to: To je Kitzbühel, o tom to je.

Horolezci, co lezou na osmittisícovky, nechtějí používat termín jako pokořit nebo dobýt, aby si horu nerozzlobili. Co vy?

Já ne, teď budu Kitzbühel dobývat.

Prohlásil jste někdy: tohle nepojedu?

Jo. Byl jsem nemocný. Ve skocích si nejsem jistý, technický pasáže, vím jak na to. Ve Val Gardeně jsem si udělal prohlídku a druhý den řekl, kašlu na to. Brácha pak deset minut nemluvil. Nebylo to v tu chvíli rozumný.

Musí být povaha na sjezdy?

Spustit se může každej. Ale jde o to jet rychle. Já se moc nebál, takže to asi nedokážu posoudit. Buď jsem hloupej a nedochází mi to, nebo to mám hozený jinak.

Chystáte i jiné šílenosti?

Láká mě toho víc. Chci udělat seskok s padákem ze skály, base jump. S Robinem (českým průkopníkem Kaletou, pozn. red.)

Chci udělat projektíček.

Něco jako proslulý Krausův sjezd po kamenech z Lomnického štítu?

To ne, to byl nesmysl. Ale to, co dělá Robin Kaleta, mě hodně zajímá. Zatím to je trošku tajemství. Vadí mi to, že jsem celý život na lyžích a freeride si nikdy nevyzkoušel. Jestli přežiju svoji kariéru, chci si užít lyžování z druhé strany. Naše lyžování je taky dobrý, ale tohle je moc pěkná věc. Teď jen zajedu do hlubočáčku, ale dávám bacha.

Takže znáte strach?

Vnímám riziko a vím, že existuje. Pak musíš vyhodnotit, zda ti to stojí za to nebo ne. Vím, že to může skončit špatně.

Honíte se rád v autě?

Lyžařský standard. Jsme jen trochu ostřejší. Počet koní nesleduju.

Máte pojistku?

Asi jo, nějakou životní, ale moc to neřeším.

Ani pozdní příchody vás nestresují, že?

Mě ne, ale lidi okolo jo. Jednou jsem přišel ve svůj obvyklý čas, a servisák mi rovnou na startu pohrozil: Příště, budeš tady dřív! Tak si to vynutil. Jenže každej se tam hejbe, funí, to mě nabaví.

Bojíte se vůbec něčeho?

Jsem dyslektik. Někde něco psát, nebo veřejně říkat, z toho mám strach. Akorát v televizní Noci s Andělem to bylo docela OK.

Používal jste oblíbené hlášky ze seriálu Červený trpaslík?

To je moje záchrana, všechny okolo jsem ho naučil. My lyžaři se tam trochu vidime. Plácaj a žádná budoucnost...