Sáblíková metr do začátku sezony nestříhá

Málokdy ji uvidíte jinak. Martina Sáblíková se usmívá od ucha k uchu a říká: „Ale mám docela dobrou náladu, trénink mi vycházel.“ Jednadvacetiletá rychlobruslařka vyřizuje v Česku jen nezbytné povinnosti a pak už zase míří za hranice. „Odjíždíme do Collalba,“ říká olympijská šampionka. V Itálii bude polykat další tréninkové dávky na kole.

Kolik jste toho v porovnání s loňskem najezdila?

Je to plus minus stejné. Ještě to aninemámpořádně spočítané.

A odhadem?

Třeba na kole zhruba 1500 kilometrů.

Pocitově se cítíte jak? Lépe než vloni?

To se uvidí až na ledu. (smích) Na kolečkových bruslích si připadám fajn, nemám prakticky žádný problém, ale led je něco jiného. Trenér je zatím spokojený.

Letos jste kvůli cyklistice vynechali letní trénink na ledě. Už se na něj těšíte?

Těším se. I když na ledě jsem stála při natáčení reklamy, ale to bylo jen na staďáku. Zase si říkám: Dočkáš se, ještě si potrénuješ dost a dost.

Váš trenér Petr Novák říká, že byste ze světového šampionátu v cyklistice v Austrálii přivezla dvě medaile, kdybys tam jela...

Nebudu to komentovat. Víte, jaký Petr je. On všechno dopředu předvídá, já ne. Já se k tomu vyjadřovat nebudu. Nejedu tam, tečka.

Jeho prognózy ale většinou vycházejí, že?

Já vím, ale zase si říkám, že cyklistický svět nezná tak dobře jako ten rychlobrulařský.

Čím jste ho nakonec přesvědčila, že se do Austrálie nejede?

Jak se blížil termín, hodně jsme si o tom povídali. Uvědomili jsme si, jak dlouhý by byl let, že bych na kole trénovala na druhé straně silnice - a to si nedokážu představit – jezdit po druhé straně. Určitě by mi to chvilku trvalo, než bych si zvykla.

Nejedou tam nakonec ani cyklisté Kreuziger a Raboň, to asi o něčem svědčí, ne?

U mě je to trochu jiné. Oni budou mít po největších závodech. Neměli by čas na pořádnou přípravu. Já zas budu mít už těsně před sezonou.

A těšíte se, až za rok mistrovství světa cyklistů pojedete? Bude to nová výzva?

Tak nejdřív se musím kvalifikovat z republiky, ne? To bude před olympiádou trochu těžší. Uvidíme.

Co vy a sláva, jak si ji užíváte?

Nevím. Připadám si úplně normálně. Poznává mě víc lidí, to jo, ale jinak je to pořád stejné.

Se závistí jste se nesetkala?

Ne vůbec.

Nestojí lidi za plotem a nechtějí peníze jak u Bolta?

Ne ne. Jen jednou mě tam prý někdo sháněl, ale to jsem nebyla doma. Jinak jsem maximálně v klidu, jen občas někdo potřebuje něco podepsat.

Desetibojař Šebrle říkal, že mu při nakupování koukají do košíku, co si kupuje. Vám ne?

Okolí moc nevnímám, když se soustředím, co potřebuju nakoupit. (smích)

Máte nové oblečení na sezonu, jak se vám líbí?

Zrovna jsem byla něco vybírat. Kombinézu dostanu teprve při prvním vstupu na led. Ale design se mi líbí.

Váš kouč prý testoval jedno triko devět dní v kuse, aby zjistil, jestli opravdu nesmrdí. Vy jste něco takového nepodnikala?

Já ne.APetr nesmrděl, to bych poznala. (smích)

Také jste odešla z Dukly. Jste ráda?

Tak ráda, nerada. Mně se tam líbilo, byli tam lidi, co mi pomáhali. Ale musím říct, že u vnitra se nemám špatně. Určité věci u Dukly jsem nepřenesla a psychika je u mě důležitá.

Pak jste natočila televizní reklamu. Kolikrát jste se už viděla?

Na normální televizi moc nekoukám, to už musí být, když to zapnu. Ale když jsem slyšela, že to od prvního srpna poběží, tak jsem ji pak pouštěla pořád.

Když jste se viděla, líbilo se vám to?

Dlouho jsem na ni nemohla narazit. Přepínala jsem programy a pořád ji nikde nemohla najít. Tak jsem si řekla: Nejsem k tomu souzená, abych ji viděla. A pak jsem seděla, něco jsem psala v tréninkovém deníku a najednou slyším nějaký hlas, kouknu a říkám: Ty vogo, to jsem já. Podle hlasu jsem se nemohla poznat.

Jak vám vůbec natáčení šlo?

Co se týká bruslení, kola, běhání, to bylo v pohodě, to je něco, co dělám každý den. Jen mi vytýkali, že jsem málo funěla, když jsem běžela s Petrem. Ale nejhorší pro mě bylo natáčení v kuchyni, kde to nějaké herecké vlohy chtělo. Což o to, tu jednu větu si člověk zapamatuje a chová se přirozeně, ale to pití aktimelu, byla pro mě nejsložitější scénka. Jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela, ale radši budu dělat sport.

Řekněte popravdě, chutná vám ten potravinový doplněk?

Chutná, opravdu jo.

Za chvíli už vám začne nová sezona. Píšete si do tréninkového deníku, kolik zbývá do startu?

Nepíšu.

A víte to z hlavy?

Nevím. Vůbec. Letos fakt ne.

Loni jste odpočítávala dny do olympiády...

To jo. Ale teď prostě jen vím, že svěťák začne zhruba za dva měsíce.

Brusle jsou tedy ještě někde schované?

Jsou, ale musím říct, že jak jsme natáčeli tu reklamu, měla jsem je na sobě a vím, že mám tupou jednu hranu. Od té doby mě pronásleduje myšlenka, že ji musím nabrousit. Normálně se mi o tom i zdálo. Já už jsem trochu asi magor.

Co se vám zdálo?

Že jsem byla v Soči (OH 2014) před startem a že jsem šla na start a neměla své brusle. Měla jsem stejné jako v mých patnácti letech – a ta jedna hrana byla tupá a já musela hodinu před startem odjet na hotel a nabrousit si ji. Tak jí teď už opravdu musím nabrousit, nebo se z toho zblázním.

Co od sebe čekáte v nové sezoně v zimě?

Ježiš já nevím.

Vyhrát a zase vyhrát?

Bylo by to fajn. Ale po olympiádě nikdo neví, kdo jak odpočíval. Chtěla bych zase vítězit, ale mně stačí být na bedně.

To říkáte vždycky. Ale pak jste ve Vancouveru přiznala, že jste stejně chtěla to zlato.

Netvrdím, že ne. Chtěla. Kdo by nechtěl? Ale říkám: Když bude bedna, bude to super.

Jedna bedna stačí?

Ano. Abych tam stála a ostatní věděli: Sáblíková žije, nikam neodešla, je pořád tady a musíte s ní počítat. Aby to věděli a já se nikam nepropadla.