V letošní sezoně poprvé jezdí rodák ze Šumperku a bývalý reprezentant Kanady v kombinéze českých barev. Návrat na nejvyšší úroveň však neprobíhá bez komplikací. I na světovém šampionátu se Jan Hudec chtěl více přiblížit těm nejrychlejším. Materiálně i fyzicky je už český lyžař podle svých slov připraven. Složitější je to však po řadě zranění po psychické stránce.

„Na každou jízdu se musím přesvědčovat, že všechno je O.K.. Že mám tu sílu a že můžu jet závod v pohodě. To je v lyžování každodenní boj," prozrazuje pětatřicetiletý bronzový medailista z olympijských her v Soči.

Světový šampionát vám přinesl ve sjezdu i v super-G umístění až ve čtvrté desítce. Kde jste viděl rezervy?
Ve Svatém Mořici bylo fakt nádherně, zase neskutečný zážitek. Až na to, že jsem chtěl být rychlejší. A taky jsem chtěl být víc připraven na to podat nějaký výkon. Fyzicky jsem se cítil docela dobře a věřil jsem tomu, že aspoň do té patnáctky se dostanu. Byl tam hrozně malý časový rozestup v první třicítce. Bylo těžké se tam narvat, budu válčit dál.

Čtěte také: Nechtěné olympiády? Evropa dává od sportovního svátku ruce pryč

Dlouho probíhalo hledání správného nastavení lyží a vybavení, že?
Testování materiálu právě ještě pořád probíhá. To na tom bylo to nejtěžší. Je to komplikace. Všichni závodí, a my ještě pořád něco zkoušíme a testujeme. I na mistrovství jsem zkoušel před závodem různé věci. Dostali jsme před GaPa asi osm nebo devět nových párů. Museli jsme je znova nabrousit, namazat. Mazali jsme je asi třicetkrát, než jsme je vůbec dali na sníh. Pak jsem se to snažil rozjezdit, nakonec jsem stejně jel na starých lyžích, co jsem už měl.

Ale nakonec jste pokročili?
Musím říct, že už to je celkem vyladěné. Není to jen tak, ještě mám pár závodů v Norsku, rád bych tam něco zajel. Abychom ukázali, že jsme na správné cestě a připraveni na další rok.

Plánujete tedy pokračovat i v další sezoně?
Asi jo (úsměv).

Jak moc promlouvá po dlouhé pauze do vašeho závodění psychika?
Je to právě o té psychice. Fyzicky se cítím docela dobře, už mám sílu udělat oblouk, jaký bych potřeboval. Je to opravdu o té hlavě. Když je špatná viditelnost nebo nějaké rozbité zatáčky nebo hrby, tak jako první se trápí psychika a sebevědomí. Je to těžké i pro ty, co jsou úplně fit. Když je člověk po zranění a má nový materiál, tak to dělá velký rozdíl.

Musel jste s tím bojovat?
To pro mě letos byla největší bitva. Překonat se i ráno, když člověk vstává a bolí ho koleno. Zvednout se a jít na snídani, rozcvičku, první jízdu, prohlídku. Na každou jízdu se musím přesvědčovat, že všechno je O.K.. Že mám sílu a že můžu jet závod v pohodě. To se člověk pořád učí a v lyžování je to denní boj. Na konci jsem cítil, že jsem udělal krok kupředu. Tu energii si musím vzít na poslední závody a na letní přípravu.

Závodníci na špici pořadí se dokážou přinutit jet vabank?
Přesně. Jedou na doraz. Na sto, možná sto deset procent. Prostě na limit všeho, bezpečnosti i rizika. O tom je lyžování. Člověk musí být psychicky silný a mít vysoké sebevědomí, aby to na svahu dovedl do linie, kde je to na limitu rizika. Ale nepřekročit tu čáru. To je to umění ve sportu obecně, nepřekročit to tak, abych se dostal do nebezpečí.

S vaším umístěním na mistrovství světa souvisí i splnění sázky s Kryštofem Michalem ze skupiny Portless. V čem spočívala sázka?
On je bývalý lyžař, takže chce jít lyžovat a jet na hory. Já jsem zas amatérský hudebník a když jsem na svahu, tak sním o tom, že bych měl rockovou skupinu. Dali jsme si sázku, v případě jeho výhry jsem měl přijít na nějaký koncert a profesionálně odehrát nějaké písničky. Kdybych to zvládl, tak by musel odjet v mojí kombinéze mistrovství republiky nebo něco takového.

Přečtěte si: Ředitel FIS navrhuje šampionát až po skončení Světového poháru

Takže zamíříte na koncertní pódium?
Ano, budu trénovat. Nejlepší by bylo, kdyby byl i na těch závodech. Možná ho ještě přesvědčím.

Co chvíle oddechu? Nastanou třeba při trénování dětí na malém kopci u Olomouce?
Vždycky se na to těším. Už jsem v Hlubočkách letos párkrát byl. Navíc jsem tam začal i trénovat slalom asi po osmi letech. Super zážitek, město a majitel areálu v Hlubočkách utvořili spolupráci a chtějí podporovat malé děti. Není to jen o tom, že Olomouc je teď město sportu, ale sport je důležitý obecně. Lyžování chceme udělat přístupnější pro všechny děti. Trenérů tam ale děti mají dost, já se tam spíš nějak motám kolem a občas přidám nějakou radu. V Česku je hodně talentů na jakýkoliv sport. Tak nikdy nevíme, třeba najdeme nového Ondru Banka nebo Honzu Hudce.

Jarní a letní měsíce pro vás budou trochu ve znamení běhání? Zapojíte se do olomouckého půlmaratonu?
Loni jsem měl asi měsíc po operaci a běhat fakt nešlo. Ale letos bych fakt rád zatrénoval, abych byl schopný běžet s dětmi. Nemám zas tolik dnů, kdy bych byl doma, a když jsem, tak chci čas strávit s rodinou. Tak plánuji aspoň ten rodinný běh, a kdyby šlo něco víc, tak bych do toho taky šel.

Loni jste předával medaile po skončení rodinného běhu. Jak jste si užil energii tohoto závodu?
Byla to opravdu neskutečná atmosféra. Hlavně náměstí je úplně krásné místo. Ani já se nikdy nenudím, když přijdu v Olomouci na náměstí. A pro lidi, kteří sem přijedou jen na návštěvu nebo na půlmaraton, to musí být úplně úžasné. Je to takové kouzlo, když se dají dohromady na jednom místě tisíce lidí a mají ten samý cíl. Z toho jde velká energie a velká síla. Je pak vidět radost z toho, jak lidé běží, protože milují sport a pohyb.

Z dřívějška máte vytrénované běžecké nohy?
Když jsem byl mladý, tak jsem běhal hrozně moc a měl jsem to rád. Měli jsme taky závody ve škole a takové věci. Taťka mě trénoval, práskal mě bičem, abych běhal a trénoval těžce. Mám to v historii. Po operacích jsem spíš jezdil na kole nebo na bruslích. Rád bych se zas připravil na běh, je to základ pohybu. Já jsem běhal spíš tak deset nebo patnáct kilometrů. Je pro mě šílené, jen přemýšlet o těch velkých maratonech. Mám strašný respekt k atletům, kteří můžou uběhnout takovou dálku.

Jak se běhá v Přáslavicích, kde po návratu do Česka žijete?
(rozesměje se) Docela dobře. Máme nádherné fotbalové hřiště a tenisové kurty. Teď tam dodělali ještě cyklostezku. Máme to hned za barákem, což má v Přáslavicích vlastně každý hned za barákem. Je to docela malá obec (úsměv). Část rodiny mám ještě v Hlubočkách, tak kdyby to propojili cyklostezkou, tak by to bylo ještě lepší.

Prý chcete do běhání zapojit i svého kamaráda Ondřeje Banka. Už jste mu o tom říkal?
No, už jdu na to. Pořád jsme v kontaktu, tak ho k tomu budu tlačit. Teď když byl na StarDance, tak má asi vymakanou fyzičku. Měl by běhání zvládnout. Spíš je to o tom, že máme oba děti a chceme sportovat. Aspoň bych měl nějakého parťáka, o kterém bych věděl, že by mi hrozně moc neutekl.

Sledoval jste jeho působení v taneční soutěži?
Jasně. Mám k němu hrozně velký respekt a říkal jsem mu to. Nevím, jestli bych to dal. Spíš z psychických důvodů, strašně bych se styděl, takhle tancovat před lidmi. Udělal to dobře. Zúčastnil se nádherně. Fakt trénoval těžce. Myslím, že mu tanečnice dávaly dost čočku, aby se to naučil. A bylo z toho krásné druhé místo.

Nepřehlédněte: Motokrosař Ryšavý: Jsme herci, kteří vystupují a ještě si za to musí platit

Je takový šoumen, nebo se přemáhal?
Je šoumen, ale nerad se takhle ukazuje před lidmi. To mě hrozně překvapilo, a on asi překvapil i sám sebe. Nechal se vyhecovat a bylo to.

A co jste říkal na jeho sjezd ze schodů při finále StarDance?
To jsem viděl, akorát mě z toho bolela kolena. Skoro jsem z toho měl infarkt. Zvládl to a byla to hrozně dobrá show.