VYBERTE SI REGION

Arcibiskup syrské katolické církve: Věřící opustili kvůli džihádistům domovy

Velehrad /ROZHOVOR/ - Českou republiku navštívil arcibiskup syrské katolické církve Yohanna Petros Mouche z iráckého Mosulu. Zastavil se v Praze, kde se setkal s kardinálem Dominikem Dukou, v katedrále sv. Víta slavil mši svatou.

20.5.2015 AKTUALIZOVÁNO 20.5.2015
SDÍLEJ:

Arcibiskup syrské katolické církve debatoval s velehradskými studenty. Foto: DENÍK/Zdeněk Skalička

Na území olomoucké arcidiecéze se těšil ze setkání s arcibiskupem Janem Graubnerem, který jeho cestu do Česka inicioval. Ve středu 13. května přijal pozvání na besedu se studenty Stojanova gymnázia Velehrad. Po jejím skončení poskytl syrský arcibiskup Slováckému deníku exkluzivní rozhovor.

Otče arcibiskupe, co jste o České republice, do níž jste zavítal poprvé ve svém životě, věděl?

Abych pravdu řekl, neměl jsem představu o České republice, o její geografii. Téměř nic jsem nevěděl ani o poutním Velehradě. Do České republiky jsem vůbec neměl v plánu zavítat. Jenže můj sekretář Majjed Atala se před pár lety ještě jako bohoslovec poznal se sekretářem arcibiskupa Graubnera Petrem Gatnarem v Itálii. Když jsme dostali vízum k návštěvě České republiky, zatelefonoval mu, že by se mohli při příležitosti naší návštěvy setkat. A stalo se. Nejen že se oni setkali, ale také já se setkal s kardinálem Dukou, arcibiskupem Graubnerem, představiteli římskokatolické církve a studenty církevních gymnázií v olomoucké arcidiecézi. Mohl jsem slavit mši svatou v olomoucké katedrále, v kroměřížském kostele sv. Jana Křtitele i v pražské katedrále sv. Víta.

Co vás v naší vlasti nejvíce zaujalo?

Bylo toho hodně. Především ale civilizace. V průběhu čtyř dnů jsem se tu setkal s věřícími křesťany, kteří jsou přívětiví, zbožní a chtějí pro ostatní jen dobro. Kam jsme se sekretářem přišli, všude nás vřele přijali. To je pro mě důkaz, že v této vlasti jsou křesťané, kteří mohou být věrni Ježíšova příkladu. Římskokatolická církev má podle mého názoru v České republice budoucnost.

Studentům Stojanova gymnázia jste podal svědectví o tom, čím si od loňského června prošli křesťané na severu Iráku, v oblastech dnes ovládaných takzvaným Islámským státem. Kdy začala vaše zkušenost 
s džihádisty, muslimskými fanatiky?

Začala invazí do města Mosul po ostudném stažení se irácké armády, která v něm za sebou zanechala zbraně, jichž se zmocnili právě džihádisté. Jejich nečekaný příchod přiměl většinu křesťanů i muslimů k opuštění města. K tomu došlo v noci z 9. na 10. června 2014. Následující den našli křesťané útočiště v křesťanských vesnicích v provincii Ninive, zatímco muslimové zůstali bez přístřeší, s výjimkou malého počtu osob, kterému se podařilo dostat se do Erbílu, hlavního města Kurdistánu. Obyvatelé Mosulu, kteří zde zůstali, ale i ti, kteří se do města museli z různých důvodů vrátit, neměli ze začátku z džihádistů špatný pocit. Naopak je vnímali spíše jako přívětivé a laskavé, považovali je za ty, kterým nejde o nic jiného než o svržení režimu v Bagdádu. Všechno tomu nasvědčovalo, protože tam nebyla žádná auta s nastraženými výbušninami ani vraždy. To dodalo mnoha mosulským rodinám odvahu k návratu do města. Džihádisté ale časem vyslovili své opravdové cíle a zveřejnili snahu prosadit islámské právo a podmínky, za kterých budou sunnitští nemuslimové pod jejich jurisdikcí a mocí.

O jaké podmínky se jednalo?

Podmínky byly kruté. Přestup k islámu, nebo placení daně z hlavy pro nemuslimy, takzvaná džizja. Jinými slovy řečeno, stát se otrokem a občanem druhé kategorie, tedy být vydán na milost islámu. Jiná možnost byla opustit dům, majetek a odejít, jinak hrozil trest smrti. Ke schválení a podepsání těchto podmínek pozvali zástupci džihádistů k mimořádné schůzi veřejné křesťanské činitele. Nikdo z nás se na toto setkání nedostavil. Oni nás tím chtěli především ponížit. A přímý důsledek našeho odmítnutí? Džihádisté nutili křesťany opustit Mosul a obohacovali se jejich poli, penězi, šperky a podobně. To byla chvíle, kdy křesťané odhalili skutečnou povahu džihádistů a pocítili tíži jejich přítomnosti a obtížnost soužití s nimi.

Velké nepokoje ale vypukly 6. srpna 2014. Co se toho dne stalo?

Toho rána byly zabity dvě malé děti a mladá žena. Čtyři lidé byli zraněni. Tentokráte bylo naše vyhnanství dokonáno a mělo fatální důsledek. V našich vesnicích v provincii Ninive nezůstal až na několik málo jedinců nikdo. Někteří se zde zdrželi asi z naivity či z vlastní nedbalosti. Část z nich jsme mohli zachránit. Zůstala tam ale ještě desítka mužů a žen. Nejvíc mě trápí a rmoutí únos tříleté holčičky a zajetí několika dívek a mladých žen jako rukojmích. Před definitivním rozhodnutím opustit město jsem kontaktoval několik vojenských velitelů odpovědných za obranu naší oblasti. Jeden mi řekl, že jsme dost silní a že džihádisté nemohou dobýt naše město. Další mě ujistil, že kurdští bojovníci za žádných okolností město neopustí. Lidé žijící v mé rezidenci mě přiměli k okamžitému opuštění města. Mohl jsem si vzít pouze šaty, které jsem měl v té chvíli na sobě. Nic víc. Musel jsem odejít bez kněžského roucha, sutany i bez náprsního kříže. Domníval jsem se, že se druhý den ráno vrátíme. Někdejší město Karakoš s padesáti tisíci křesťany jako takové již neexistuje. Platí to pro všechna křesťanská města a obce v provincii Ninive, což představuje přibližně 120 tisíc křesťanů. Všichni obyvatelé, včetně našich duchovních, i my biskupové z Mosulu, stejně tak Chaldejci, syrští katolíci i pravoslavní jsme museli opustit naše kostely, domovy, majetek, dědictví předků a uchýlit se do Kurdistánu.

Kam vlastně odešly ty tisíce lidí?

Většina mých diecezánů je rozptýlena na více než 57 místech. Tisíce lidí se rozhodly opustit zemi a vydaly se do Libanonu, Jordánska, Turecka a Evropy. Ostatní zůstali. Většina jich žije v regionu Erbíl, zejména v křesťanském městě Ainkawa, nebo ve městech Shaqlawa a Diana. Zbytek našich věřících se vydal do měst a obcí, jako jsou Dahúk, Sulajmáníja a Kirkúk. Já osobně se každý den snažím navštívit své diecezány v té či oné vesnici Kurdistánu. Chci s nimi zůstat v kontaktu, sloužit pro ně mši svatou, pokud to jen bude možné.

Co vás dnes jako syrského arcibiskupa tíží?

Nejvíce mě tíží starost o uprchlíky, zajištění adekvátního ubytování, pomoc se zaplacením nájmů a nákladů spojených s chirurgickými zákroky, přikrývkami, oblečením, ventilátory pro překonání nesnesitelného vedra na mnoha místech Kurdistánu, jako kupříkladu v Erbílu či Ainkawě. Jsem přesvědčen, že naše vyhnanství bude trvat, dokud nebudou naše města a vesnice osvobozeny. Život je pro naše věřící čím dál krutější a nesnesitelnější, stali jsme se oběťmi hašteření politických stran a zájmů velmocí, které usilují o vlastní zájmy na úkor lidskosti a důstojnosti života. Naši farníci trpí dlouhým pobytem v cizím prostředí a netrpělivě očekávají chvíli, kdy se budou moci vrátit do svých domovů, neboť nic jiného jim nemůže dát zpět klid a mír.

Je vystěhovalectví velmi těžké až nesnesitelné?

Tuto zemi mám velmi rád, o to více Irák a především křesťanské město Karakoš. Ale daleko od něj nám současný Irák nic moc neříká. Je lepší hledat nějaké jiné místo, kde bychom mohli s farníky žít svou víru a opět nalézt lidskou důstojnost a mít svá práva. Pro mě osobně není jednoduché tato slova vyjádřit, ale život a především víra, morálka a naše zvyky jsou mi dražší než neúrodná půda. Naši věřící vydali svědectví – opustili domovy a veškerý majetek, aby si uchovali víru a udrželi své zvyky. V horším případě mohli přijmout podmínky džihádistů a žít s nimi pod jejich nadvládou, a tím si zachránit i majetek. Ale oni vše obětovali pro víru, jméno a slávu Ježíše Krista.

Na mysl se vám určitě vtírá řada otázek. Jaké jsou?

Co bude po odchodu džihádistů a našem návratu z vyhnanství? Co nalezneme? Budeme mít odvahu a důvěru se vrátit do našeho prostředí? Bude možné soužití s našimi sousedy, muslimy? S těmi, které považujeme za džihádisty? Bude možné soužití s těmi, se kterými jsme měli velmi dobré vztahy, ale kteří z ničeho nic začali krást v našich domech a mrhat naším vlastnictvím? Těch otázek je daleko víc. Ale věřím, že se najdou lidé dobré vůle, kteří na nás budou myslet, kteří nás vyslechnou a bezpochyby učiní vše pro překonání a zlepšení naší krizové situace. Naše výzva k vám a všem lidem dobré vůle je následující: jednat co nejrychleji, jak je to jen možné. Nejdříve ukončit válku v našem regionu. Jsme lidé míru, nechceme, nyní ani v budoucnu, aby se naše vesnice proměnily v bitevní pole. Přejeme si návrat domů, jakmile to bude po odchodu džihádistů a neúspěchu jejich ideologie jen možné. Naši zemi budeme milovat, pokud zde bude zajištěn důstojný život lidí.

Na závěr vaší besedy se studenty jste přivezl filmové svědectví desetiletého děvčátka Myriam Quaraqoush, která už čtyři měsíce žije v utečeneckém táboře. Proč?

Ona v rozhovoru s redaktorem televize vzpomíná na to, jak se lidé ve své domovině měli, jak se dobře bavili, což jí v táboře moc chybí. Ale Bůh se o ně podle jejích slov v táboře stará a za to mu patří její dík. Bůh každého z nich miluje a ona věří, že by nedopustil, aby je bojovnici z ISIS zabili. Bůh podle Myriam miluje i ty, kteří jim ublížili, ale nemiluje Satana. Děvčátko prosí Boha, aby těm, kteří jim ublížili, odpustil. I ona jim odpouští. Jen je jí smutno z toho, že všechny, co jsou s ní v táboře, vyhodili z jejich domovů a klade si otázku, proč to udělali.

Yohanna Petros Mouche se narodil roku 23. listopadu 1943 v iráckém městě Qaraqosh, Bakhida v současném Iráku. Na kněze pro diecéze syrské katolické v Mosulu na severu Iráku byl vysvěcen Emmanuelem Daddim 9. června 1968. Biskupem a současně arcibiskupem byl zvolený 26. června 2010. Po útoku v Kirkúru na syrské katolické církve, který se uskutečnil počátkem srpna roku 2011, odsoudil arcibiskup Petros Mouche slabost a nečinnost irácké vlády. V noci 7. srpna 2014 musel uprchnout. V únoru 2015 odešel do výcvikového tábora ochrany jednotek na planině Ninive, což je milice s názvem Křesťan bojuje o islámský stát a žehná členům. Od té doby navštěvuje a povzbuzuje křesťanské uprchlíky v Kurdistánu.

Související Arcibiskup, který musel utéct před islámskými fanatiky, navštívil Velehrad

Autor: Zdeněk Skalička

20.5.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies