VYBERTE SI REGION

Každá pálenice má svůj příběh, tvrdí Jiří Severin

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Především díky Muzeu lidových pálenic ve Vlčnově, jehož je zakladatelem, se Jiří Severin stal další osobností nominovanou na cenu Osobnost roku 2011 Zlínského kraje. A lásku k typicky moravskému moku nezapře.

19.4.2012
SDÍLEJ:

Jiří SeverinFoto: DENÍK/Petra Kučerová

„Vy jste studená! Nedáte si štamprlu?“ přivítal mě, když jsme se v chladném a deštivém dni setkali v hlavní budově Slováckého muzea.

Vzpomínáte si na svou první štamprli slivovice?

To si nepamatuju, ale určitě to bylo v Kudlovicích, protože můj dědeček tam měl panský dvůr a hospodu. Dokonce až pak jsem zjistil, že tam kdysi za Rakouska-Uherska byla palírna. Takže já to mám v genech. Tam to určitě bylo.

Slivovicí se v poslední době zabýváte hodně…

Hodně, a někteří mě dokonce považují za odborníka přes ovocnářství, sadařství a slivovici, ale tak to není. To je jenom tím, že jsme kdysi vymysleli projekt, pomlčka fór, že by se takové muzeum dalo udělat. Já sice pálím slivovici, ale tady jsou na Hradišťsku a na Valašsku větší kapacity. Spíš jsem tady takovým nezaslouženým symbolem slivovice.

Muzeum má slogan Pomáhat a pálit. Na to jste přišel jak?

To jsme vymysleli s Ivošem Frolcem. Nad štamprlou, stejně jako to muzeum. Dokonce přesně nevíme, kdo to vymyslel, tak říkáme, že oba. Za to muzeum jsme dostali nejvyšší vyznamenání od ministra kultury Pro amicis musae, za námi zůstala mnohem větší muzea. A když se nás ptal, kdo je autorem, řekli jsme, že Ivo je otec a já jsem dědeček celé myšlenky (smích).

Neměli jste s tím třeba problémy při silniční kontrole?

Právě naopak! Já jsem špatně parkoval ve Zlíně a měl jsem dostat dvě stě korun pokuty. Byly tam takové dvě mladé policistky, a tak jim říkám: „Cérky, neblbněte, vždyť jsme na jedné lodi, podívejte se!“ (heslo Pomáhat a pálit má Jiří Severin na služebním autu pozn. red.) Ony se smály a říkaly: „Tak dobře, pane Severin, stovku.“ (Smích)

Určitě už vymýšlíte další projekt spojený se slivovicí…

Ano, začali jsme dělat celo- okresní košty, letos bude druhý. A vždy tři vítězné vzorky budeme ukládat ve Vlčnově jako chuťové poselství budoucím generacím. Takto uložené vzorky mohou být otevřeny za deset, dvacet a padesát let. A druhá věc, kde trochu pomáhám, je park Rochus. Bude tam i černá pálenice.

Už ji máte vybranou?

Vybereme! Řeknu vám perličku. Volal mi jeden pán z Brna a říkal: „Můj tatínek má devadesát roků, je dost nemocný a má úžasný vztah ke slivovici. A chtěli jsme mu koupit vaši knížku Všeho do kvasu, ale ve Vlčnově ji dávali jen jako prémii.“ Tak jsem mu poslal knížku a přidal cédéčko Pijáckých písní. A teď už fabuluju: tatínek si přečetl knížku, poslechl si pijácké písně, umřel a věnoval mi černou pálenici. A k ní i dva vzorky, z roku 91 a 94, které na ní pálil. Každá černá pálenice má totiž svůj příběh. Někdy veselý, někdy smutný, někdy něco mezi tím. Ivoš Frolec mi pak říkal: „Prosím tě, už tu tvou knížku nikomu nedávej, po jejím přečtení lidé umírají.“ (Smích)

Dočetla jsem se o vás, že jste i učitel. Jakou máte aprobaci?

Učil jsem pět let ve Vlčnově. Češtinu, výtvarku a historii. Ale z tama jsem musel zmizet po osmašedesátém roce. Pak jsem učil na lidušce a dělal jsem po revoluci ředitele dětského divadla a ZUŠ ve Zlíně. Když jsem musel z Vlčnova a vůbec ze školství pryč, tak mě na tom Zlínsku vzali do lidušky, a využil jsem toho, že jsem výtvarku vystudoval, i když nejsem výtvarně příliš zručný. Našel jsem si pana Úředníčka z Tupes, naučil jsem se točit na kruhu a dělal jsem keramiku. Učil jsem ji, a dokonce jsem se tím živil, prodával jsem hrnce a jinou užitkovou keramiku.Prodávali jsme je až do Rakouska. Moje žena Svaťka tam měla několik úspěšných výstav v tamních galeriích. Tak jsme se seznámili s kulturním atašé Walterem Persché. Zprostředkovali jsme pak kontakty Hradišťanu, Zuzce Lapčíkové a dalším. Takové výměnné kulturní akce už za komunistů.

To muselo být hodně zajímavé…

To ano. Hradišťáci učitelé třeba měli fotbalový tým a oni tam dojeli na turnaj každý svým autem, protože by je jinak nepustili. Ten turnaj na rakouské dědině vyhráli a měli strach převézt přes hranice pohár.

A převezli?

Převezli. I já jsem převážel kdeco, třeba tiskoviny. To jsem ani nevěděl, že se za to zavírá. Kdybych to věděl ,tak nevím, zda bych tak riskoval. Jednou mě svlékli úplně do naha. Byly tam Listy, knížky Škvoreckého, Vaculíka.Vozil jsem tiskoviny nějakou dobu, a pak už se mi zdálo, že po mně jdou. A kamarád, Milan Ráček, žijící v Rakousku, ale jinak Hradišťák, říkal: „U vás nejsou sadbové brambory, dám ti jich dvě tašky a dej to pod ně.“ Přijel jsem do Znojma a rozšroubovali mně celé auto. Ty tašky jsem vzal a sedl si s nimi na lavičku. Trvalo to snad hodinu, tak jsem měl čas si to promyslet a byl jsem připravený. A opravdu. Najednou jeden se zastavil a prý, co to mám. Tak říkám, že u nás není sadbových brambor, tak si vezu. Jestli chce, dám mu. A dal jsem mu tu tašku, ve které nebyly časopisy. On se tajuplně rozhlédl, tašku vzal a bylo to vyřešené. Mimochodem, žena Milana Ráčka, Irena, dostala v Rakousku státní cenu za podporu výměnné kultury mezi Moravou a Rakouskem. U nás to nikdo ani neví.

Vy jste byl i krajským úředníkem…

Tak úředníkem ne, já jsem byl členem rady, to je volený orgán.

Jak se to lišilo od vaší dnešní práce?

Bylo to hodně náročné, pracovní vypětí bylo velké. Je to práce od rána do večera. Měl jsem na starosti kulturu, a protože jsem se v ní docela orientoval, to byla výhoda. Už kdysi jsem spolupracoval s Cimbálovou muzikou Viléma Zahradníka. Besedy u cimbálu s Miroslavem Horníčkem, muzikanty z Hrinovej ve staré Redutě, to byla docela dobrá škola. V Otrokovicích pak výstavy Jiřího Šlitra, Zdeňka Červinky a další. Taky jsem si dal podmínku, že pokud nedostanu školství nebo kulturu, tak do toho nepůjdu.

Napsal jste i několik knížek, všechny se pojí k jižní Moravě. Kterou máte nejradši?

Už dřív jsem udělal pár brožurek, ale to ani nestojí za řeč. To až po revoluci, Hráli jsme jak andělé a Všeho do kvasu. A nejlepší, i když méně známá, je kronika našich muzikantů, kteří hráli v Americe. Je to krásná kniha, obsah vychází z těch kronik. Hudbu tvořili muzikanti od Nedakonic po oblouku po horách až po Nedašovu Lhotu. Bylo jich čtyřicet, ti kluci se po první světové válce dali dohromady. Napůl dechovka, ale hráli třeba i Smetanu, Dvořáka. Měli obrovský úspěch, Američané jim v roce 1924 natočili desku, zatím jsem tady u nás nenašel starší. Každý čtvrtek vystupovali v největším americkém rádiu. Ze začátku to měli velmi těžké, pak přišel úspěch, ale nakonec se asi jen kromě dvou všichni vrátili domů. A víte proč? Chtěli se postarat o své staré rodiče. Tak z toho blahobytu přišli zpět do té naší bídy.

Několik cen za svou práci jste už získal, na další jste nominovaný. Co to pro vás znamená?

Nevím, jak bych to správně řekl. Nechci to nějak shazovat. Je to prima pocit, ale pro mě bylo větší ocenění, když jsem přijel na jednu vesnici u Hrozenkova, zpíval tam ženský sbor. Přišly za mnou a vzpomínali jsme. „Vy, i když jste byl tam nahoře, byl jste stále jeden z nás.“ A to bylo větší ocenění než ty všelijaké diplomy. Navíc mám štěstí, pracuju ve Slováckém muzeu, je to nejlepší muzeum, a že jich znám hodně…

Jiří Severin

- Narodil se v roce 1941 ve Zlíně

- Učitel, publicista, kulturní pracovník

- Nositel ceny Pro amicis musae za významný přínos kulturnímu rozvoji regionu

- Je spoluzakladatelem Muzea lidových pálenic ve Vlčnově

- Napsal tři knihy, které se vztahují k životu na jižní Moravě

- Absolvoval Pedagogický institut ve Zlíně a Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci

- Od roku 1993 byl ředitelem Základní umělecké školy a Malé scény ve Zlíně

- Ve volebním období 20002004 byl radním Zlínského kraje

- Je ženatý, má tři děti

Autor: Petra Kučerogvá

Autor: Redakce

19.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

„Cítíme velkou křivdu," říkají manželé, kteří měli naftu ve své studni

Zdounky – Společně se svou manželkou cítí velkou křivdu a bezmoc poté, co před více než 14 dny zjistili, že jejich do té doby průzračná a kvalitní pitná voda ve studni je kontaminována starou směsí topných olejů. Znehodnocenou vodu nic netušíce několik dní pili.

AKTUALIZUJEME

První česká medaile. Koukalová dojela v Östersund třetí ve sprintu!

Östersund (Švédsko) - Biatlonistka Gabriela Koukalová dojela třetí ve sprintu v Östersundu a poprvé v nové sezoně Světového poháru vystoupila na stupně vítězů. Královna minulé zimy dnes přesně střílela a prohrála jen s vítězkou Marií Dorinovou-Habertovoui z Francie a druhou Finkou Kaisou Mäkäräinenovou.

Britové poslali do vězení trio, jež ženy z ČR nutilo k prostituci

Bristol - Soud v britském Bristolu dnes uložil tresty vězení ve výši 7,5 až 9,5 roku trojici osob, které lákaly z České republiky ženy do Spojeného království, kde je nutily k prostituci. Britská média státní příslušnost odsouzených neupřesňují, z prohlášení místní policie ale vyplývá, že jeden z trojice byl zadržen v Česku, kde čeká na vydání do Británie. Soud mu tedy trest uložil v nepřítomnosti.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies