VYBERTE SI REGION

Kdo se chce věnovat koním naplno, musí to přijmout jako způsob života

Rožnov pod Radhoštěm /ROZHOVOR/ – Přestože to neměla v plánu, spojila Irena Dulavová svůj život s koňmi. Ušlechtilá zvířata a vůně stájí jí přirostly k srdci více než projektování a zavádění vzduchotechniky, vytápění a jiných technických vymožeností do obytných domů, průmyslových a zemědělských budov.

16.3.2013
SDÍLEJ:

Irena Dulavova.Foto: DENÍK/archiv

Ani dnes by osmatřicetiletá absolventka stavební průmyslovky z Rožnova pod Radhoštěm na svém rozhodnutí nic neměnila. Práce v Jezdeckém klubu Valašsko v Prostřední Bečvě ji baví a naplňuje.

Co je u vás v jízdárně nového?
Všechno běží, jak má. V nynější těžké době je to obzvláště důležité.

Jak takový zimní provoz vypadá?
Stejně jako letní. Rozdíl je jen v tom, že letní víkendy trávíme na závodech a zimní na soustředěních.

O kolik koní pečujete? Očekáváte nějaké přírůstky?
Ve stájích je místo pro dvaatřicet koní. Neustále jich tam máme okolo třiceti, to je super obsazenost. Nyní očekáváme narození hříbátka plemene hafling.

Komu ustájení koně patří?
Jsme nájemní stáj. Koně patří lidem, kteří nám platí za to, že se o ně staráme. Máme tady i koně určené pro potřeby jezdeckého klubu, který zdejší areál provozuje. Využíváme je v hodinách jezdectví se studenty střední zemědělské školy a se zájemci o ježdění z řad veřejnosti.

Vy tady žádného koně nemáte?
Naše rodina vlastní devítiletého anglického plnokrevníka Bambina. Předloni ho kvůli zranění vyřadili z dostihového provozu. Koupili jsme si ho „na důchod". Je to ale aktivní důchodce, naše dcera s ním skáče lehké parkury.

Přitom se říká, že tento typ koní je pro jiné činnosti příliš temperamentní.
Není to pravda. Koně, kteří už se nehodí k dostihům, jsou pro lehký sport nebo rekreaci ideální. Jsou zcestovalí a vědí, jak nastoupit do auta nebo do přívěsu a jak se chovat, když někam přijedou. Práce s nimi je vcelku jednoduchá. Potřebují ale dostatek práce, aby svůj temperament a energii uplatnili správným směrem. Samozřejmě to nejsou koně pro začátečníky.

Co péče o koně obnáší?
Hlavně pravidelnost. Ke koni musíte jít každý den, a nejen kvůli krmení. Nemůžete ho zavřít do skříně, vypnout ani vytáhnout ze zásuvky. Kromě běžné péče, začínající krmením a končící vyklízením stájí, potřebuje pravidelný pohyb. Když si chcete vzít dovolenou, musí to za vás udělat někdo jiný. Ne každá stáj má dostatečně velký výběh a ne všichni koně do něj mohou chodit společně. Stejně jako lidé se občas nemají rádi a dochází mezi nimi k šarvátkám. Sportovní koně chodí do výběhu výjimečně, aby se nezranili. Když kůň chybí na závodech proto, že se nepohodl se sousedem, je to nepříjemné. K výpadku z kondice a ztrátě části sezony musíte připočítat nemalé náklady na veterinární ošetření a případnou léčbu.

Kolik toho kůň denně spořádá?
Na krmení je docela náročný, hlavně na jeho kvalitu. Od přírody je zvyklý být venku a pást se. Objemové krmivo, tedy zelená pastva a v zimě seno, stále tvoří základ jeho potravy. Sena ročně zkrmíme pět set balíků, každý o váze dvou až tří metráků. Mimo to spotřebujeme okolo deseti tun ovsa a ječmene. Podle fyzické zátěže koně ještě přidáváme granule, müsli, jablka a mrkev.

Zvládnout to musí být fyzicky i časově náročné. Patříte k lidem, kteří tráví více času ve stájích než doma?
To v každém případě. Vždycky jsem tvrdila, že pokud se člověk chce věnovat koním naplno, musí to přijmout za způsob života. Když kůň onemocní, stane se to skoro pokaždé v pátek nebo v neděli večer. Přes týden tady bývám od rána do pozdního odpoledne, víkendy trávím na závodech a soustředěních.

Co vašemu zaneprázdnění říká rodina?
Naštěstí tím žije se mnou. S manželem jsme se u koní poznali, šestnáctiletá dcera Simona jezdí závodně. Začala v deseti letech, když dostala svého prvního poníka. Teď střídavě sedlá tři koně, takže se má co otáčet. Jediný, kdo se do života s koňmi nehrne, je čtrnáctiletý syn Ondřej. Ten ale, když přinese ze školy špatné známky, chodí jezdit za trest (smích).

Jak jste se dostala ke koním?
Začínala jsem v jezdeckém klubu na Bučiskách v Rožnově pod Radhoštěm. Koním jsem se chtěla věnovat rekreačně. Nechtěla jsem se tím živit, ani jsem nestudovala zemědělskou školu. Po mateřské dovolené jsem ale nastoupila na brigádu do nedalekého jezdeckého areálu na Hradisku. Zamýšlené tři týdny se protáhly na dvanáct let. Nyní působím v Jezdeckém klubu Valašsko v Prostřední Bečvě.

Máte odmalička vztah ke zvířatům?
Pocházím z vesnice, doma jsme vždycky měli nějaká zvířata. Dodatečně jsem zjistila, že můj děda pocházel z Horní Bečvy a pracoval u koní. Možná jsem lásku k nim zdědila po něm.

Měla jste, nebo máte oblíbeného koně?
Každého, se kterým jsem pracovala. Jinak to ani nejde. Nikdy jsem neplánovala, že si koně pořídím. Nejdříve jsme si vzali na dožití klisnu Dianu, na které manžel jezdil závody. Potom jsme dceři koupili poníka, aby měla s čím sportovat. Když už jsem si myslela, že budeme mít od koní klid, objevil se Bambino. Kousek od něj stojí ve stáji klisna Fire Val, se kterou jsem kdysi závodila. Před pěti lety prodělala těžkou operaci, teď s ní jezdíme na oblastní mistrovství a republikové šampionáty juniorů.

Jste předsedkyní Jezdeckého klubu Valašsko. V čem spočívá jeho činnost?
Činnost jezdeckých klubů je všude stejná. Jednoduše lze říci, že sdružují lidi, kteří se chtějí věnovat jezdeckému sportu. Trénujeme děti a jezdíme s nimi na závody. Máme jich trvale okolo čtyřiceti. Občas některé z nich odejde. Většinou proto, že přišlo s představou, že se bude jenom vozit na koni, a pak zjistí, že po něm musí také uklízet nebo ho nakrmit.

Má mládež o jezdectví zájem?
Vcelku ano. Nevím proč, ale tento sport se stal výsadou žen. Když jsem před pětadvaceti lety začínala, byli na Bučiskách u koní samí chlapi. Dnes na jízdárně potkáte převážně ženské. Jedna maminka nám řekla, že je to zřejmě problém naše klubu. Objela šest jízdáren a zjistila, že jsou na tom stejně. Nikdo si to neumí vysvětlit. Možná je pro holky přirozenější vyměnit panenku za starost o poníka. Na rozdíl od kluků jim nevadí ani práce, která je s tím spojená. Když kluci navíc zjistí, že je koňští „profesoři" neberou moc vážně, těžce to nesou.

Co může jezdectví dát člověku do života?
Maminky, které se hroutí při pohledu na dcery brodící se v hnoji, pokaždé uklidňuji, že i ony si jednou najdou kluka. Starost o koně je naučí fyzické činnosti, odpovědnosti a odříkání, a to se dnes moc nenosí. Když ale ve čtyři hodiny ráno odjíždíme na závody, těžko si dítě může dovolit sedět do půlnoci u počítače. Mimo to nese odpovědnost za koně, aby mu neublížilo, i za svěřené věci, které bývají hodně drahé.

Dosáhli jste nějakých významných sportovních úspěchů?
Pohybujeme se hlavně v mládežnickém sportu. Pravidelně jezdíme na oblastní i republikové závody. Dcera Simona je dvojnásobnou oblastní mistryní, dvakrát se zúčastnila mistrovství republiky. Loni nám nastoupila nová generace. Například Tereza Tioková, ačkoli byla téměř nováček, pátým místem na oblastním mistrovství ukázala, že má velké sportovní cíle.

Vy sama máte raději parkur, westernové ježdění, dostihy nebo voltiž?
Zabýváme se klasickým anglickým ježděním, tedy parkurovým skákáním a drezúrou. Voltiž jsem cvičila jako dítě, je to výborná příprava na jezdecký sport. Moc oddílů už se jí nevěnuje, přesto je to naše nejúspěšnější jezdecká discipína. Dostihové koně mám moc ráda, závody pozorně sleduji, ale jejich prostředí je opravdu tvrdé. Svého koně bych tam nikdy neposlala, měla bych o něj strach. Riziko zranění je vysoké.

V nynější složité době asi není snadné se v tomto oboru uživit.
Stáj funguje díky ochotě lidí ustájit tady své koně a zaplatit za to čtyři tisíce sedm set korun měsíčně. Jednu z nejnižších cen v okolí si můžeme dovolit právě kvůli vysoké obsazenosti. Sportování závisí výhradně na možnostech rodičů zaplatit dětem trénink i závody a pořídit jim koně. Kdysi jsem si spočítala, na kolik naši rodinu přišla jedna závodní sezona. Od té doby raději nepočítám.

Několik let se u vás koná prvomájová Výstava koní na Valašsku. Uskuteční se i letos?
Všechno tomu nasvědčuje. Výstavu tady třetí rok v řadě uspořádá Asociace chovatelů koní, spolek Valašsko. Jsme za to rádi. Je to velká akce, náš areál se zviditelní jinak než sportem. Dopoledne odborná komise hodnotí téměř sto koní z celé Moravy a Slezska, rozdělených podle plemen. Na výstavě převažují pracovní koně, kteří mají na Valašsku tradici. Odpoledne se představují při jezdeckých disciplínách. I pro místní lidi je to zajímavá podívaná.

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. Souhlasíte?
Určitě.

Uděláte si občas vyjížďku?
Udělám, i když společenské vyjížďky nemusím. Když se s koněm vydám do terénu, dělám to se záměrem posílit jeho svalstvo nebo zlepšit dýchání. Známí mi to občas vyčítají. Mě ale romantika na koni prostě nebere.

To si necháte ujít i hubertskou jízdu?
Pár jsem jich odjela. Na konci jsem si oddechla, že mám na několik let pokoj. Při hubertských jízdách raději dělám technický dozor. Vezmu auto a přivezu jezdcům třeba deky na koně.

Co tedy děláte, když si chcete „pročistit hlavu"?
Snažím se neřešit nic, co se týká koní. V létě jezdím na kole, v zimě chodím cvičit. Případně si se synem vyšlápneme na Javorník, na Lysou horu nebo jen tak do lesa za domem.

Mnoho lidí by si jízdu na koni rádo dopřálo. Jak si na Valašsku vede hipoturistika?
Lidé o ni mají zájem. Problém je, že téměř na každém rohu narazíte na člověka, který vás upozorní, že jedete po jeho pozemku. Mnozí tam koně vidí neradi. Chápu je, protože ne každý jezdec dodržuje pravidla chování. Kůň používaný k hipoturistice musí být hodný a stoprocentně spolehlivý. Nesmí se leknout, když z křoví vyběhne srna nebo se z lesa vyřítí čtyřkolka. To mohou být nebezpečné situace, zvláště když na koni jede nezkušený jezdec. Proto dáváme přednost dlouhodobé spolupráci s klienty, kteří se chtějí nejen naučit jezdit, ale také koním rozumět.

Irena Dulavová

• narodila se před osmatřiceti lety ve Valašském Meziříčí
• vyrůstala v meziříčské části Bynina, od devatenácti let žije v Rožnově pod Radhoštěm
• vystudovala Střední průmyslovou školu stavební ve Valašském Meziříčí, obor technická zařízení budov
• je předsedkyní, trenérkou a cvičitelkou v Jezdeckém klubu Valašsko
• další záliby: jízda na kole, pěší turistika

Autor: Josef Beneš

Autor: Redakce

16.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

EXKLUZIVNĚ

Hit Deep Purple vznikl kvůli Čechovi, který zapálil kasíno

Montreux, ČR /VÝROČÍ, TIP NA VÝLET/ - Díky nešťastné náhodě, která se přihodila 4. prosince roku 1971 nahráli Deep Purple svou nejslavnější skladbu. V neděli uplynulo 45 let od ničivého požáru, který spálil do základů slavné Casino de Montreux. V jeho prostorách se od roku 1967 koná Montreux Jazz Festival. Zahráli si v něm ovšem i zásadní rockové kapely jako Led Zeppelin, Pink Floyd, Deep Purple nebo Frank Zappa, při jehož koncertě kasíno vzplálo.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies