VYBERTE SI REGION

Kužela: Jestli je něco mezi Pitínem a nebem, tak je to dub na Jahodisku

Pitín /ROZHOVOR/ - Devětapadesátiletý Miroslav Kužela se do Pitína přistěhoval 
s manželkou před dvaceti lety a ihned si tuhle malou obec v podhůří Bílých Karpat zamiloval. Baví ho turistika, rád čte a snaží se pozvednout hrdost místních. Natáčí písničky, píše povídky. Jeho posledním počinem bylo přihlášení pitínského dubu do celostátní soutěže Strom roku. A uspěl. Dostal jej do finále a nyní bojuje o další hlasy.

10.7.2014
SDÍLEJ:

Miroslav Kužela. Ilustrační foto.Foto: DENÍK/Jiří Kordovaník

Kdy jste získal vztah k dubu na Jahodisku?

Mám rád přírodu a chodím na výšlapy po okolí Pitína. Jednou, asi před deseti lety, jsem vyrazil na Jahodisko, kam jsem předtím tak často nechodil. A když jsem tam přišel, zrovna byl ideální výhled, já viděl to překrásné panorama. Od toho dubu jde totiž při dobré viditelnosti dohlédnout až na Pavlovské vrchy, dokonce je vidět i odlesk hladiny novomlýnského jezera, brněnský vysílač Hády, kamenolom Klajdovka, Chřiby a Vizovické vrchy.

Anketa Strom roku představuje zajímavé stromy s příběhem. Jak vás napadlo přihlásit zrovna pitínský dub?

Na anketě o strom roku mě zaujalo, že to není soutěž o nejhezčí nebo nejstarší strom, ale že je to hlavně o příběhu nebo výpovědi. A vzhledem k tomu, že je tento rok vyhlášený Českou biskupskou konferencí jako Rok rodiny, tak jsem si říkal, že ten dub zkusím přihlásit jako Strom rodiny. Je v tom církevní podtext, ale protože rodina není jenom náboženský výraz, tak to beru i obecně. Ke stromu chodí věřící i nevěřící.

Proč zrovna Strom rodiny?

Má to víc důvodů, ale hlavní je vzpomínka na pitínského kněze Miloslava Kunce, který tady sloužil pětadvacet let. Byl oblíbený jak mezi farníky, tak mezi nevěřícími, protože to byl skromný a hodný člověk. Když se potom odstěhoval na stáří do Slavičína, jeli jsme ho tam s manželkou navštívit. On se mi tehdy vyznal 
k lásce k Pitínu a mimo jiné řekl, že Pitín pro něj měl velký význam i v tom, že se tady cítil jako v rodině. Dovedl mě k oknu jeho půdní vestavby a říkal mi: „Když se podívám tady z okna, tak jediné co z Pitína vidím, je ten dub na Jahodisku. A přitom jsem ho předtím každý den vídal z okna fary." Pár let poté, když jsem odpočíval u tohoto dubu, jsem si tuhle vzpomínku vybavil. Myšlenka faráře Kunce mě zaujala a 
z dubu se stalo místo, kam jsem začal rád chodit. Když tam jsem, mám Pitín pod nohama, krásně se tam rozjímá a medituje.

Myslíte, že tento strom vnímá podobným způsobem víc lidí?

Ke stromu chodí lidé z Pitína posedět, popovídat, odpočinout. Nedávno jsem narazil na sešit jednoho Zdeňka Ševčíka, pitínského ekologického ovocnáře, ve kterém měl fotku toho dubu a svou poznámku o vzpomínkách a svému vztahu k dubu na Jahodisku. Vzpomínal v něm na mládí a na to, jak mu jeho otec říkal, že dokud ten strom tam na kopci stojí, tak je všechno v pořádku. Tak jsem si říkal, že to není jenom můj subjektivní pocit, ale že ke stromu má vztah víc lidí.

Reagují lidé z Pitína na nominaci „svého" stromu spíš pozitivně, nebo negativně?

Reakce Pitíňanů je zatím pozitivní. Kvůli anketě přijela i komise, která kontrolovala na místě samém, sešlo se tam poměrně dost lidí, maminek s dětmi, což bylo milé. Líbil se jim strom i jeho příběh. Je dobré, že ten strom má pro místní význam.

Ať už strom vyhraje nebo ne, výtěžek z hlasování připadne navrhovatelům na ošetření či vysázení stromů nebo na vytvoření propagačních a informačních materiálů. Kterou možnost využijete vy?

Já jsem nakonec zvolil propagaci, protože si myslím, že by to pomohlo i Pitínu ve zviditelnění. To znamená, že by mohla být nějaká jednoduchá brožurka dostupná 
v informačních centrech tady na východním Slovácku, popřípadě nějaký směrovatel pro lidi, kteří by se k dubu chtěli vypravit.

Pomáháte stromu se získáváním hlasů, nebo to necháváte čistě na lidech?

Hlasování začalo v neděli 
15. června, a protože to byl zrovna i třetí den Bílokarpatských slavností v Uherském Brodě, tak jsem tam jel a tam jsem získal sto dvacet hlasů na podpisové archy. Zažádal jsem o spolupráci také základní školu v Bojkovicích, v Pitíně, gymnázium
v U­herském Brodě a ve Slavičíně. V Uherském Brodě jsem měl svou vlastní prezentaci, 
v ostatních školách ji odprezentoval učitelský sbor. Takže aktuálně mám pro náš dub kolem osmi set hlasů. Máme už i prvního sponzora, bojkovickou firmu Albo Schlenk.

V čem je užitečný sponzor v takové soutěži?

Za hlasovací archy se platí tři koruny za jeden podpis. A pokud jsou ty archy ve škole, tak by bylo nevhodné nebo nepřiměřené chtít po dětech peníze za hlas. Může tam být sice zapečetěná kasička, ale s tou může vybírat jen ten, kdo má plnou moc. A tu mám jen já. Takže pro tento případ je sponzor Albo Schlenk, až budu mít určitý počet hlasů, zaplatí. Ty sponzorované archy jsou vystavené k podpisu v muzeu v Bojkovicích, chystám se 
s nimi i do Starého Hrozenkova na Kopaničárské slavnosti.

Tahle akce ale není jediným vaším občanských počinem v Pitíně. Můžete říct, co všechno jste zatím vytvořil či inicioval?

Přestože nejsem rodák z Pitína, tak se cítím jako zdejší patriot. Zamiloval jsem si to tady, přírodu i lidi. Snažil jsem se svůj patriotismus dát najevo a prvním mým počinem byla knížečka s názvem Sešitek pitínských pohádek.

Jsou to originály, vymýšlel jsem si je sám. Ilustraci mi vytvořila sousedka Marie Machálková, která se taky angažuje ve veřejném životě v obci. Kdo má 
o knížečku zájem, může se na ni doptat u mě.

O čem může takový soubor pitínských pohádek být?

Pitín dříve býval ajzboňáckou obcí. Téměř každý třetí tu byl železničář. Když jsme ještě bývali dohromady s Hostětínem, který patřil pod Pitín, tak jsme se honosili třemi nádražími, i když to nebyla tak úplně pravda. Jedno bylo nad dědinou, to už je teď zrušené, jedno v Hostětíně a pak zastávka tady v obci. Navíc Pitín je známý svou smyčkou, kdy se kvůli náročnému stoupání trať stáčí kolem celé obce a objíždí karpatské kopce táhlými oblouky. Díky tomu naši malou obec znala celá republika.

I můj soused, nebožtík Alois Salvet, byl železničář tělem i duší. Tak jsem se rozhodl na jeho počest napsat tyto pohádky – čtyři 
z příběhů v tomto Sešitku pitínských pohádek jsou železničářské. Třeba ten o potrestaném cestujícím je podle skutečné události, podle toho mého souseda, který to takhle nějak zažil. A kromě železničních témat jsou tam přidané ještě dvě jen o Pitínu.

A po knížce následovalo ještě něco?

Protože mě železničářská tematika zaujala, tak po knížečce následoval i videoklip o železnici – jedna písnička je s obrazy železnic, druhá písnička je o Pitínu. Další vydaný videoklip je 
o pitínských kopcích, ten měl poměrně velký úspěch. Je totiž zejména pro starší lidi, kteří už tady nebydlí a do hor už se nemohou dostat po svých, takže uvítají, když v klipu uvidí scenérie Pitína. Vše jsem vydal vlastním nákladem. Na knížečku mi přispěla obec, protože to leze do peněz, už bych ji sám neutáhl. Je 
k prodeji, zájemci se mohou hlásit u mě.

Vrátí se vám vůbec peníze, které jste do svých výtvorů vložil?

Na všech jsem prodělal, ale nevadí mi to, potěší mě, když se to líbí. Třeba nedávno u mě zazvonila paní, která pochází z Pitína, ale bydlí ve Vlčnově, a říkala mi: „Četla jsem tu vašu knížečku a jakýsi článek v novinách, to se mně tak líbilo!" A to mi stačí, to je mi odměnou.

Budete ve své tvorbě a aktivitách pokračovat dál?

Manželce jsem sice říkal, že už 
s tím psaním a publikováním končím, ale protože mají hasiči příští rok 130.výročí, tak jsem jim složil písničku. Už je nahraná, ale dotáčím ještě obraz, ať je z toho taky videoklip. Do podzimu bych to chtěl mít hotové. Přiznám se, že mám rozepsanou ještě jednu knížku. Můj desetiletý vnuk už občas také zkouší psát nějaké povídečky. Já si ze svého dětství moc nepamatuji, kdyby byl po mně a taky si toho moc si nezapamatoval, tak píšu jakože za něj. Končím tento rok, 
v jeho jedenácti, on už pak může třeba navázat. Ale protože je ten Rok rodiny, tak mě napadlo, že bych to mohl věnovat rodině obecně a mohl by si to přečíst i někdo jiný.

Jak můžou takové paměti malého kluka vypadat?

Můj vnuk má v té knížce takovou výsadu, že si pamatuje, jak to vypadalo, ještě než se narodil, což každý nemá (smích). Píšu o tom, co odmalička zažívá, o jeho snech, co má rád a kam směřuje. Tohle bych chtěl vydat, protože sousedka už pracuje na ilustracích, tak by bylo škoda to mít 
v šuplíku.

Takřka třicet let jste byl policistou, deset let dokonce vedoucí služebny. To zní jako dobrý námět pro knihu povídek z policejního prostředí. Nechystáte třeba něco takového?

Ty jsem chtěl napsat, už když jsem pracoval. Má to ale zádrhel v tom, že ty nejzajímavější příběhy jsou také docela choulostivé a je poměrně těžké to v tomto malém kraji napsat tak, aby se 
v tom někdo nepoznal. Ale něco rozepsané mám a uvidím, jestli se podaří…

Ze které oblasti jste míval nejlepší policejní zážitky?

Bylo to různé, ale svého času pod služební odbor v Bojkovicích spadaly i kompletní Kopanice a tam bylo také veselo. Rozhodně to byla velká zkušenost, protože jestli si některý policista myslel, že přijde na Kopanice, udělá tam pořádek a bude nejchytřejší, tak to se velice spletl. Lidé na Kopanicích jsou jednak nesmírně houževnatí, ale také hodně uvážliví a chytří. Kolikrát jsme si mysleli, že se něčeho dopátráme nějakou lstí, ale oni byli vždy 
o krok napřed a tu svou pravdu vždycky uhájili. Teď už je to trochu jinak, protože se na Kopanice stěhují lidé z větších měst, kteří jedou za klidem, ale to už nejsou ti praví, svérázní Kopaničáři.

Zpátky k vašim plánům. Máte nějakou představu o Pitíně do budoucna?

Podle mě je Pitín, co se týče infrastruktury, vybavený tak jako málo obcí na Slovácku – je tu komplet nová kanalizace, silnice, chodníky, zázemí služeb, obchodů, opravený kulturní dům a nový sportovní areál s koupalištěm, vede k nám i cyklostezka. Po této stránce už snad Pitín ani víc dosáhnout nemůže. Spíš si myslím, že pokulháváme ve spolupráci občanů mezi sebou, v té sounáležitosti. Ne že by si tady lidi nadávali a hanili se, jen tady prostě chybí jakási pospolitost lidí. V tomhle bychom mohli všichni víc zabrat.

V čem konkrétně?

To je široká škála. Jak zapojení lidí do veřejného dění, tak už jen to, abychom víc drželi pohromadě. Měli bychom si víc stát za obcí a vážit si toho, co tu je, protože v Pitíně máme být na co hrdí. A je to vidět i v té komunální politice. Dokud nebude o lidech a pro lidi, tak ta sounáležitost nikdy nebude taková. Ti, co kandidují, by si měli uvědomit, že to dělají pro Pitíňany a ne pro svou politickou stranu nebo pro své zájmy. A pak to tady bude fungovat, lidi budou mít k sobě navzájem důvěru.

Myslíte, že by i pitínský dub mohl mít v utváření sounáležitosti nějakou roli?

Je potřeba, abychom si taková místa chránili a uvědomovali si jejich význam. Ten dub má své kořeny pevně v zemi a ustojí každou vichřici, která se nad ním semele. Když si tohle lidé uvědomí, tak vydrží potom i všechny strasti v životě. Pro místní je to genius loci. Říká se, že existuje něco mezi nebem a zemí, což je asi pravda. Ale jestli existuje něco mezi Pitínem a nebem, tak je to právě ten dub na Jahodisku.

Miroslav Kužela

• narodil se v roce 1954. Do svých jednatřiceti let žil 
v Bojkovicích, v roce 1983 se se ženou přestěhoval do Pitína, kde žije dodnes.

• Vyučil se strojním zámečníkem, ale po pěti letech nastoupil do služby ke Sboru národní bezpečnosti. U policie sloužil třicet let, deset let dokonce jako vedoucí bojkovického oddělení.

• Má dvě děti a desetiletého vnuka, který je jeho inspirací.

• Miroslav Kužela je vášnivý čtenář a sběratel hornin, vyznavač pěší turistiky a cestování. Rád se angažuje 
v propagaci Pitína, netají se patriotismem k této obci.

Autor: Karolína Peřestá

Autor: Redakce

10.7.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZUJEME

Skvělá Koukalová slaví první letošní triumf. Ovládla stíhací závod!

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Pořadí v čele SP je opačné, Dahlmeierová vede před Koukalovou o 25 bodů. Eva Puskarčíková skončila ve Švédsku na osmém místě, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies