VYBERTE SI REGION

Lukáš Čoupek: Do archivu chodí lidé nejčastěji pátrat po svém rodokmenu

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Ačkoli by si mnozí mohli myslet, že v práce v archivu je nuda a je stereotypní, je to přesně naopak. Ředitel uherskohradišťského archivu Lukáš Čoupek říká, že ho baví právě rozmanitost této činnosti. Pro archivnictví byl v podstatě předurčen, protože celá rodina Čoupkova tento obor studovala nebo v něm působila. Jeho otec byl dlouhá léta také ředitelem archivu v Hradišti, kde působila i jeho matka. Přesto Lukáš Čoupek říká, že do této profese nikdo nikdy nevedl.

25.9.2015
SDÍLEJ:

Ředitel uherskohradišťského státního archivu Lukáš ČoupekFoto: DENÍK/Blanka Malušová

Kdy jste se poprvé podíval do archivu a co vás tam upoutalo?

Vzhledem k tomu, že oba moji rodiče začali pracovat v uherskohradiš­ťském archivu několik let před mým narozením a spojili s ním celý svůj profesní život, byl jsem při své první návštěvě nejspíš tak malý, že si ji ani pamatovat nemohu. Zato mám ale spoustu vzpomínek z dětství, kdy se mi tu nejvíce líbily dlouhé chodby, po nichž se báječně běhalo a pouštěly vlaštovky z papíru. Ale taky jsem rád ťukal do psacího stroje nebo do kalkulačky. Tehdy to byla jediná výpočetní technika, kterou jsem znal.

Váš otec také působil v archivu, dá se říct, že jste toto povolání zdědil? Podporoval vás v zájmu o toto povolání?

Ani jeden z rodičů mě nijak cíleně nesměřoval k tomu, abych převzal rodinné ‚řemeslo'. Vztah k ‚archivařině' ve mě vyrostl tak nějak samovolně. V době studií jsem ale samozřejmě zužitkoval velké množství rad, kterými mě jako zkušení profesionálové pomáhali. A trochu pomohlo i samo jméno. Nejen otec a matka, ale také strýc a teta vystudovali archivnictví v Brně a moje sestra studovala o ročník výš než já. Prakticky každý z učitelů někoho z rodiny učil, nebo je znal ze studií. Ne že bych měl nějakou protekci, ale docela hezky to ‚prolomilo ledy'. Když jsem se někomu představil, hned se ptal, jestli mám něco společného s tím nebo oním Čoupkem nebo Čoupkovou.

Co se vám na práci v archivu líbí a co děláte naopak nejméně rád?

Nejvíce se mi líbí ta pestrost. Většina lidí má o práci v archivu asi hodně povrchní představu. Nejedná se ale o pouhé ukládání nějakých papírů do regálu, kde pak už jen leží a padá na ně prach. Práce archiváře začíná ještě dřív, než nějaký úřední dokument vznikne. Archivář radí úředníkům, jak písemnosti správně vyhotovovat, jak je ukládat a vyřazovat, vybírá, které dokumenty mají historickou hodnotu a mají přijít do archivu a které se mohou zlikvidovat. Poté, co se nové přírůstky v archivu uloží, musí zajistit jejich řádnou evidenci, kontrolovat jejich fyzicky stav, utřídit je tak, aby mohly být zpřístupněny ke studiu a konečně zajistit jejich bezpečné půjčování badatelům. Kromě toho provádí také vyhledávání v archiváliích pro potřeby nejrůznějších institucí a úřadů jako jsou soudy, notáři, pozemkové úřady a mnohé další. Ve velkých oblastních archivech zajišťuje každý z těchto úkolů specializované oddělení, v okresním archivu musí každý umět všechno. Je to velmi náročné na znalosti, ale zase nehrozí, že vám bude připadat práce stereotypní. Když mě zrovna nějaká práce přestává bavit, mohu alespoň dočasně utéci k jiné.

Jak vypadá váš obyčejný den? Co je náplní vaší práce?

Jako ředitel jsem především zodpovědný za bezproblémový chod archivu. Můj obyčejný den tedy začíná pokaždé stejně – kontrolou e-mailové schránky. Ale pak už je každý jiný podle toho, co je třeba zrovna vyřešit. Moje práce zahrnuje rozdělování úkolu kolegům, komunikaci s nadřízenými i úřady a institucemi, se kterými v rámci plnění našich úkolů spolupracujeme. Ať už jde o státní správu, samosprávu, školy či muzea. Pomáháme i jednotlivcům a někdy také novinářům.

Působíte v archivu v Uherském Hradišti, co nejzajímavějšího obsahuje?

Nejcennější jsou asi středověké listiny měst Uherské Hradiště a Uherský Brod (ta nejstarší je z roku 1272), uherskohradišťské městské knihy ze 14. a 15. století a také takzvané purkrechtní knihy zdejších měst ze 16. a 17. století, do kterých byly zapisováni majitelé měšťanských domů. Z novějších archiválií jsou to zejména kroniky měst, obcí a škol okresu Uherské Hradiště. A pro zájemce o genealogii jsou bezesporu nejzajímavějšími dokumenty záznamy ze sčítání lidu.

Jak pečujete o vzácné tisky a jaké jsou podmínky pro jejich uchování?

Péče o pergamenové a papírové dokumenty je vlastně vcelku jednoduchá. Základní podmínkou pro jejich uchovávání je dodržování předepsaných hodnot teploty a vlhkosti. Samozřejmostí je zabezpečení proti požáru a krádeži a neméně důležitá je jejich evidence, aby archivář věděl, co v archivu vlastně má. Pokud se k nám dostane nějaký poškozený dokument, převezeme jej do konzervační dílny Moravského zemského archivu v Brně, kde se o něj postarají odborní restaurátoři.

Je hradišťský archiv něčím výjimečný? Liší se něčím od ostatních?

Z celostátního pohledu asi příliš výjimečný není. Naše archiválie jsou ale jedinečnými doklady o minulosti zdejšího kraje a pro regionální historii je tedy náš archivní fond zcela nepostradatelný.

V kolika místnostech se archiv rozkládá, kolik máte zaměstnanců a co mají na starost?

Náš archiv má v současné době osm zaměstnanců. Kromě mě jsou zde ještě čtyři odborní archiváři, archivní manipulantka, hospodářka a správce budovy. V současné době využíváme obě nadzemní podlaží budovy bývalého františkánského kláštera v centru Uherského Hradiště, kde se pod jednou střechou nacházejí kanceláře archivu, badatelna, přednáškový sál i archivní depozitáře, ve kterých je uloženo něco přes tři běžné kilometry archiválií.

Potýkáte se v současnosti s nějakým problém?

Pozvolné snižování finančních prostředků na provoz trvá v celém českém archivnictví už více než deset let a ačkoli ke snižování počtu zaměstnanců v posledních osmi letech nedošlo, stále se zvyšuje množství pracovních úkolů i jejich administrativní náročnost. Jakási nenápadnost našeho oboru se bohužel odráží i v tom, že šetřit na archivnictví je v porovnání s jinými státními výdaji relativně bezbolestné. Z aktuálních nesnází našeho archivu je nyní nejpalčivější otázka jeho budoucího umístění. Budova, ve které od 60. let 20. století sídlí, byla v rámci církevních restitucí vrácena řádu františkánů. Prozatím se pro nás sice prakticky nic nemění, neboť jsme s novým vlastníkem uzavřeli nájemní smlouvu na deset let. Během této doby se ale bude muset rozhodnout, zda zůstat nadále v nájmu, jestli lze najít jiný vhodný objekt, či zda pro archiv nepostavit zcela novou účelovou budovu.

Plníte také funkci vědecko-výzkumného pracoviště, co to v praxi znamená? Kdy jste se naposledy účastnili nějakého výzkumu?

V praxi to znamená, že bychom neměli být pouze úřadem, ale také se věnovat historickému bádání a publikovat jeho výsledky v odborném tisku, pořádat výstavy, přednášky, spolupracovat se školami a výzkumnými institucemi jako jsou univerzity nebo akademie věd. Bohužel právě tento typ činnosti je tím prvním, co se při zahlcení akutními úkoly omezí, a často se historické práci věnujeme jen po chvilkách nebo jako koníčku mimo pracovní dobu. Přesto se ale náš archiv může pochlubit řadou spoluprací na knihách o historii měst a obcí našeho okresu, na výzkumu středověkých a novověkých městských knih prováděném univerzitou v Ústí nad Labem, na vydávání odborného časopisu Východní Morava a také množství výstav, z nichž nejvýrazněji se podílel na výstavě Ostroh 740, uspořádané k výročí první písemné zmínky o městě Uherský Ostroh. V neposlední řadě také zajišťujeme pro řadu vysokých škol odborné praxe jejich studentů.

Jaký zájem o badatelské hodiny z řad veřejnosti? O co se nejvíce zajímají?

Na nezájem badatelů si rozhodně stěžovat nemůžeme. Velkou část z nich sem přivádí zájem vypracovat si vlastní rodokmen. Počet těchto badatelů se výrazně zvýšil po odvysílání seriálu Tajemství rodu. Část z nich ovšem záhy zájem opět ztratila, když zjistila, že to není tak snadné, jak to vypadalo v televizi. Mnoho z nich však má tuto činnost jako celoživotní koníček, někteří také jako zdroj obživy. Kromě rodopisců samozřejmě do archivu chodí i profesionální historikové, studenti historie, amatérští zájemci o dějiny regionu, obecní kronikáři a také celá řada těch, kteří potřebují dohledat nějaké úřední dokumenty, například doklady o studiu nebo stavební dokumentaci domu. A pak jsou tu vlny badatelů, jejichž zájem vychází z aktuálního společenského dění. Na počátku 90. let lidé hledali doklady pro restituce, potom zase doklady o totálním nasazení, účasti ve třetím odboji, nebo naposledy podklady pro navracení církevního majetku. Pamatuji si také módu horoskopů, kvůli níž si k nám přicházelo vcelku hodně lidí zjišťovat přesný čas narození.

Co si myslíte o digitalizaci starých listin a kronik, je to přínos?

Digitalizace je bezesporu obrovským přínosem, a to jak pro badatele, který může studovat archivní materiál přímo z pohodlí domova, tak zejména pro archiválie samotné. Základním posláním archivu dokumenty uchovávat a chránit před poškozením. Jenže i časté půjčování badatelům může pro archiválie znamenat vážné poškození. Pokud bychom ale dokumenty nezpřístupňovali veřejnosti, neměly by archivy smysl, nebyly by k ničemu. Tento zdánlivý paradox dokonale řeší právě digitalizace. Jenže i kdybychom chtěli digitalizovat jen ty nejvíce využívané archiválie, jednalo by se o tak velké množství, že by si to vyžádalo obrovské finanční náklady. Proto bohužel tento proces nepostupuje tak rychle, jak bychom si my archiváři i badatelé představovali.

Práce v archivu je podle mě pečlivá práce, při které musíte dávat pozor na maličkosti, jste takový i v soukromém životě?

To by měli asi posoudit jiní, zejména moje manželka. Je ale pravda, že archivář musí mít smysl pro pořádek. Protože jakmile v archivu něco založíte jinam než na správné místo, budete to velice dlouho hledat.

Patří historie a knihy, které mají k vaší práci nejblíže, mezi vaše koníčky? Co jiného vás ještě baví?

Ano, historii mám rád a dobrou knihou také nepohrdnu, jen mi poslední roky na ni nějak nevychází čas. Stejně tak čím dál méně sedám na kolo, ve kterém se spojuje snaha kompenzovat sedavé zaměstnání s láskou k přírodě a poznávání skrytých zákoutí kraje, ve kterém žiji. Mým největším koníčkem, byť časově náročným, jsou ale mé dvě děti. Snažím se s nimi trávit co nejvíce času, dokud je pro ně táta ještě atraktivní. Až vyrostou, pak se určitě vrátím ke kolu a knize.

Kdybyste si mohl vybrat období, ve kterém byste žil, kterého by to bylo?

Profesně se specializuji především na 18. a 19. století, ale jestli bych chtěl tehdy žít, to vlastně ani nevím. Jako historik se snažím vžít do myšlení doby, kterou zkoumám, a díky tomu jsem nakonec došel k závěru, že v každé době se jedl chléb o dvou kůrkách. Žádné historické období si nelze idealizovat, tím méně posuzovat pohledem člověka současnosti. Člověk v každé době se s trochou štěstí nebo hromadou práce může mít dobře, ale velice snadno také špatně. Hezky to vystihuje anekdota o muži, který měl možnost nechat si splnit tři přání. Chtěl být velmi bohatý, urozený a mít krásnou milující manželku. Když se kouzelná mlha rozplynula, zjistil, že leží v luxusní posteli na nádherném zámku, vedle něj stojí půvabná žena a říká: „Vstávej, Ferdinande, jedeme do Sarajeva!"

Autor: Blanka Malušová

25.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Zastánci tradičních Vánoc zase bojují proti Santa Clausovi

Praha - Tradiční podobu českých Vánoc před anglosaskými vlivy obhajuje iniciativa Zachraňte Ježíška. Na sociálních sítích ji letos podpořilo už přes 55.000 lidí. Její zastánci brojí především proti všude přítomné reklamě a postavě Santa Clause spojené v počátcích s propagací jednoho výrobku. Míní, že dekorace spojené s touto podobou Vánoc ničí v dětech fantazii, a i když doma dárky třeba dále nosí Ježíšek, představují si ho stále více jako dědu v červeném plášti, což vede k postupnému zapomínání na české tradice a přebírání vzorů z ciziny.

Dana Zátopková brzy opustí nemocnici, Vánoce už stráví doma

Praha - Po více než dvou měsících by měla olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková opustit střešovickou nemocnici. Čtyřiadevadesátiletá atletická legenda se zotavuje po zlomenině krčku stehenní kosti a následné operaci.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies