VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Malina: Vážná literatura v současné rozostřené době trpí. Lidé čtou kuchařky

Vsetín /ROZHOVOR/ – Dalibor Malina, který nedávno oslavil sedmdesátiny, je renesanční člověk. Je těžké najít téma, v němž by se alespoň částečně neorientoval. Když s ním usednete ke stolu, čas se zrychlí. A než si všimnete, hodina je pryč a vy toho máte ještě tolik na srdci. Pane Malino, jsem ráda, že jsem se s vámi mohla seznámit. Kéž bych měla více času na to, abych vás lépe poznala.

25.12.2012
SDÍLEJ:

Dalibor Malina, nakladatel, vydavatel, galerista, spisovatel a editor.Foto: Jaroslav Kotrla

Najít si o vás informace, například na internetu, není tak úplně snadné. Zřejmě je to tím, že neposkytujete rozhovory, alespoň se to o vás říká. Můžete vysvětlit proč?

Kdybych měl být zcela upřímný, mám už určitý věk, prošel jsem určitými fázemi vývoje a pracoval v nejrůznějších profesích a funkcích, větší část svého života jsem prožil v minulém režimu, jiné době, s jejíž reflexí stále zápasím. Rád bych nyní v čase, který mi zbývá, dělal svou práci, která mě baví a která, jak věřím, má i pro mé okolí větší smysl, než pokusy tvarovat vlastní osud do podoby, z níž se při podobných usilovných snahách obvykle stává karikatura. Nerad se na sebe dívám zvenčí, nemiluji příliš novinářské portréty. Snažím se jim vyhnout. Vy jste výjimkou, svým zaujetím pro věci, které jsou mi blízké, jste mi trochu pomohla překonat počáteční stud a nechuť k tomuto rozhovoru.

Jste nakladatel, vydavatel, galerista, spisovatel a editor. Kdybyste si musel z těchto profesí vybrat jednu, jíž se budete nadále věnovat, která by to byla?

Nakladatelství. Protože děláte s něčím, co je osobitým autorským obrazem života a světa, specifickou, mnohdy objevnou zkušeností. A já rád poznávám nové. Psaní je jedním ze zásadních prostředků, jímž se lidé, etnika, národy po staletí dorozumívají. A taky mě baví práce s textem.

Kolik knih ročně vydáte a jaké?

Nemám žádný nakladatelský plán. Vydáváme, nejčastěji společně s přáteli Pavlem Kotrlou a Jakubem Chrobákem to, co nás zaujme, většinou v malých nákladech. Zatím v nakladatelství Malina vyšlo třiadvacet titulů. Nejčastěji se zabýváme poesií, ale také u mě vycházejí monografie a odborné knihy. Snažíme se vydávat autory, kteří žijí na Valašsku, protože se domnívám, že když je člověk někde usazen, měl by dělat věci, které se ho duchovně dotýkají. A ty bývají spojeny právě s místem, které důverně zná a k němuž má silný citový vztah.

Má Valašsko autory s přesahem mimo region?

Pokud jde o slovesné umění, tak máme Čeňka Kramoliše, Miloše Kulišťáka, Jana Misárka Slavičínského, Ladislava Nezdařila, Jana Kobzáně a Mojmíra Trávníčka, Karla Vysloužila… Ve výtvarném umění je zastoupení výraznější. Daleko silněji než literární inspirací působí Valašsko sugestivní krajinou a trvale oživovanou pamětí,což rezonuje především v bohatém folkloru. Ale i pokud jde o slovesné umění, zdá se, že i u nás nastupuje dosti razantně generace dnešních třicátníků.

Vy sám jste autor. Kolik knih a jaké jste napsal?

Napsal jsem tři monografie o svých přátelích – výtvarných umělcích: Malíř a grafik Ilja Hartinger, Krajiny života Karla Hofmana a Miroslav Machala a tichá řeč kamene.

Proč jste se rozhodl věnovat právě jim?

Jsou mi blízcí lidsky i uměleckým projevem. Ilja Hartinger schopností monumentálně zachytit Valašsko a svobodným rozhodnutím prožít svůj umělecký život mimo velká městská centra, Karel Hofman skvělou asimilací lidového umění do moderního, suverénního malířského projevu poučeného meziválečnou evropskou malbou, svou zaťatostí pro malířství a umění, i polymúzičností – psal poezii a rozuměl jí, miloval Rimbauda a Danta, Miroslav Machala svou racionalitou a precizností, citem pro tvar a formální eleganci, svou skromností a uměleckou poctivostí.

Co lidé čtou? O jaké tituly je největší zájem.

Kuchařky. Jednoznačně. Přestože by lidé měli od toho jídla už odvrátit zrak (smích). Nejvíce trpí v současné rozevláté a rozostřené době vážná literatura. Ta vyžaduje nejvíce koncentrace a soustředění. Práci.

Říká se, že lidé čtou méně. Vnímáte to stejně?

Ano, samozřejmě. Je to věc hodně nemilá a pro společnost velmi nepříjemná. Literatura je totiž jednou z oblastí, která nejkomplexněji poskytuje možnost reflexe reality. Když nečteme, duchovně zplaňujeme. Z reflektivního a hloubavého vztahu k životu se pak stává život instrumentální.

Čím si to vysvětlujete?

Jsme vychováváni k tomu, abychom ovládli nástroje pro praktický život a vybavili se nejpragmatičtějšími dispozicemi. Lidé neztratili přirozenou schopnost a touhu se něco dovídat, to tady je, ale charakter a styl života se změnily, hodnoty se posunuly do poloh krutě realistických. Musíte přemýšlet, jak zajistit sebe a rodinu, musíte mnohem více plánovat, a na to předchozí generace nebyly zvyklé. Angažovat se více v práci, často věnovat hodně času sebevzdělávání. A to člověka v produktivním věku natolik zaměstnává, že nemá energii na nic jiného.

Je pravda, že na knižní trh přišla bída?

Záleží na tom, jak se na věc díváme. Na jedné straně je u nás nadprodukce literatury. Vychází tu ročně skoro tolik nových titulů jako v Anglii. Na druhou stranu lidé kupují knihy čím dál méně. Knihkupci zaznamenávají strašné propady. Hlavně v malých městech a ve městech poláčkovského typu do třiceti tisíc obyvatel spadly tržby od zlomu tisíciletí až o šedesát procent. Nejvíce touto situací trpí, jak už jsem se zmiňoval, vážná literatura.

Bude čtenářů dál ubývat?

Okruh zájemců o literaturu se zúží. Bude to úzká vytříbená skupina.Hodně se prorokuje a věští, ale člověk bude vždy nějakým způsobem hledat odpovědi na otázky po smyslu života a jeho místě v něm a v tom má literatura nezastupitelnou roli. Jak říká Kundera, román směřuje k charakteristikám existenciálních životních zkušeností člověka takovým způsobem, jak to nedokáže žádný jiný umělecký žánr.

Vy proti odklonu lidí od literatury bojujete, například tím, že literaturu propagujete ve čtvrtletníku Texty…

Ano, vydáváme ho už šestnáct let a vyšlo už devětapadesáté číslo. Získali jsme si renomé, časopis je reflektován v celostátním tisku a rozhovory nám poskytují osobnosti typu Bělohradského, Petra Hrušky, zveřejnili jsme rozhovor s jedním z nejtalentovanějších autorů střední generace, nedávno zesnulým prozaikem Janem Balabánem a dalšími. Píší do něj ale hlavně mladí lidé, kteří do knihkupectví začali docházet jako školáci a dnes jsou například vysokoškolskými učiteli, literárními kritiky, publicisty či básníky. Texty jsou přínosné také v kontaktu ze Slovenskem a s mladou, nesmírně zajímavou literaturou autorů bývalého komunistického bloku.

Myslíte si, že budoucnost patří čtečkám?

Čtečky jsou praktické, například na cesty. Pro mě už to není, protože nedokážu z obrazovky se zážitkem číst delší texty, ale pro mladé lidi ano. Nedomnívám se ale, a žádný z výzkumů to ani nepotvrzuje, že ten, kdo se vrhne na čtečku, zapomene na tištěné knihy. Naopak. Čtečky jsou obohacením, jednou z možností. Kdo čte, bude číst obojí.

Vy jste se na Valašsku nenarodil, jak dlouho tady žijete?

Musím upozornit, že můj tata byl rodilý Valach. Naše rodina pochází z bývalého fojtství v Horní Bečvě. Byl gymnáziální profesor a dostal umístěnku do Uničova u Olomouce, kde se seznámil s maminkou, Hanačkou, kterou si vzal. Po válce se na Valašsko chtěl vrátit, požádal si o místo ve Vsetíně, ale neuspěl, takže dožil v Uničově. Já jsem po studiích poznal na své pouti po severní Moravě svou budoucí ženu, která pocházela z Valašska, a s ní jsem se v roce 1965 přestěhoval do Vsetína.

Co vás na Valašsku nejvíce zaujalo?

Učarovala mi krajina, která je nesmírně fotogenická. Líbilo se mi, jak je lidmi zabydlována a lidskou činností dotýkaná. Je jiná, než například v Jeseníkách, které jsou drsnější. Tady si lidé museli vytvořit přijatelné podmínky k životu. Harmonie, s jakou lidé zakomponovávali svá obydlí do krajiny, mi učarovala. A taky se mi líbila pokora lidí a jejich patriotismus. A dialekt, samozřejmě, ale ten mi nebyl až tak cizí, protože ho otec používal.

Jak jste se dostal k profesi galeristy?

Chápal jsem to jako doplněk práce s knihou. Nedokázal jsem si představit, že bych měl v prodejně prázdné stěny. Do každé mezery mezi regály jsem proto pověsil obraz. Nejdříve jsem je vozil z ostravských galerií, hodně jsem do toho investoval. Když jsme ale získali prostory na náměstí, zřídil jsem Galerii v poschodí. Uspořádali jsme už na devadesát výstav. Svá díla zde představili například Arnošt Paderlík, Josef Liesler, Boris Jirků, Karel Hofman, Ilja Hartinger, František Hlavica, František Podešva, Eva Fuková, Vladimír Fuka, Miroslav Machala, Alena Podzemná a další. Je to úžasné, když člověk může poznávat svět skrze umění.

Dalibor Malina

• narodil se 18. 10. 1942 v Pňovicích na Olomoucku
• vystudoval Pedagogický institut a Filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci
• v šedesátých letech patřil k autorům časopisu Červený květ, psal poezii
• v osmdesátých letech pracoval ve státní správě
• v letech 1989-91 byl ředitelem Státního divadla v Ostravě
• od listopadu 1991 je majitelem knihkupectví, později nakladatelství a výstavní galerie ve Vsetíně
• věnuje se publicistické činnosti, literární a výtvarné kritice
• je zakládajícím členem a vydavatelem časopisu Texty

Autor: Alexandra Buršíková

25.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Ze soboty na neděli se mění čas. Na posun jsou citliví lidé i zvířata

Mlok skvrnitý.
11

Vzácným zvířatům se v metropoli daří. A bude jich ještě víc

Dominik Feri: Lajknutí neznamená hlas v urně. A to je výzva i pro mě

/ROZHOVOR/ Sešli jsme se v restauraci, která podle Dominika Feriho (TOP 09) změnila prostředí v Praze. Ráno tu lidé snídají, odpoledne studenti píší seminární práce a v létě se tady sedí na okenních parapetech a pije pivo. Přesně to vystihuje atmosféru, kterou má nejmladší radní nejen v Teplicích, ale v celé české historii, rád – uvolněnou, plnou života, diskusí a plánů. Ty má Dominik Feri velké. 

AKTUALIZOVÁNO

Pohřeb kardinála Vlka: rozloučit se přišly tisíce lidí, nechyběli členové vlády

Tělo zesnulého kardinála Miloslava Vlka bylo dnes po církevních obřadech uloženo do arcibiskupské hrobky v katedrále sv. Víta. Obřadu přihlíželo přes dva tisíce lidí. Pohřeb ukončil poslední rozloučení s kardinálem, který zemřel před týdnem ve věku 84 let.

V Londýně lidé demonstrují proti brexitu! Do ulic jich vyšlo přes 25 tisíc

Tisíce lidí dnes v Londýně demonstrují proti chystanému odchodu Spojeného království z Evropské unie, podle britských médií se v metropoli sešlo přes 25 tisíc nespokojenců s výsledkem loňského referenda o budoucnosti Británie v EU.

V Minsku to vře. Ulice obsadili policisté se samopaly a vodní děla

Běloruská policie dnes odpoledne zablokovala pochod stovek demonstrantů v centru Minska, cestu jim přehradila policejní vozidla. Podle očitých svědků byly zatčeny desítky lidí, jsou mezi nimi údajně i novináři včetně místních zpravodajů stanice BBC. Do protestního protivládního pochodu, který minská radnice nepovolila, se podle agentury AP zapojilo kolem 700 lidí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies