Kromě vstupu na korunu hráze se návštěvníci mohli úplně poprvé v historii podívat také do strojovny vloni rekonstruovaného vodního díla a zejména do podzemní štoly. Této možnosti využilo v sobotu v Karolince několik stovek příchozích. O odborný výklad se návštěvníkům postarali zaměstnanci Karolinka – Ačkoliv je pravé poledne, tedy doba zpravidla považovaná za čas oběda, uprostřed koruny hráze přehrady v Karolince postává různorodá skupina několika desítek lidí.

Mladý pár, rodina s dětmi, osamělý muž z fotoaparátem… Ti všichni ochotně odsunuli hlavní jídlo dne na později a nyní se tísní kolem hrázného Václava Skalky ve snaze zachytit co nejvíce z jeho vyprávění o vodním díle.

Jarní slunce útočí s nebývalou intenzitou a jen vánek ochlazovaný blízkostí rozlehlé vodní hladiny nenutí návštěvníky přehrady hned hledat stín. „Hezky povídal," hodnotí slečna s brýlemi komentář hrázného, když scházíme zhruba dvě stovky schodů vedoucích z koruny hráze k její patě. Její partner souhlasně přikyvuje a pochvaluje si, jak letos vyšlo počasí.

Před strojovnou, která se nachází u paty přehrady, čeká další z pracovníků Povodí Moravy. I on má připravenu nemalou porci informací. Pozornost příchozích už ale není taková, jako když naslouchali výkladu hrázného. Přece jen hlavní cíl dnešního dne otevřených dveří na přehradě Karolinka, tedy nahlédnout do jindy nepřístupných útrob díla skrytých v podzemí, je na dosah. Dává to tušit chlad, který proniká ven z otevřených vrat strojovny.

Vodohospodář zve lidi dovnitř. Teplota na pár metrech prudce klesá a návštěvníci na sebe rychle navlékají mikiny a bundy, které měli dosud ukryté v batozích či srolované v podpaží. Tři desítky oranžových ochranných přileb jsou rozebrány během okamžiku a je zřejmé, že na všechny se napoprvé nedostane.

Bez přilby do štoly nemůžeme

„Bez přilby to určitě není možné. A více než třicet lidí do hráze najednou stejně nemůže. Není tam dost místa," říká pracovník Povodí. První skupinka návštěvníků tedy pod vedením dalšího z vodohospodářů zdolává strmý železný žebřík a jeden po druhém mizí v zejícím černém tunelu, který vede do samotného nitra přehrady.

K odběrné věži hráze je to nějakých dvě stě padesát metrů spoře osvětlenou vlhkou a studenou chodbou. Ta končí v kruhovém prostoru vybaveném, stejně jako předtím strojovna, řadou přístrojů.

Průvodce má připravený výklad. Dopředu se ale omlouvá za svůj zastřený hlas. Přece jenom jsme už několikátá skupina, kterou studenou štolou do útrob karolinské přehrady dnes zavedl.

Výklad není dlouhý. Vzhledem k vlhkému chladu, který zalézá i pod oblečení, to nikomu nevadí. „Už abychom byli venku. Je tady opravdu vlezlo," utrousí postarší dáma, když opatrným krokem míří za světlem, které v dálce označuje konec podzemní štoly. Návštěvníci se blesky svých fotoaparátů pokoušejí proniknout tmu v chodbě s cílem odnést si z návštěvy ještě nějakou památku.

Vracíme přilby, děkujeme za možnost přijít a spěcháme se ohřát na slunce. Ještě nás čeká vystoupat zpátky oněch dvě stě schodů na vrchol hráze.