VYBERTE SI REGION

Nejhorší fotografie je ta, kterou nevyfotíš, říká vsetínský fotograf

Vsetín /ROZHOVOR/ – Pořídit fotografii není v dnešní době relativně dostupných digitálních zrcadlovek či kompaktů a chytrých mobilních telefonů žádný problém. Ale zachytit na fotografii skutečné emoce, lidský příběh či jen prostou pomíjivost a nenávratnost jediného okamžiku, vyžaduje vnímavost, bystré oko a mnohdy také nekonečnou trpělivost.

7.12.2013
SDÍLEJ:

Robert Goláň.Foto: DENÍK/archiv

Vsetínský fotograf Robert Goláň všechny tyto vlastnosti má a dokazuje to pohled na kteroukoliv z řady jeho černobílých fotografií. Právě v těchto dnech přichází na pulty knihkupectví jeho kniha Romské cesty, která upřímným a nepřikrášleným způsobem zachycuje život Romů v osadách na Slovensku, stejně jako ve známém a dnes již neexistujícím pavlačovém domě ve Vsetíně. Již dříve vyšla také kniha, jejíž hlavní, ale ne jedinou náplní, bylo téma starousedlíků nejen na Valašsku.

Jaká témata ti k fotografování nejvíce vyhovují?
Nejvíce časosběrné dokumenty. Mám rád příběhy. V nich se dostanu v tom, abych zachytil to, co mne zajímá. Takže když si někoho vyhlédnu, stále se k němu vracím a postupem času narůstá počet snímků. Tím, jak se mění prostředí a lidé samotní, je to pro mne zajímavé. Jsou lidé, které tímto způsobem fotím i patnáct a více let. Samozřejmě, někteří už tady nejsou. Takže si vyfotím třeba jen opuštěnou chátrající chalupu, čímž se celý příběh uzavře. Baví mne ta práce s časem.

Kdy poznáš, že je určité téma zajímavé. Co tě musí zaujmout?
To ani sám nevím. Někdy stačí jen projíždět určitou krajinou či vesnicí, nebo se jen procházet. Pokud uvidím zajímavé zákoutí, zastavím se, a když najdu to, co hledám, někoho kdo mne zaujme, dám se s ním do řeči. Opatrně našlapuji kolem a čekám. A ve chvíli, kdy můžu fotit, fotím. Pak se na výsledek dívám zpětně v ateliéru, a buď se na místo vrátím, nebo už ne. Někdy je to jen jednorázová věc. Vždycky se nepodaří nachystat si vše tak, aby se mohl člověk vrátit.

Když už objevíš místo nebo člověka, který tě zajímá, fotíš po dohodě či se souhlasem, nebo jsi spíše pozorovatel z povzdálí?
Po dohodě. Že bych někde stál opodál a měl s sebou teleobjektivy, to ne. Fotím po dohodě s tím, že když se prolomí první ostych, což zpravidla nebývá při první návštěvě, tak už mohu fotit volněji. Člověk, kterého fotím, si také zvykne. Více se rozpovídá, už se tolik nekontroluje. To je ideální, neboť je v prostředí, které mně se líbí. Nechávám jej jen tak proplouvat a fotím. Ale samozřejmě se stane, že lidé nechtějí. Zejména v dnešní době se tomu brání více než dřív. To už se potom dostáváme do jakési roviny psychologie – jak je přesvědčit, že nemám zájem je prezentovat například v novinách. Neříkám, že to potom nevystavím, ale nechci je ukazovat ve špatném světle kdekoliv jinde.

Stejným způsobem vznikaly soubory fotografií Starousedlíci či Romské cesty?
Starousedlíci jsou srdeční téma, které si držím od začátku. Je to dáno asi tím, že tady žiji. A je přirozené, že mne to zaujalo. Vždy mne zajímal člověk jako takový. Různí pasekáři na samotách, svérázní lidé. Romské cesty jsem fotil také poměrně dlouho. To je téma, které mne zajímalo asi tři roky, ale až nyní asi po deseti letech od vzniku prvního snímku, vyšla kniha těchto fotografií. Nyní také už dlouhou dobu fotím výtvarníka Miloše Požára. Je zajímavý tím, že byl dříve poměrně známou osobností. Nyní už je na důchodě, ale stále tvoří a píše. Fotím jej už od doby, co jsme se poznali. Což už je asi deset let. Fotím jej pouze v prostředí, kde bydlí, což se může zdát monotematické. Ale člověk se mění, je pokaždé při jiné činnosti. To také považuji za jakýsi časosběrný dokument.

Aktuálně vydáváš knihu Romské cesty. Kde vznikal materiál pro tuto publikaci?
Romové mne také vždy zajímali. Už když jsem jejich osadami projížděl zamlada či jako kluk. Možnost nakouknout do nich napřímo se naskytla až později a já jsem jí využil. Bylo to v době, kdy Česká republika vstupovala do Schengenu a mluvilo se o tom, že začne velké stěhování Romů. Jeli jsme tenkrát se dvěma kamarády, z nichž jeden byl Rom, a měli jsme vytipované slovenské vesnice, odkud pocházejí vsetínští Romové. Prvotní záměr byl zjistit, jestli se skutečně chystají na stěhování. Potom jsem tam jezdil nějakou dobu sám. Je těžké se v této souvislosti dostat k materiálům, které mne začaly zajímat, osobním věcem či historii. Mají to v dosti neuspořádaném stavu. Takže jsem začal chodit i do archivu a hledal zprávy, které by se těchto Romů dotýkaly. Zmiňovaný exodus se nakonec nekonal. Byly to poplašné zprávy. Ale kniha je i po deseti letech aktuální. Už jen proto, že cesty Romů jsou i dnes plné rozcestníků, slepých uliček, plné křížů. Navíc se to děje na pozadí změn, které jsou nejen u nás, ale po celé Evropě. Národy se stěhují, hledají nové místo. Bude to ještě aktuální.

Romové jsou alespoň z mého pohledu obecně vnímáni jako velmi uzavřená komunita. Jak se do takové proniká, ještě navíc s fotoaparátem?
Já jsem vždycky sázel na upřímnost. A s tím jsem si vystačil. To je asi nejdůležitější věc. Chovat se k nim na rovinu a bez předsudků. Tím nelze nic zkazit. Samozřejmě mezi nimi byli lidé, kteří byli nepřístupní i nepříjemní. Na druhou stranu jsem potkal řadu lidí, kteří byli fajn, a na které rád vzpomínám. Stejné je to všude. Já to mám nastaveno tak, že se snažím před nikým nepovyšovat ani neponižovat. A Romové jsou na to možná ještě citlivější, než jiní.

Proč vlastně trvalo deset let, než kniha vyšla?
To je zajímavá otázka. Možná v tom sehrál roli fakt, že jsem po dofocení třetího cyklu snímků byl ze všeho rozladěný. Z toho, jak se věci vyvíjejí, jaká marnost to chvilkami je, a jakým způsobem se na to dívají lidé kolem. Takže jsem určitý čas neměl chuť s tím cokoliv dělat a spíše jsem se stáhnul a vyčkával a zpracovával si informace. V tu chvíli bylo asi lepší počkat a nechat věci uležet. Deset let se může zdát jako dlouhá doba, ale z pohledu celé této věci je to jen malý zlomek. Myslím, že to výsledku nijak neubralo. Knížka vyšla v povedené grafické úpravě Pavla Kotrly. Krásné je úvodní slovo, které nádherně propojilo knihu s fotkami a knize moc sluší. Takže děkuji všem, kdo se na ní podíleli.

Vím o tobě, že fotíš pouze černobíle a navíc na analog. Nikdy tě nelákala moderní digitální zrcadlovka?
Kamarádi mi pořád posílají různé nové modely a lákají mě. Zrovna v těchto dnech mi přišla s jednoho serveru s fototechnikou předváděčka na nový úžasný foťák. Ale v tuto chvíli, když mne fotografie neživí, můžu si vybírat věci, které budu fotit. A u nich jsem stále schopný si to uhlídat a dělat po svém. Musím si více hlídat focení samotné, to je fakt. Ale pořád mě baví práce v temné komoře. Zvětšeniny, které připravuji na výstavy, si pořád dělám sám a líbí se mi to. Je to jakési řemeslo, ale nesmí toho být moc. Čímž chci říct, že kdybych se tím měl živit, tak bych určitě o digitálu uvažoval. Protože dnes dělat některé věci na analog je nesmysl a je to zbytečně zdlouhavé a pracné. Kdybych měl dělat fotografa jako hlavní práci, tak už bych digitál měl. Ta rychlost, dostupnost a relativní jednoduchost je tak lákavá, že bych asi neodolal. Dříve jsem například hodně fotil divadlo. Dnes bych představení fotil na digitál. Zatím mi ale nepřijde, že by mi digitál nabídnul, to co bych chtěl. Možná v tisku, ale při přípravě zvětšenin na výstavy ne.

Když se vrátíme úplně na začátek, jak si se vlastně k focení dostal?
V třiadevadesátém jsem se hlásil na školu do Ostravy a chtěl jsem být fotografem. Chtěl jsem se tomu opravdu věnovat. Tehdy jsem se začal s fotoaparáty potloukat a hledat, co by mne zajímalo. Myslím si, že z té doby už moc snímku nezůstalo. Asi jsem většinu skartoval. V roce 1999 jsem měl první výstavu, kde už se výsledek rýsoval víc. Byly tam fotky, které bych i dnes znovu použil, pokud bych dělal průřez tvorby.

Studium fotografie jsi tedy nikdy nedokončil?
Nikdy. Později jsem se hlásil i na další školu, ale už to nešlo z různých důvodů. Takže doteď fotografii vystudovanou nemám. Možná, že na univerzitě třetího věku se to dostudovat dá, nevím (smích).

Je mezi českými fotografy některý, jehož tvorba se ti líbí, jíž považuješ za dobrou?

Já především fotografům, těm pracovitým, vždy závidím jejich bohatý archiv. A většina českých fotografů, kteří jsou na špici, a není to zas tak velký okruh, jsou ohromně pracovití. Spíše se mi ale líbí fotky, než že bych vyloženě měl někoho, koho bych obdivoval. Nejbližší je mi dokument společnosti. Mám rád i akty, ale nikdy jsem je nefotil. Jako obor mne to nikdy nezajímalo. Myslím, že je to hodně těžké. Ale když jsem si zakládal živnost na fotografii, asi v devadesátém šestém, většina lidí se mě ptala, jestli teda teď budu fotit ty akty. Nevím proč. Mně to prakticky vůbec nenapadlo. Možná je tady vliv filmů, že si lidé myslí, že každý fotograf musí fotit akty. Právě ve filmech je fotograf často vykreslený jako někdo, kdo fotí nahé ženské. Ať už je to třeba Zvětšenina od Antonioniho či Kachyňovo Dobré světlo.

Máš jako fotograf nějakou ambici, co bys ještě chtěl vyfotit? Co tě láká?
Ambici mám. Udělat opravdu dobrou fotku.

Ještě jsi takovou neudělal?
Doufám, že už nějaké dobré fotky mám, nevím. Ale myslím, že stále můžu udělat minimálně ještě několik lepších. Nejhorší jsou neudělané fotky. Nevím, jestli znáš ten pocit, že někde něco uvidíš, u něčeho jsi a z určitého důvodu to nevyfotíš. Potom tě to mrzí, přemýšlíš nad tím a vyčítáš si to. Je lepší to udělat a máš od těchto myšlenek pokoj.

Připravuješ aktuálně nějaké výstavy? Kde mohou lidé tvoji tvorbu uvidět?
Nějaké výstavy nasmlouvané mám a těším se na ně. Právě teď mám i ve Vsetíně na Maštalistkách menší výstavu, která se uskutečnila při příležitosti konference s tématem stáří. Jinak ale v tuto chvíli plánuji výstavy spíše mimo Vsetín. Nejbližší bude příští rok v Humpolci.

Pronikl jsi s výstavami i za hranice České republiky?
To je věc, kterou bych velmi rád. A doufám, že se to podaří. Zajímá mne udělat výstavu za hranicemi, oproštěnou od domácích souvislostí. Udělat ji v jiném kraji, kde se jinak mluví, kde mají lidé jiných pohled na určité věci. Samozřejmě, na jisté smysly bude fotka působit stejně jako u nás, ale zajímalo by mne to celkově a pracuji na tom.

Napadá mne možná trochu prvoplánová otázka. Fotografové často mluví o technice, se kterou fotí či se kterou začínali. Jak je to u tebe?
Přiznám se, že mně debaty o fotografické technice přijdou vždycky trochu srandovní. A že bohužel často přehluší to, o co jde především. Tedy vlastní obsah fotografie. Mně technika v podstatě jenom umožňuje určitou chvíli zaznamenat. Takže osobně nemám moc důvodů se technikou zabývat. Měl jsem různé značky podle možností a dostupnosti. Nyní si držím fotoaparáty, na které jsem si zvyknul. Nemám proto důvod hledat něco jiného. Samozřejmě vím, jak důležitá je například světelnost objektivu, co by mi, který objektiv udělal za službu, kdybych si ho pořídil. Když se ale podíváš na některé fotky, které jsou dělány poměrně primitivními přístroji, mají takovou atmosféru, že ji nedodáš ani na počítači. Myslím si, že tak, jak fotím, to mému dokumentu sluší. Samozřejmě vždy dbám na to, aby každá fotka byla v rámci možností co nejlépe udělaná. Také jich spousta skončila v koši.

Opusťme nyní fotografování. Hraješ totiž také ve vsetínském Divadle v Lidovém domě. Jak ses k divadlu dostal?
Byl jsem určitou dobu v zahraničí, a když jsem se vrátil na Vsetín, právě v divadle, tehdy to ještě bylo NKVD, potřebovali člověka na výpomoc. Začal jsem tedy vlastně jako dělník, kulisák, technik. Chystal jsem scény, dělal osvětlovače, tiskl vstupenky. Zkrátka, co bylo potřeba. Později, z nedostatku lidí, přišly i první malé role to byl asi v roce 1998.

Jistě si pamatuješ na svou první roli. Jaká to byla?
Byla to vlastně vícerole ve hře Don Quijote. V programu tehdy u mého jména stálo tuším lapka, pocestný a ještě nějaké další postavy. Byli to malé postavičky, bezeslovné role.

A potom vyšlo najevo, že bys zvládl i mluvenou roli?
Ano. Tak jsem dostal další roli, což byl tuším Pug ve Snu noci svatojánské. Později přišla role mladého barona Münchhausena v Baronu Prášilovi. Dále to byly hry Roura k rouře pasuje, Brouk v Hlavě, Hráči, Žebrácká opera, Advent a teď naposledy Světáci.

Stavíš některou roli výš než ostatní?
Díky své náročnosti se mi vybaví role, které byly těžké, a na které nerad vzpomínám, protože jsem s nimi měl moc práce (smích). Ne, teď vážně. Jsou role větší a jsou role malé. My tím, že jsme amatéři, se nikdy nedostaneme na úroveň, kdy hraješ představení sto padesátkrát, abychom si to dokázali už jenom zpestřovat a byli si jistí. U nás jsou to vždycky nervy. Alespoň já to tak mám. Ať malá či velká role, tréma je vždycky. Divadlo je ale pro mne zpříjemnění života. Beru to jako možnost potkat se s podobně smýšlejícími lidmi a udělat společně něco, co se přenese na diváky. Třeba si vzpomínám na představení, které jsme věnovali Václavu Havlovi, když zemřel, Žebráckou operu. To mělo jakéhosi zvláštního ducha, kterého si vybavuji dodnes. To divadlo umí. A umí to také film. Když jdu do kina, tak z něj pak odcházím jako jiný člověk podle toho, na co jsem zrovna byl. A tak to má být u všeho. I u divadla či výstavy.

A není to tak i v tvém případě, že ať fotíš či hraješ divadlo, něco lidem předáváš, právě aby mohli z výstavy či představení odejít s určitým novým pocitem, pozměnění?
Možná máš pravdu, to teď nedokážu přesně říct. Ale kdyby tomu tak bylo, tak je to dobře. Asi by to stačilo k tomu, aby to člověk dělal dál. Protože zpětná vazba a ohlasy jsou pro mne důležité. Když mi někdo řekne o nějaké fotce, že se mu na ní něco líbí, že vyvolala vzpomínky, tak to je strašně hezké. A totéž u divadla. Když si o něm potom lidé budou povídat a něco se jim vybaví nebo promítne, tak to splnilo účel. Co můžeš víc chtít.

Robert Goláň

- Narodil se 9. Května 1971
- Věnuje se fotografii české společnosti
- Fotografuje od roku 1993
- Od roku 1999 publikuje v časopisech, jeho fotografie doprovodily řadu výtvarných katalogů
- Uspořádal více než 40 samostatných výstav
- Pro jeho tvorbu jsou charakteristické cykly až časosběrného charakteru, například Starousedlíci z roku 2011
- V roce 2011 vyšla v nakladatelství Dalibor Malina monografie, která představuje průřez jeho tvorbou
- V témže roce o něm Česká televize natočila dokument
- V letošním roce vydal další soubornou knihu fotografií nazvanou Romské cesty
- Vedle fotografování je také členem souboru Divadla v Lidovém domě ve Vsetíně
- Žije a pracuje ve Vsetíně

Autor: Redakce

7.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies