Jak na přelom let 1992 a 93 vzpomínáte?

Ono se tehdy moc nevědělo, jak to vlastně celé dopadne. Tehdejší situaci charakterizovala slova Václava Klause. Ten hned na Nový rok zavítal na Slovensko a prohlásil, že na hranicích žádné celníky neviděl. V té době nikdo na tutovku neřekl, že je stát rozdělený. Událo se to jakýmsi zvláštním způsobem, informace se nedostaly mezi lidi tak, jak by si oni zasloužili. V prvních dnech nikdo nic oficiálně neohlásil. Až 8. února nastala měnová odluka a lidem začalo docházet, že rozdělení je definitivní.

Zaznamenal jste v pohraničí nějaké projevy nesouhlasu s rozdělením?

Na přechod ve Starém Hrozenkově přivezli mobilní buňku, ve které měli sloužit celníci. V noci z 1. na 2. ledna do ní někdo hodil tři ruční granáty typu F1. Přístřešek byl roztřískaný, přijela kvůli tomu i pražská kriminálka, byl to závažný případ. Nic ale nevyšetřili a dodnes se neví, kdo za tím stál. Naštěstí už potom k ničemu podobnému nedošlo.

Stalo se někomu něco?

Štěstí bylo, že tehdy skutečně ještě nikdo nesloužil, jinak by následky byly velmi špatné. První celníci na hranici přicházeli z okolí Náchoda, říkali jsme jim proto Náchoďáci. Celní správa pak postupně nabírala pracovníky z okolí, tedy Strání, Březové a Starého Hrozenkova. Náchoďáci asi za půl roku odešli zpět na své domovské úřady.

Konal se nějaký další veřejný exces?

To ne, i když lidé na Kopanicích s tím rozhodnutím moc spokojení nebyli. Vždyť třeba uvažujte, kolik je na obou stranách hranice smíšených manželství. Žádné další veřejné projevy už ale nenastaly.

Změnil se nějak místním lidem režim?

Kolikrát mně bylo až nepříjemné, že jsme museli kontrolovat lidi z Drietomy, kteří projížděli jen kousek za hranici. Zákon byl v tomto špatně nastavený. Třeba na polské hranici se jezdilo na propustku do patnácti kilometrů od čáry.

Přece jste obyvatele pohraničních obcí znali, mohli jste je bez kontroly pustit.

Znali, ale co kdyby byl někde za bukem schovaný kontrolní orgán a pak se vyptával, proč jsme to udělali. A takové případy se stávaly. Člověka za to sice nevyhodili, ale jakýsi postih byl.

U pohraniční policie jste pracoval od roku 1993 do roku 2007. Měl jste výhodu v tom, že jste perfektně znal místní terén?

Sám jsem toho po místních lesích moc nenachodil, protože jsem byl ve vedoucí funkci. Dělal jsem i četnickou práci na kriminálce, ale na hranicích je to jiné. Člověk na to prostě musí mít povahu. Tady u nás se kluk, který neměl dobrou fyzičku a trošku tvrdší přístup k životu, dlouho neohřál. Na hranicích se život s klukama určitě nemazlil. Člověk musel být lépe psychicky vyzbrojený než obyčejný policajt, který chodí po městě.

V čem to bylo náročnější?

Představte si, že jsme třeba zadrželi skupinu patnácti třiceti lidí a mezi nimi byla tři děcka. Zadrželi jsme je v noci, a to víte, hladoví, zmrzlí, špatní, děti brečely, křičely, tak jim honem aspoň čaj uvařit, nějakým způsobem je ošetřit, mnohdy byli zranění a museli jsme volat lékaře. To je dost veliký záběr na psychiku. Zejména s tím, kdo je rodič, to zamává pokaždé. Přišli třeba z Iráku, z Kosova, ti lidi byli v hrozném stavu, bylo to příšerné.

Povídejte…

Třeba tady jednou ztratili děcko. To byla skupina, nad ránem odpočívali na Žítkové, zvedli se a dítě tam nechali. Až jeli do Prahy, matka zjistila, že ho nemá.

Jak se to může stát?

Šli přes lesy ze Slovenska, a protože to děcko mělo dva roky, tak ho různě poponášeli, nejen matka. Odpočinuli si, pak zavelel převaděč „Jdeme!" a ten, kdo dítě nesl, na to zapomněl v domnění, že ho nese někdo jiný. Jeden domorodec pak volal, že tam děcko brečí.

Co v takových případech pomáhalo? Spíše tvrdost, nebo lidský přístup?

Určitě lidský přístup. Tvrdost musela jít bokem. Někteří ale byli takoví, a bylo jich dost, třeba Afghánci, většinou vojáci s vysokými hodnostmi, u kterých to bylo jinak. Dokonce jednoho generála jsme tu měli, rusky jsme se bavili, a on říkal: „Co to je za pořádek? Já jsem generál, ty jsi major a ty mě tady držíš?"

Je z hranic nějaký případ, který si budete vždycky pamatovat?

Jeden se mnou hodně zamával. To byly asi tak pětadvacetistupňové mrazy, na Vyškovci se ocitli rodiče s malým dítětem. Jeden domorodec nám zavolal, tak jsme tam jeli. Zjistili jsme, že nejdřív hodně pospíchali, měli zpoždění, bylo hodně sněhu. No a to dítě plakalo, byla mu zima. A převaděč jim řekl: „Utište si to děcko, nebo ho zabiju."

A to ve mně je, bylo to asi v pětadevadesátém roku, ale kdykoliv si na to vzpomenu, je mně ouvej. Radši volili tu alternativu, že se i s dítětem zpozdili. Byli to oba novináři z Iráku a šprajcli se proti režimu, tak byli pronásledovaní. Jedno dítě zůstalo tam, druhé bylo v Egyptě a s tím nejmenším šli dál. Chtěli do Evropy, bylo jim jedno kam, jenom co nejdál od domoviny.

Říkali, že všude je našli, ti, co po nich šli… To byl velice krásný chlapeček, asi dvouletý. Měl jsem jednoho kolegu, ten byl ještě svobodný, a říkal jsem mu: „Laďo, vem si ho." Ti rodiče byli ochotní se ho i vzdát, jen aby se měl dobře a mohl uniknout pronásledování. Takových případů bylo hodně, ale tento mi zůstal v paměti. No a z toho důvodu ti chlapi museli být vyzbrojeni psychicky lépe než řadový policajt v ulicích.

Na konci roku 2007 vstoupila Česká republika do Schengenského prostoru a vládní činitelé se vydali na hranice přeřezávat závory. Jak na to reagoval obyčejný člověk z Hrozenkova?

Úřadové to pojali ve velkém stylu, jejich radost ale lid spíše nesdílel. Málo naplat, v té době už se jednalo o dvě rozdílné republiky.

Starostové moravských příhraničních obcí si často stěžují na kriminalitu a tvrdí, že se bezpečnostní situace rok od roku horší.

Schengenu právě nejvíc využívají různí zlodějíčci. Hned na několika seminářích jsem upozorňoval, že Schengen není z tohoto pohledu dobrou myšlenkou, že by jistý počet příslušníků měl na hranici zůstat. Vždyť oni u nás spáchají trestnou činnost, vrátí se zpět na Slovensko a zavře se za nimi voda. Mezi českými a slovenskými policisty neexistuje nějaká spolupráce. Což o to, řadoví by se domluvili, ale bohužel tomu nejsou nakloněni jejich vedoucí.

Jak to řešit?

Vrátit se zpátky na hranice.

Jaké je vlastně na Kopanicích národnostní cítění? Říkají tady lidé o sobě, že jsou Češi? Třeba nářečí tu má mnohem blíž ke slovenštině než češtině.

Čecháčky tu moc lidí rádo nemá (úsměv). Abych to upřesnil, tak Pražáky. To je ale běžné i jinde a oni nám zase nadávají do opilců. To jsou spíš jen takové vzájemné štengrovačky. Kopaničáři jsou každopádně kovanými Moraváky, ale také součástí České republiky. Při fotbalových a hokejových zápasech se fandí českým reprezentačním výběrům.

A co vy? Jaký názor na rozdělení v roce 1993 jste vlastně zaujal?

Protože jsem tehdy byl ve státních službách, byl jsem za to rád. Měli jsme práci, spousta místních šikovných kluků našla zaměstnání v uniformovaných složkách. Ale z obecného hlediska? Nemuselo to být.

Autor: Petra Kučerová, Michael Lapčík