Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Novinářka a spisovatelka Pavla Jazairiová: Nejdůležitější hodnota je svoboda

Valašské Meziříčí /ROZHOVOR/ - Pavlu Jazairovou znají už tři generace čtenářů cestopisných knih a posluchačů Českého rozhlasu. Můj otec se s ní seznámil jako mladík, když v radiu, které dostal k Vánocům, poslouchal její reportáže. Já jsem o něco později hltala její knihy. A můj syn ji pozná po hlase díky Radiožurnálu, kam se vrátila po revoluci.

3.11.2012
SDÍLEJ:

Pavla Jazairiová je výborná vypravěčka a skvělá společnice.Foto: DENÍK/Alexandra Buršíková

Posledních dvacet let se totiž skoro žádný konflikt ve vzdálených zemích neobešel bez jejího komentáře.

Když jsem na Pavlu Jazairovou čekala v kavárničce zámku Žerotínů, málem jsem ji mezi hosty přehlédla. Tak skromně působí. Když jsme si ale začaly povídat, pochopila jsem, že sedím tváří v tvář ženě, která je silnější než mnoho chlapů.

Ne proto, že jako redaktorka cestovala po zemích, v nichž novináři umírali, ale pro její neústupnost, touhu jít za svým cílem, schopnost vyplnit lidský osud a přitom zůstat svobodný a věrný sám sobě.

Nepřemýšlela jste nikdy o tom, že byste žila ve Francii, zvláště když bylo Československo komunistické?

Samozřejmě, že mě to napadlo. Když jsem dospívala, zvažovala jsem pro a proti, a rozhodla se pro Československo. Víte, ve Francii bych byla navždy cizinkou, protože ani jeden z rodičů nebyl Francouz. Matka byla Češka a otec Holanďan. A já chtěla mít domov. Musím přiznat, že jsem hrdá na to, že mám české občanství.

Měla jste už v dětství touhu stát se novinářkou?

Ne, tohle byla náhoda. Já bych ani žurnalistiku nemohla vystudovat, protože už ze střední školy mě vyhodili kvůli tomu, že jsem odmítala vstoupit do Socialistického svazu mládeže. Ale kamarádka mi jednou řekla, že hledají do Českého rozhlasu sekretářku, která by plynně hovořila francouzsky. Šla jsem na pohovor a po různých peripetiích místo získala. Jenomže můj šéf brzy zjistil, že jako sekretářka nestojím za nic, ale že jsem zvídavá, což je základní vlastnost dobrého novináře. A tak mi nabídl, jestli bych nechtěla dělat redaktorku. Samozřejmě jsem kývla.

Proč jste si jako životní téma vybrala otázku blízkovýchodních zemí?

Můj první manžel byl Iráčan, takže jsem první cesty do velkého světa podnikla do východních zemí. Takže vlastně i to byla trochu náhoda.

Mnohokrát jste natáčela reportáže v místech vojenských konfliktů. Nebála jste se?

Ne. Samozřejmě není příjemné, když kolem vás létají kulky, ale já jsem myslela hlavně na to, abych odvedla dobrou práci. Myšlenky na smrt jsem potlačila.

Vy jste ale z Českého rozhlasu po roce 1968 odešla, proč?

Vyhodili mě, protože jsem nechtěla vstoupit do KSČ.

Co to pro vás znamenalo, čím jste se živila?

Pracovala jsem v dělnických profesích. Pak jsem si ale řekla, že bych nějak mohla využít tu francouzštinu a začala jsem tlumočit. A o něco později jsem znovu začala cestovat. Tentokrát ale ne kvůli reportážím do rozhlasu. Chtěla jsem napsat knihu. Nakonec skutečně vyšla s jmenovala se Sahara všedního dne. Od té doby píšu stále. Na kontě už mám patnáct cestopisů.

Čím jste víc, spisovatelkou, novinářkou nebo cestovatelkou?

Ničím se necítím být víc, protože jedno by nemohlo existovat bez druhého. Navíc si vlastně ani nemyslím, že bych v něčem vynikala. Doteď nejsem přesvědčená o tom, že umím opravdu dobře psát. Takže si vlastně ani nepřipouštím, že jsem spisovatelkou.

Jste skromná?

(Smích) Ne, tohle určitě není moje vlastnost.

Do Českého rozhlasu jste se po revoluci vrátila. Jaké to bylo?

Ze začátku mě práce moc bavila, ale časem nás začali hodně oklešťovat. Reportáže se musely zkracovat, zpravodajství zhušťovat a nakonec jsem měla pocit, že se informace, kterou jsem vždy ctila, začala vytrácet. Cítila jsem to, jako by rozhlas tak trochu hloupnul. Takže jsem byla ráda, když jsem mohla odejít do důchodu. Nicméně ještě s Radiožurnálem občas pracuji.

V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, že kdybyste byla bůh, vyřešila byste arabsko-izraelský konflikt za pět minut. Co si pod tím mohu představit?

(Izraelsko-arabský konflikt je sporem o území a sféru vlivu budoucího palestinského státu a bojem o suverenitu v oblasti. Do této problematiky spadají také spory o vodní zdroje, půdu, status Jeruzaléma a naplňování občanských práv. pozn.red.)

Jednoduše bych oběma stranám natvrdo a přesně vymezila hranice. Na to by mi stačilo opravdu těch pět minut. Ale nejsem bůh. A vážně si myslím, že ani jedna z dnes žijících generací se nedočká konce konfliktů, protože není vůle najít řešení.

Tuhle otázku jste jistě dostala mnohokrát, ale řekněte, máme se bát islámu?

To jsou takové pitomosti. Já se třeba víc bojím jízdy na českých dálnicích. Skutečně. To, čeho se ale musíme bát, je extrémismus. A je jedno, jestli je buddhistický, hinduistický nebo křesťanský. Navíc ani nemusí být spojený s náboženstvím. To, co je nebezpečné, je extrémismus, ne náboženství.

Polovinu života jste strávila v komunismu, nakolik je pro vás důležitá svoboda?

Je pro mě naprosto zásadní. Vždy jsem si žila po svém, vždy jsem byla svobodná.

Jste úspěšnou ženou, myslíte si, že je důležité mít v životě i trochu štěstí?

Ano. Je moc důležité. Samozřejmě člověk musí nejprve po něčem toužit a pak na tom pracovat. Ale když vám někdo v pravou chvíli pootevře dveře, hodně to pomůže to. Já štěstí měla.

Máte ještě nějaký cestovatelský sen?

Ano, jsou země, kde jsem ještě nebyla a kam bych se určitě podívat chtěla. Je jich ale hodně, a tak je nebudu jmenovat. Co bych ale mohla prozradit, je, že mám touhu se na jedno místo vrátit. Znovu bych chtěla jet do Himálají. Ne kvůli přírodě, památkám nebo kultuře, ale kvůli lidem. Jsou duševně krásní.

Pavla Jazairiová

• narodila se ve francouzském Munsteru před sedmašedesáti lety.

• v šestnácti letech se přistěhovala do tehdejšího Československa. O čtyři roky později, v polovině šedesátých let, nastoupila do tehdy Československého rozhlasu, zahraničního vysílání pro frankofonní Afriku.

• z politických důvodů na začátku normalizace z rozhlasu odešla. Její hlas se do vysílání vrátil až v roce 1990.

• opakovaně navštívila řadu zemí Asie i Afriky a vydala patnáct knih.

Autor: Alexandra Buršíková

3.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pohřešované dívky

Viděli jste je? Policie hledá dvě zmizelá děvčátka z Prahy

Bezpečnostní kontroly před branami Chrámové hory v Jeruzalémě.
10

Izrael ustoupil. Ochranné rámy u vchodů na Chrámovou horu odstraní

EXKLUZIVNĚ

Zločin, nebo neštěstí? Policie pro ověření vyhazovala z 6. patra hotelu figurínu

Policie v Pardubicích rekonstruovala poslední okamžiky života 45leté ženy: pád z okna hotelu. K čemu policisté dospěli?

Do Turecka jen na vlastní nebezpečí, varují Němci

Diplomatická válka mezi Spolkovou republikou Německo a Tureckem pokračuje. Istanbul totiž stále zadržuje německého aktivistu.

Pohledem Stanislava Šulce: Oč jde v Polsku

V souvislosti s Polskem se v posledních dnech vypráví několik příběhů. Jeden vykresluje skvělou hrdou zemi, která si dělá doma pořádek a zlá Evropská unie jí při tom hází byrokratické klacky pod nohy. A v ulicích stojí desítky tisíc lidí, kteří vládní stranu Právo a spravedlnost (PiS) nevolili, tedy jsou menšinou populace a sice můžou demonstrovat, ale jejich požadavky jsou tak nějak nepodstatné.

Cizinci v Česku? Sparta je v klidu, Slavia má problém

Fanoušci na britských ostrovech jsou zvyklí na ledacos. Už dávno se tam smířili s tím, že vstupenka na fotbalový šlágr je dražší než letenka do Ameriky. Mnozí si (chtě nechtě) také zvykli, že klub jejich srdce vlastní boháči ze zahraničí. A nevadí jim ani to, že po hřišti neběhá žádný Angličan. Pravda, je to výjimečné, nicméně třeba Chelsea má ve svém kádru jediného domácího hráče.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení