Rozhovor Deníku o tom, jak Ivo Mitáček dělal policejního modela, proč odešel od policie a jak se vyrovnává s traumaty jiných

„Ještě je čas celý týden. Navíc to tu asi všechno nechám, kromě těchto věcí," vysvětloval mi Ivoš a ukazoval mi na jednu z prosklených polic, kde byly nejrůznější drobnosti od fotek až po staré vydání tehdejších Zlínských novin. Pak už jsme si ale sedli k voňavé kávě a začali si povídat. Známe se několik let, proto si už za tu dobu tykáme.

Po osmi letech opouštíš svůj post mluvčího krajských hasičů. Odcházíš do Prahy ke Generální inspekci bezpečnostních sborů. Jak bys ve stručnosti zhodnotil ty roky strávené mezi nimi?

Mimořádná zkušenost a neopakovatelné zážitky. Ať to vezmu zleva nebo zprava, tak díky této práci jsem se dostal do míst, která bych jinak nikdy nenavštívil a hlavně k věcem a událostem, které si normální člověk asi ani nedokáže představit. On každý má zřejmě nějaké obecné povědomí o práci hasičů. Ale až teprve ve chvíli, kdy dostane člověk tu možnost, jakou jsem měl já, to vše s nimi prožívat, jezdit s nimi k zásahům a seznamovat se s celým případem, vidět to vše od začátku až do konce a vidět i ty souvislosti, nejenom z pohledu hasičů, ale i těch lidí, kterým se to děje, tak to jsou věci, které se opravdu musí zažít. Není to nic, co by se dalo vyčíst. Pak by to totiž nemělo tu správnou váhu. Takže díky tomu všemu, co jsem měl možnost za těch osm let prožít, je to něco, co se dá těžko popsat a hlavně se to nedá ničím nahradit.

Co si odsud odneseš?

Obrovskou životní zkušenost. A to ne jenom z pohledu mluvčího. I když vím, že řada lidí má stále zkreslené představy o tom, co to je za práci. A vím, že spousta lidí mě vnímá jako virtuální postavu, která někde na deset vteřin vystoupí v televizi a řekne tam dvě věty. Tak to samozřejmě není. To je jen špička ledovce. Ale co si opravdu odnáším, to jsou všechny ty události a příběhy, které jsem si společně s hasiči mohl prožít.

Jak bys vzpomenul na svůj nástup k hasičům?

Tak v té době jsem shodou okolností pracoval už osm let jako mluvčí u policie. A krajští hasiči se rozhodli vytvořit místo mluvčího. Tlak médií na ně už byl totiž značný. Šéf operačního střediska Roman Vaněk, který tuto funkci zastával, byl doslova zahlcený různými požadavky. Proto se krajští hasiči rozhodli a vypsali na tento post výběrové řízení. A já jsem to prostě zkusil a přihlásil se tam. Řada z nich už mě nějakou dobu znala od policie i z médií, takže jsem pro ně nebyl neznámou osobou. Proto byli někteří i dost překvapeni.

Proč?

Spousta lidí si myslela, že u policie zůstanu až do důchodu. Ale to nejsem já. (Úsměv.) Naopak mám rád změny a trochu dynamičtější život, takže tohle byla pro mě výzva. A navíc se k tomu váže jedna neskutečná historka, která bude doufám po těch osmi letech vysvětlena a uzavřena mým odchodem.

Tak sem s ní.

Souvisí to s mým prvním přímým nadřízeným, což byl personální šéf, který mě před osmi lety přijímal. A při prvním pohovoru si sedl naproti mně, podíval se mi do očí a otcovsky mi řekl: „Pane Mitáčku, a co vy tady u nás chcete dělat? U nás to není tak akční jako u policie." (Úsměv.) A dodnes nevím, jestli si ze mě dělal srandu nebo to myslel vážně. S mým odchodem mi to ale vysvětlí!

Věděl jsi, do čeho jdeš?

Je pravda, že jsem nějakou představu o práci hasičů měl, ale v životě by mě nenapadlo, a to ani ve snu, co opravdu ti kluci ve skutečnosti všechno dělají. To jsem zjistil až po svém nástupu. V prvních týdnech jsem si říkal, že to snad není ani možné. Myslel jsem si, že řeší jen občas nějaký požár či nehodu. Ale vůbec jsem neměl reálnou představu, co vše mají na starost, jak obrovské množství zásahů a výjezdů denně absolvují.

Jaké byly tedy tvé začátky u hasičů?

Musím říct, že vedení mi tehdy vyšlo obrovským způsobem vstříc. Sepsal jsem si seznam věcí, které pro svou práci budu potřebovat. To jsem předal vedení s tím, že se na to podívají a uvidí, co budou moci zařídit. A to byl jeden z mých prvních šoků, co jsem tu zažil, protože mi vyšli vstříc do posledního puntíku.

Co ten seznam obnášel?

Například počítač s neomezeným internetem, mobil, kameru, foťák, auto, vybavenou kancelář a další věci. Měl jsem prostě podmínky, které v té době žádný mluvčí neměl a dost možná, že i dnes ještě někdo nemá. A proto jsem si řekl: „Tak jestli vy takhle na mě, tak teď já vám ukážu, co se s tím dá dělat. A doufám, že jsem to ukázal. Od tehdejšího ředitele Mojmíra Jurky jsem dostal jediný úkol, a to zviditelnit hasiče a zvednout povědomí veřejnosti o tom, co dělají.

A na kolik procent myslíš, že se ti to povedlo?

Nedokážu to odhadnout. Ale vím, že pokud bych neměl podmínky, jaké jsem dostal, tak bych rozhodně spoustu věcí nedokázal. A myslím si, že i díky tomu se naši hasiči zpopularizovali, a když se teď v republice řekne hasiči Zlín, tak to rozhodně každému něco řekne.

Tak za mě ti mohu říct, že i sto procent je málo.

Děkuji. (Úsměv.) Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat a odejít.

Tvůj odchod ale přišel v době, kdy jsi dostal ocenění nejlepšího mluvčího roku. Souvisí tato nabídka nějak s tímto oceněním?

To já ani nevím a ani jsem po tom nepátral. Pravda asi je, že na několik nabídek to vliv mělo, ale nejsem si jistý, jestli konkrétně u té, kterou jsem nakonec vzal. Tady si myslím převládly jiné věci. A navíc to podle mě prostě píše i sám život. Od policie, kde jsem strávil přesně deset let, z toho osm let jako mluvčí, jsem odcházel s tím pocitem, že jsem dosáhl významných cílů. Dokonce jsem mnohonásobně překročil stanovené úkoly a plány. A ve chvíli, kdy jsem si mohl konečně dát nohy na stůl a s pocitem, že teď si to užiji až do důchodu, tak v tento moment mě přepadla myšlenka hledat si něco nového. A přišli hasiči. No a teď po dalších osmi letech přišla opět ta samá situace. A život mi prostě přihrál další zajímavou nabídku.

Není tajemstvím, že odcházíš ke Generální inspekci bezpečnostních sborů, která má mimo jiné na starosti i trestnou činnost policistů, celníků a vězeňské služby. Ovšem kolují fámy, že tam jdeš dělat mluvčího či dokonce vyšetřovatele. Takže co je pravda?

(Smích.) Ani jedno. Jde o nový útvar, který vznikl v lednu tohoto roku a jehož cílem je především represe. A protože mým cílem je naopak prevence, tak tohle bude můj nový úkol. Působit v tomto útvaru preventivně, aby se předcházelo trestné činnosti příslušníků bezpečnostních sborů, to je zcela nová a neprobádaná oblast. Bude to pro mě i pro mé kolegy obrovská výzva. A těším se na to.

Vraťme se teď o 18 let zpět, do doby, kdy Ivo Mitáček vyšel školu a začal si hledat práci. Kde jsi začal svou profesní kariéru?

Na letišti v Praze a na výstupní cizinecké poště. Mám totiž vystudovanou mezinárodní poštovní přepravu, takže v roce 1989 to bylo mé první zaměstnání. Pak přišla vojna, a protože se mi už po ní zpět do hlavního města nechtělo, tak jsem se vrátil domů a nějakou dobu zakotvil na poště na Uherskohradišťsku a poté u Synotu.

A jak ses tedy dostal k policii?

Tak to vidím živě ještě dnes. Byl pozdní podzim 1993 a tehdy policie rozjížděla obrovskou kampaň, která se snažila přebudovat starou policejní tvář do nové podoby. Jestli to bylo pohnutí mysli nebo něco jiného, to skutečně nevím. A dodnes to vnímám jako jeden z mých největších životních úletů. Prostě ten den lehce pršelo, já jsem šel kolem té žluté budovy hradišťského policejního ředitelství, a ani nevím proč, ale najednou jsem stál uvnitř a na personálním oddělení se zeptal, jestli mají místo. A bylo to. A přesně 1. února 1994 jsem na sebe navlékl policejní uniformu.

A na jaké pozici jsi začínal?

Doslova jako model. (Smích.)

Tak to mi vysvětli.

K tomu se váže skutečně zajímavá historka. Policie v době, kdy jsem k ní nastoupil, přecházela z těch typických zelených uniforem na modré. A mě a ještě další tři nováčky vyslali do Brna do výstrojního skladu, abychom je jako úplně první z Hradišťska nafasovali. V ten samý den tam přijela i televize točit reportáž o tom, že policie se převléká ze zelených uniforem do modrých. Takže někde v jejich archivu jsem já, jak si navlékám modré kalhoty, sako, jak si je zkouším před zrcadlem. Tudíž tohle byl vlastně můj úplně první kontakt i s médii. (Smích.)

(Smích.) Tak tohle skutečně píše sám život. Takže potom jsi dělal vlastně takovou módní přehlídku nových uniforem na Uherskohradišťsku?

A to doslova. Celý první měsíc, co jsem byl u policie v Uherském Hradišti, jsem strávil jako model, který chodil po městě a lidem ukazoval novou policejní uniformu. Chodili jsme dva, tedy jeden v zeleném a druhý v modrém, aby si lidé postupně zvykali. Bylo to skutečně někdy hodně vtipné, protože nás nejčastěji měli za piloty. (Smích.)

Takže první měsíc tvé úspěšné policejní kariéry už známe. A co bylo dál?

Potom nás rozdělili na jednotlivá obvodní oddělení. A protože pocházím z Hluku a měl jsem, jak se říká, dobrou místní a osobní znalost, tak jsem byl přidělen na oddělení do Uherského Ostrohu. Tady jsem byl dva roky, z toho první rok jsem strávil ve staré zámecké konírně, což bylo sídlo tehdejšího obvodního oddělení. Pak jsme se přestěhovali do zcela nových a krásných prostor na náměstí. Během dvou let jsem si rovněž dodělal policejní školu. Jenomže pak přišlo to mé období, kdy jsem si říkal, že tady už mě nemá co překvapit.

To se toho dělo tak málo?

Spíše to bylo prakticky každý den to samé. Přestupky, drobné krádeže, hádání sousedů, domácí rozepře a další. Takže jsem se začal poohlížet po něčem jiném. A protože mým koníčkem byly počítače a chtěl jsem dělat správce počítačové sítě u policie, tak jsem nastoupil do Zlína, kde bylo tehdy volné místo. A přesně po měsíci za mnou přišlo vedení s nabídkou, že bych mohl dělat něco jiného. Mluvčího.

Jenom tak z ničeho nic?

Ano. Neplánoval jsem to, ani by mě to v životě nenapadlo, že bych něco takového mohl dělat. Dokonce tenkrát tehdejší mluvčí mi to ani nepředala, protože byla dlouhodobě nemocná a následně přišla do jiného stavu. Takže mně ani nikdo nevysvětlil, jak to mám dělat. Prostě mě hodili do vody a plav. Seděl jsem za stolem a říkal si: co já teď budu dělat? První, co mě napadlo, bylo setkat se osobně s každým novinářem ze Zlína. A taky jsem to udělal. Popovídali jsme si o tom, jakou má každý z nich představu, co ode mě jako mluvčího čekají a já jim zase řekl, jaké jsou mé možnosti. A tím jsme si dali první pravidla a pak se to rozeběhlo a začalo to fungovat. No a pak přišly povodně.

Takže by se dalo říct křest ohněm.

Pro mě největší zkušenost a zkouška, jakou jsem zažil. Celý týden v kuse jsem byl v kontaktu s médii a veřejností. Spal jsem čtyři hodiny denně, jinak neustálý mediální servis. Poté, co povodně skončily, tak jsem se rozhodl rozjet ve Zlíně preventivně-informační skupinu. Už když jsem tu práci začal dělat, tak jsem cítil, že policie nemůže být tak uzavřená, že bychom naopak měli být otevření a komunikovat s médii i veřejností daleko šířeji. Ale teprve po povodních to dostalo jasné rysy, jak to udělat a vydal jsem se ve stopách Plzně a Brna. A i díky lidskému přístupu ředitele Bedřicha Koutného se nám to povedlo zrealizovat. Takže zlínská policie vlastně byla třetí v republice, která měla preventivně- -informační skupinu i s místností pro setkávání se s veřejností.

Dá se vůbec srovnat práce mluvčího hasičů a policie?

Na to se mě hodně lidí ptá. A já vždy odpovídám, že to nedokážu a ani nechci srovnat. Protože každá práce u hasičů i policie je zcela jiná a přesto, že jsem u policie také zažíval neuvěřitelné věci, tak u hasičů to bylo zase zcela něco jiného. A hodně to bylo i tím, že jsem byl v kontaktu s lidmi, kterých se určitá událost nějakým způsobem dotýkala. Proto i ten prožitek je mnohem intenzivnější. Není to o tom, že bych si to vyčetl jen ze svodky od velitele zásahu, ale vždy je to o tom příběhu. A těch byly tisíce.

Jak ses vyrovnával s nějakými tragickými událostmi?

Je pravdou, že jeden z důvodů, proč jsem odešel od policie, byla i ta stránka, že člověk vnímal kolem sebe i to smutné. Ať už vraždy, smrtelné nehody, znásilnění nebo zneužívání. To zákonitě v člověku zanechává nějaké stopy. Já jsem se s tím tenkrát snažil různě vyrovnávat. A třeba dnes už vím, že to bylo často i nevhodným způsobem. Až s nástupem k hasičům jsem se díky psycholožce Šárce Pančochové naučil, jak se s tím správně vypořádat. A to mi neskutečně pomohlo. Protože co jsem zažil u policie, se nedá srovnat s tím, co jsem zažil u hasičů. Je to i proto, že těch výjezdů bylo neskutečně mnoho, mnohonásobně více.

Spočítal sis někdy, kolik máš za těch osm let za sebou výjezdů?

Pamatuji si, že mi kolega Štefan Hrtús přišel po pěti letech, co jsem tu byl, oznámit, že mám na kontě víc výjezdů než hasič z nějaké stanice po pětatřiceti letech služby. Ono se není čemu divit. Hasič má službu jednou za tři dny a já ji měl každý den, výjezd i několikrát, a pro celý kraj. Takže to jsou dnes už i tisíce výjezdů na místa, kde jsem to vše společně se záchranáři prožíval.

Poslední dotaz. Co ti bude po odchodu od hasičů nejvíc chybět?

To zatím ještě nedokážu říct. Určitě ten kolektiv a několik profesně i lidsky blízkých osob.