VYBERTE SI REGION

Ředitel domova pro seniory Gajdoš: Náš BuDu zpíval také s Lucií Bílou

Buchlovice /ROZHOVOR/ - Příjemný a usměvavý, dobře naložený pán v tričku s rockerským obrázkem a v ležérním saku. To je Antonín Gajdoš, ředitel domova pro seniory v Buchlovicích. Léta žil hudbou a médii, že by skončil v ředitelské funkci v „důchoďáku", to ho ani ve snu nenapadlo.

13.10.2012
SDÍLEJ:

Antonín GajdošFoto: DENÍK/Petra Kučerová

Přesto si nedávno odnesl ocenění Pracovník roku 2012 v sociálních službách Zlínského kraje. Mimo jiné proto, že díky němu si senioři více zpívají.

Pracovat v sociálních službách byl váš cíl, nebo spíše náhoda?

Budu upřímný, vystudoval jsem na vysoké škole obor jazyk český hudební výchova, takže jsem měl představu, že budu ve školství. Stalo se tak ale pouze měsíc po absolutoriu. Poté jsem byl dva roky na základní vojenské službě v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze a pak jsem se dostal takzvaně na volnou nohu coby zpěvák. Zpíval jsem v Brně, v Praze a zakotvil jsem v Bratislavě.

A jak jste se tedy dostal do domova seniorů v Buchlovicích?

Do roku 1993 jsem měl pěkné místo v bratislavském rozhlase jako vedoucí redakce lidové hudby, přitom jsem ještě zpíval. Ale když se rozdělila republika, byl jsem přehlasován rodinou a vrátili jsme se z Bratislavy zpět na Velehrad. I když jsem měl dobré jméno Gajdoš pro Slovensko, žádné nápadné „ř" (smích). A začal jsem učit. A to bylo první zklamání. Spadl jsem do jámy lvové mezi žáky, do toho pak rodiče, obec, anonymy, a byl jsem z toho tak špatný, že jsem to vydržel pouze deset let.

Co bylo dál?

Jeden můj známý říkal. „Tondo, však pojď ze školy pryč." Ale co bych dělal? Rozhlas tu nebyl, jen komerční stanice, dojíždět do Brna, kde jsem dostal nabídku do rozhlasu, to by nešlo. A ten známý, ředitel domova, říkal: „Odcházím do důchodu a můj kolega z Buchlovic také. Zkus to." Uvědomil jsem si, že jsem dřív třeba s Michalem Dočolomanským celkem hodně jezdil po domovech na charitativní koncerty a mnohokrát mě to s těmi seniory zaujalo, přece jen jsou to takové velké děti (úsměv). Tak jsem to zkusil. Bylo to v roce 2003, bylo tam dvacet tři přihlášených, a vyšlo to.

Měl jste nějaká očekávání, když jste do té práce nastupoval?

Už jsem to kdysi říkal. Podívejte se. Děti tam neběhají, nekřičí, ale hlavně tam nezvoní (smích).

Ale přece jen, senioři jsou stejně jako děti specifická skupina. Co je na práci s nimi nejobtížnější?

Nejtěžší je pochopit jejich myšlení a potřeby. My přece jen máme svůj rytmus, v ničem nevidíme nějaký problém. A naši uživatelé přijdou například pro nás s docela banální věcí, kterou ale považují za velmi složitou a pro ně důležitou. A když se pak povede najít nějakou zlatou střední cestu, tak se daří i to vzájemné pochopení.

A co je naopak nejhezčí, co je pro vás odměnou za práci?

Odměnou je, když vidím, že naši uživatelé se drží v dobré fyzické kondici, když jsou spokojeni se službami, které jim poskytujeme. Že se účastní akcí, vnímají ten domov jako svůj vlastní.

Dá se určit, kolik seniorů je těch dle jejich názoru starých a opuštěných a kolik z nich si i ve vysokém věku dokáže užívat život naplno?

Myslím si, že to není otázka, kterou bychom mohli bagatelizovat, je to individuální. Někdo má chuť ještě stále něco poznávat, někam jet. Donedávna jsme mívali spoustu zájezdů, teď už to bohužel zdravotní stav našich uživatelů příliš nedovoluje. U těch, kteří chtějí žít a užívat si, nejsou žádné mantinely. Ale pokud si někdo řekl, přišel jsem sem umřít, s tím se těžko něco dělá. Máme ovšem pracovnice, které jsou vyškolené k tomu, aby uživatele motivovaly a vedly k různým činnostem, a myslím, že se nám to docela daří.

Antonín Gajdoš

Je práce v sociálních službách doceněná finančně?

Když se člověk podívá na tu situaci… Jsem z toho celkem rozladěn. Moje kolegyně je nás sto zaměstnanců a jsme tam jen čtyři chlapi si myslím, že jsou totálně podhodnocené. Je to práce nesmírně obětavá, těžká. Kdo nepocítil, co znamená pracovat se seniory, kteří už se o sebe nedokáží postarat, skutečně neví, co to koštuje. Platy jsou skutečně mizerné.

Je tedy ta práce doceněná alespoň společensky?

Když jsem před deseti lety přišel do domova, měl jsem představu, že jsme tak zhruba na úrovni školství. Ale není to tak. Cítím, že sociální pracovníci jsou vnímáni o hodně níže než třeba právě učitelé.

Myslíte, že vnímání vaší práce může napomoci třeba ocenění, které jste nedávno získal od Zlínského kraje?

Ocenění pracovníka je vždycky motivující a povzbuzující. Takže i já teď mám chuť svou práci posouvat dál. Určitě to význam má. Nesmírně si toho vážím, ale není to fráze to ocenění chápu jako ocenění celého pracovního kolektivu, všech pracovníků, protože sám člověk nic nezmůže. Spolupracovníci přicházejí s nápady, s náměty, myslím si, že bez nich by toto ocenění nepřišlo.

To ocenění jste mimo jiné získal za to, že nabízíte uživatelům více než takzvaně musíte. Využil jste svého koníčka a založil se seniory unikátní pěvecký rockový sbor BuDu, tedy Buchlovický důchoďák…

Je to vlastně náhoda. Muzika mě stále neopouštěla, ani když jsem začal pracovat v domově. A tak jsme dělali spoustu akcí na zahradě, zpívalo se při kytaře a ti lidé měli chuť zpívat, stále si o to říkali. Tak mě napadlo, že by mohlo vzniknout pravidelné zkoušení každé úterý. A pak byl to momentální nápad, řekl jsem, co kdybychom zpívali něco jiného než ty lidovky? Co tak populární hudba? A oni že nééé, to není pro nás (smích). Tak jsem oponoval co Simonová, Chladil? A tak to že jo. Do toho přišla vrchní sestra paní Hájková a říkala: „Pojďme, přitvrdíme!" Zkusili jsme rock, beat. Nejdřív se tomu bránili, ale vrchní vymyslela, že oblečeme džíny, tenisky, trička. První vystoupení bylo v Buchlovicích na náměstí, byl u toho dnešní premiér Petr Nečas. Zazpívali jsme pět písniček a všichni byli úplně nadšení, včetně vašeho tehdejšího šéfredaktora Jury Jilíka.

Takže odezva byla. A co bylo dál?

První cédéčko. Vánoční, pár písniček, naše skladby, paní vrchní psala texty a já muziku. A v současné době jsme nahráli už sedmé. Má tentokrát charakter latino, jsou na něm ověřené převzaté skladby, čekáme už jen na obal a v listopadu bychom ho rádi vydali.

Je někde v republice podobná kapela seniorů?

Nevím o tom. Televize Prima o nás dokonce přišla natočit šot pro slovenskou televizi, odvysílalo se to v rámci zahraničních příspěvků. Před námi tam byla nějaká mistryně světa ve vrhu koulí z Argentiny, která měla sto dva let, a pak náš sbor. Poté jsem dostal mail od bývalého ředitele televize Nova Vávry i se scénářem, chtěli o nás udělat s muzikantem Otou Balagem osmidílný seriál po vzoru amerického pořadu Mladí srdcem.

A co vystoupení, kde všude vás mohli lidé vidět?

Měli jsme několik vystoupení na Slovensku, v Městském divadle v Brně, charitativní koncerty. Zpívali jsme s Lucií Bílou, Petrem Maláskem, Zorou Jandovou, Bohušem Matušem a spoustou dalších. Naši členové se s nimi vyfotí a pak z toho další rok žijí. Zpívali jsme několikrát v Senátu, znovu jsme tam pozvaní začátkem prosince, když se budou předávat ceny nejlepším pracovníkům v sociálních službách. Tak nějak nám to naplňuje ten náš život.

Antonín Gajdoš

- letos oslavil 60 let, je ženatý, má dvě děti, syna Jana a dceru Magdalenu

- narodil se v Olomouci, dětství prožil v Uherském Brodě, poté žil s rodiči ve Starém Městě, vystudoval pedagogickou fakultu v Olomouci, obor jazyk český hudební výchova

- živil se jako zpěvák nebo hudební redaktor Československého rozhlasu v Bratislavě, deset let učil na základní škole na Velehradě

- od roku 2003 je ředitelem Domova pro seniory a Domova se zvláštním režimem Buchlovice, založil zde unikátní pěvecký rockový sbor složený z uživatelů zařízení BuDu (Buchlovický důchoďák), který vydal několik cédéček a vystupuje po České republice i na Slovensku s mnoha osobnostmi populární hudby; jejich písně slyšeli posluchači Českého rozhlasu, televize Prima a NOE

- v letošním roce získal ocenění Pracovník roku 2012 v sociálních službách Zlínského kraje

Autor: Petra Kučerová

Autor: Redakce

13.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies