VYBERTE SI REGION

Ředitelka Diakonie ČCE střediskoa CESTA: Američané si kradou hranolky z talíře

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Známe se spoustu let, odehrály jsme spolu na jevištích divadel a kulturáků po celé republice minimálně desítky repríz pohádky Princové jsou na draka s Hoffmannovým divadlem, kam se před téměř deseti lety „přivdala" za principálova syna Petra. Později jsme začaly spolupracovat ve středisku CESTA, které se v Uherském Hradišti stará o klienty s postižením a pořádá nejrůznější benefiční akce.

1.12.2012
SDÍLEJ:

Zuzana Hoffmannová v USA. Foto: archiv Z. Hoffmannové

Před pár dny se Zuzana Hoffmannová vrátila ze Spojených států amerických, kde nejen zkoumala fungování místních sociálních služeb, ale taky poznala něco málo z nefalšovaného amerického života.

Můžeš připomenout, co tě zavedlo do USA?

Do Spojených států mě přivedla služební cesta. Poznávali jsme práci různě zaměřených neziskových organizací ve městě Milwaukee. Milwuakee je největší město v americkém státě Wisconsin, podle počtu obyvatel je pak třiadvacáté největší ve Spojených státech. Nachází se na jihozápadním břehu jezera Michigan. Za celkem šest dnů jsme navštívili devět organizací poskytujících sociální služby. Jednalo se o organizace pracující se seniory, zrakově postiženými, nabízející služby pro hispánskou komunitu, podporu samostatného života lidí s postižením, chráněné dílny pro osoby s mentálním a kombinovaným postižením, vzdělávání dospělých, pomoc lidem bez domova a podobně. Mě samozřejmě nejvíc zaujaly služby zaměřené na osoby s postižením, jako jsou chráněné dílny nebo denní centra. Z těch takzvaně mimo naše působení se mně pak líbila nezisková organizace, která se snaží pracovat v méně atraktivní části Milwaukee, kde zvelebuje životní prostředí, opravuje domy a tak dále. Tady jsme dokonce asi dvě hodiny pomáhali při úklidu zahrady jednoho domu.

Byla ta cesta ve smyslu nových pracovních zkušeností prospěšná? Co nového ses dozvěděla?

Jelikož jsme nejeli před rokem 89, už jsme nebyli tak překvapeni. Ale věřím, že být tam před rokem 89, musel by to být velký šok. Dnes už vím, že spousta podobných služeb na stejné úrovni funguje i u nás. Ano, jejich finanční možnosti jsou samozřejmě trochu někde jinde, ale taky je stále velkou pravdou, že všude je chleba o dvou kůrkách.

Dá se něco z amerických sociálních služeb aplikovat i u nás? Inspirovala ses pro svou práci ve středisku CESTA?

Jak už jsem odpověděla výše, spoustu věcí už dnes děláme i tady u nás. Já jsem se ještě víc ujistila, jak moc jsou pro naši práci důležití kvalitní a motivovaní zaměstnanci. V USA se v sociálních službách daleko více pracuje s dobrovolníky, tak možná na tuto oblast bych se ráda v budoucnu více zaměřila. A taky je hodně důležité rozvíjet vztah s komunitou v místě, kde sociální služby působí.

V USA jsi byla poprvé, jak na tebe země neomezených možností zapůsobila?

Byla jsem možná trochu naivně „poučena" z amerických filmů, a ono, světe, div se, to tam tak opravdu je. Otevření lidé většinou s úsměvem od ucha k uchu, skvělé „chlapské" sklepy alias zašívárny s barem, americký fotbal vždy a všude jako sport číslo jedna, budoucí spisovatelé píšící svá veledíla v kavárně patřící světovému řetězci, pivo v plechovce na zahradě s přáteli a podobně. Právě na jednom takovém posezení se probírala volba amerického prezidenta. Mimochodem, měla jsem dokonce příležitost jít se na prezidentské volby podívat. Napadlo mě ukázat přítomným, že jejich prezident je sice „american african", ale že my v té naší pidizemi máme kandidáta na prezidenta dokonce modrého… (Smích)

Bydlela jsi u rodiny jak tě tví noví „příbuzní" přijali?

Jak jinak než s otevřenou náručí a dvěma obrovskými kočkami (smích). Jill byla opravdu velmi srdečná, Steve taktéž. Byli velmi otevřeni novým informacím a zajímali se o život v Česku. Dostali jsme se proto dokonce k takovým tématům, jako jsou vztahy s menšinami v Česku, zda lidé u nás chodí k volbám… Na konci pobytu slíbili, že za tři roky přijedou k nám. A Američané prý většinou nemluví jen tak do větru, takže se moc těším.

Co třeba klasická americká strava jsou to skutečně jen smažená jídla a hranolky, jak vidíme v amerických filmech?

My jsme krom návštěvy neziskových organizací provozovali i takzvanou restaurační turistiku, což byly večeře v různých světových restauracích (thajská, etiopská, perská), takže o americké stravě toho pravda moc nevím. Ale ano, hot dog ve stánku na ulici si dávají a dala jsem si ho i já. U oběda mě zaujala jedna věc. Byli jsme na obědě s ředitelem jisté neziskové organizace. Pozorovala jsem jeho rozhovor s naším kolegou-tlumočníkem. Onen ředitel ho pozorně poslouchal a v jednu chvíli mu s klidem vzal hranolek přímo z talíře. Mně spadla brada, mého kolegu to tak nezarazilo. Prý to Američané dělají normálně, ale pozor, jen u hranolků (smích).

V USA jsi zažila i oslavu narozenin a Dne díkůvzdání, jaké to bylo?

Co se týče narozenin, tak v jedné restauraci ke mně za zpěvu písně Happy birthday přišla obsluha s malou svíčkou a dortíkem. Všichni kolem se ke zpěvu přidali, na konci zatleskali, a pak jakoby nic dál pokračovali v jídle. No bylo to prostě jak v pravém americkém filmu. Díkůvzdání uspořádala moje rodina poněkud s předstihem jen kvůli mojí návštěvě. V hlavní roli byl samozřejmě obrovský krocan a spousta dalších pochutin, nechyběly ani oblíbené koláče, přičemž mně se po tom pekanovém stýská ještě dnes. Na oslavě nás bylo kolem deseti, včetně mých dvou českých kolegů. Na začátku jsme v kruhu držíce se za ruce každý nahlas řekl, za co je vděčný. Oslava pak skončila hraním různých her, včetně karetní hry UNO. Dlouho jsem se tak nezasmála.

Na závěr svého pobytu jste navštívili New York, jen pár týdnů po řádění hurikánu Sandy. Jak toto město poznamenal, byly ještě vidět následky? A jaký je vůbec New York?

New York je hektický a pravdou je, že lidé už se tam tolik neusmívají. Myslela jsem, že to, co musíte vidět, je od sebe vzdáleno kilometry, ale to není pravda. Ty hlavní atrakce hravě zvládnete za dva až tři dny. Co se týče hurikánu Sandy, nic kromě jedné „pocuchané" branky v Central Parku jsem já osobně neviděla. Pravda je, že nás sice nepustili na ostrov k soše Svobody, ale to dodnes nevím, zda bylo právě kvůli hurikánu.

Autor: Petra Kučerová

Autor: Redakce

1.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies