VYBERTE SI REGION

V našem sportu to všichni všem přejí, což u ostatních sportů není samozřejmé

Nový Hrozenkov – S Lukášem Mikulou jsme se setkali ve sportovním areálu na „Balatonu", jehož hlavní součástí jsou rampy pro skoky do vody. Středisko je jedním z nejnavštěvovanějších areálů v České republice svého druhu. Pravidelně se zde scházejí amatéři i profesionálové, aby se nejen zdokonalili, ale především dobře pobavili.

5.8.2014
SDÍLEJ:

Lukáš MikulaFoto: DENÍK/repro

V okolí se rozneslo, že v areálu trénují olympionici. Co je na tom pravdy?

Je to pravda, dvě Slovenky Natálie Šlepecká a Zuzka Stromková tady jezdí roky, téměř od začátku založení. Postupně se vypracovaly k tomu, že na Olympiádě závodily za slovenský tým a já jsem je do Soči doprovázel jako trenér. Probojoval se tam ještě jeden Čech, Marek Skála, který k nám taky jezdí trénovat. Všechno jde, i odtud se můžete dostat do světa. (smích)

Když tady skáčou takové hvězdy, chodí sem i začátečníci?

To je většina lidí. Řekl bych, že to je příjemně rozvolněno. Skáčou tady amatéři, kteří na tom stojí úplně poprvé a několik let nelyžovali. Jezdí za námi i lidé, pro které je to hlavní sport i v létě. Skáčou pravidelně a jejich volný čas se točí kolem skoků do vody, ne naopak.

O středisku se často mluví na outdoorových festivalech. Údajně je jedním z mála míst v naší republice s tak kvalitními podmínkami.

V Čechách jsou tuším čtyři střediska. Nejznámější má pan Valenta ve Štítech, kde moc lidí nejezdí. Je to tam sterilní.

Co to znamená?

Úkolem pana Valenty je, co nejlépe využít fondy, ze kterých si postaví větší fitness centrum bez posilovacích přístrojů. Vedle stojí hotel, ve kterém nikdo bydlet nechce. Návštěvníci chtějí spát ve stanu. Nesoustředí se na nejkvalitnější skákání. Sám bych se ho zeptal, proč to tak je. Určitě k nám jezdí víc lidí, než k němu. Hodně lidí skáče na menší rampě v „Mlíkojedech" u Prahy. Kluci na Šumavě mají menší skok, kolem je super komunita. U Mostu je ještě skok do molitanu, podobá se našemu, akorát bazén mají naplněný molitanovými kostkami.

Vaše středisko je jedno z těch větších…

Řekl bych, že se tu točí nejvíc lidí. Máme stálou klientelu, všichni se tu rádi vrací.

Kdy vznikl nápad tady postavit rampu na skákání do vody?

Na jaře v roce 2004 jsme postavili malý skok okolo bez ničeho. Dovezli jsme ponorné čerpadlo, natáhli jsme „prodlužku" z občerstvení a začali jsme skákat. Postupně se to rozrostlo, až do dnešní podoby. Moc nám pomáhá Sokol a obec Nový Hrozenkov, jsou na naší straně, čímž podporují mladé lidi a hlavně malé děti. Když tady někdo přijde, uvidí, jak se desetileté děti usmívají od rána do noci. Baví je to, chodí za námi každý den a obec to podporuje. Děti mají nějaký cíl, a to je dobře.

Pro děti pořádáte v průběhu léta různé campy…

Přesně tak. Pořádáme dětské campy, Kids Camp, od osmi do patnácti let, které začínají uprostřed prázdnin. Zábavnou formou trénují, podporujeme u nich chuť skákat. Nikoho nechceme nutit. Po dětských kempech pořádáme dospělé Jam Campy, které jsou na konci léta. Kromě toho tu jiní lidé organizují své vlastní campy. Například slovenský národní trenér tady dělá camp pod názvem Progression. Kaňůrek rozjel projekt zabil.cz, kterým se snaží dostat děti od počítačů. Pořádá tady multisportovní campy, které jsou super. Mají zde každoročně hodně trenérů různých venkovních sportů. Jezdí sem i trenéři z Čech, třeba Robin Holub, tady pořádá Robholovy skočky do vodečky. Jsou určeny pro ty, kteří mají rádi image pohodového sportu. Zaměřují se hlavně na coaching, večer mají perfektní pohodičku, u pivka se to všechno probere. Každý si tu najde svoje, záleží jenom na tom, co člověk chce. Když mají rodiče dvanáctileté dítě a chtějí, aby se naučilo dobře skákat, dají ho k nám. Pokud je to osmnáctiletý středoškolák, který hledá zábavu, najde u nás správný camp. I třicetiletý pán, který má rodinu, si tu najde své. Žena se může zatím procházet s kočárkem. Jsme tu přichystaní pro všechny.

Měli by mít dospělí nějaké předpoklady, třeba umět lyžovat?

To je jediná věc, kterou musí splňovat. Musí to být alespoň průměrný lyžař. Nemusí vůbec umět skákat, stačí jen chtít. Může se naučit relativně rychle „třistašedesátku", třeba i backflip, salto dozadu. Krok po kroku se naučí úplně všechno. Máme tady kluky, kteří celé léto dělají coaching. Skvěle to umí a hlavně to dokážou dobře vysvětlit.

V čem spočívá coaching?

Většinou děláme dvouhodinový set, natočíme ho při skoku a zpomaleně mu všechno ukážeme. Naučíme ho to hodně rychle. Může jít i svojí cestou, které říkáme „cesta bolesti", i když to vůbec nebolí. (smích) Spočívá to v tom, že se to snaží naučit sám. To je úplně v pořádku, základy mu na začátku pokaždé vysvětlíme. V podstatě je to hrozně jednoduché. Možná se to někomu jeví jako nebezpečné, ale není tomu tak.

To je pravděpodobně obava většiny lidí, že se při skocích do vody může snadno zranit…

Takhle, nejsou to šachy, ale je to bezpečnější než fotbal. Kolena při skocích trpí míň, protože skáčeme na krátkých úzkých lyžích. Zranění se tady stanou, ale spíše to jsou odřeniny, které vzniknou při zakopnutí. Nejsou to úrazy, které vzniknou při dopadech do vody nebo na trampolíně. Okolo trampolíny máme perfektní žíněnky a všem se snažíme vysvětlit zásady bezpečnosti. U všeho máme napsáno, jak se to má používat. Po lidech chceme, aby tyto zásady dodržovali. Z venku to tu vypadá hrozně cool a free, ale máme jasně stanovené pravidla. Kdyby to tu nebylo bezpečné, tak se lidé nevrátí, a pak bychom nemohli fungovat.

V létě skáčete do vody, jak vypadá trénink další měsíce?

Pro mě byly skoky do vody určitou formou, jak se co nejbezpečnějším a nejlevnějším způsobem připravit na zimu. Neměli jsme peníze pořád jezdit na ledovce, proto jsem to postavil jako tréninkové centrum. Jezdí tady za mnou děti, které jinde trénuju. Živím se jako privátní freestylový coach, a tady na Hrozenkově si je učím. V zimě bydlím ve švýcarském městě Laax, kde za mnou jezdí. Půl roku žiju tam, půl roku tady. Chci nejlepší zimní a letní přípravu. Tímto způsobem pracuju roky.

Dá se nějak srovnat skákání na sněhu a do vody?

Člověk se tu naučí odrážet, což je nejdůležitější. Nabude pojem, jaké to je být delší dobu ve vzduchu. Nefunguje to tak, že co se naučí skákat do vody, může pak to samé skákat na stejně velkém skoku na sněhu. Zvýší se mu progres na sněhu, člověk je pak mnohem bezpečnější. Můžeš skákat jenom na sněhu, všechno se naučíš, ale české zimy jsou docela bídné. Některé národy mají mnohem déle zimu, my si to doženeme v létě. Tímto s nimi můžeme trochu držet krok. Skoky do vody jsou super trénink, je to takový doplněk. Člověk je fit, nestojí pak na lyžích po tři čtvrtě roku. U nás je třicet tři schodů nahoru, i naši dvanáctiletí to dají třeba šedesátkrát za den. Když si spočítáš třicet tři krát šedesát, lyžáky máš plné vody, což je jak dvoulitrová coca cola kolem jedné nohy. Dohromady ti to dá tisíc čtyři sta schodů.

Všimla jsem si, že se lyžáky zespod děrují…

Ano, aby voda vytekla. Pokud se někdo chce naučit skákat, může si donést své vlastní vybavení. U nás bych si půjčil lyže, ale lyžáky, helmu, plovací vestu mohou mít klidně vlastní.

Určitě jsou nějaké postupy pro učení nových triků, jak to vypadá?

Základ je to, aby se lidé naučili odrážet a skákat rovně. Určitě hned nebudou metat salta dopředu a dozadu. Ono je samo o sobě sranda skákat rovně, pak udělat roznožku, chytání lyží, takzvané graby. Za jeden den se člověk cítí líp. Když někdo chodí pravidelně, to znamená jednou, dvakrát týdně, tak si v pohodě dá na konci léta „tři sta šedesátku" nebo backflip. Bude se u toho cítit a vědět kde je, pak si to na sněhu vyzkouší bezpečně. Mě je tři a třicet a nikdy jsem neměl žádné vážné zranění, musí se to dělat s rozumem. Tento sport není pro žádné střelce, není to o tom, aby se člověk vyhecoval. Je to pro inteligentní lidi, kteří umí všechno zvážit tak, aby to dopadlo perfektně. Není to extrémní sport, ale akční sport. Nejsme freestyle motokrosoví závodníci, kteří jsou všude pozašívaní. Jde to dělat bezpečně, akorát lidé o tom mívají někdy jiné mínění. Chápu, že to vypadá hrozně nebezpečně, ale není to tak. Devět z desíti nejlepších českých freeskierů jsou vystudovaní vysokoškoláci, mají dobrou práci a dělají to na starší kolena. Většina dětí, co ve dvanácti začnou hrát fotbal, mají ve dvacíti špatné kolena a nemůžou dál hrát. U nás to tak není, pokud jsou děti rozumné a dělají všechno, jak jim říkáme, je to v pohodě.

Jak sleduju, tak se i rádi vracejí…

Jasně, jezdí sem pravidelně, rodiče je nám tu rádi vracejí. Naloží je v Praze do vlaku, my je nabereme na Vsetíně, a týden se o ně postaráme.

Když se vrátím zpět k Olympijským hrám, všimla jsem si, že jsi trénoval za slovenský tým. Proč právě za Slovensko?

Jelikož jsem privátní trenér, můžou si mě zaplatit. Já ti pak vytvořím kompletní plán k tomu, jak se co nejkratší a nejbezpečnější cestou dostat k tvému maximálnímu výkonu. Mě si najala Natálie Šlepecká, třicetiletá freestylová lyžařka, a fungovalo to dobře. Musel jsem ji dát dohromady, protože měla zranění křížového vazu. Ve světě si nechala udělat novinku, plastový vaz, za čtyři a půl měsíce mohla skákat v Soči. Je to jedno, jestli jedu za Česko nebo Slovensko.

Freestylové lyžování na hrách působily hodně uvolněně a pohodově. Opravdu mezi soutěžícími nebyla rivalita?

Co se týče holčičí části sportu, tam nejsou nastavena pravidla velikosti skoku. To se v Soči trošku nepovedlo odhadnout, na holky to bylo dost velké. Pro kluky byly skoky v pohodě. V budoucích letech bychom měli mít další disciplínu, protože se International Olympic Committee líbila atmosféra. V našem sportu to funguje tak, že to všichni všem přejí, což není u všech sportů samozřejmé. My to vítězům upřímně přejeme. Když nás porazí, tak nás to mrzí, ale jsme rádi za ně. Žádná závist neexistuje. Možná je to tím, že je sport mladý. Může to vycházet z celkové přátelské atmosféry.

O tom je v podstatě i Olympijská myšlenka…

Správně, z tohoto důvodu jsme tam měli obrovský úspěch mezi organizátory. Naplňovalo to Cobertovu myšlenku, kterou vždy hlásal. Podle něj má být sport zábava, ne práce. To si moc sportů neuvědomuje. My se velmi často setkáváme s opovrhováním ze strany závodních lyžařů, přitom oni lyžují dvě hodiny denně. Neznají středisko. Žádný závodní lyžař nikdy nepřijede a nepůjde si ho projít. Přijedou v sedm, lyžují do devíti. My přijedeme v devět, lyžujeme do čtyř.

Dá se akrobatickým lyžováním uživit?

Nad tím nikdo neuvažuje, takto uvažují závodníci. Rodiče přijdou a chtějí mít ze svých dětí závodníky, v ideálním případě by si přáli, aby se jim finance vrátily. Pokud chce rodič udělat ze svého dítěte závodníka, dá mi do ruky milion korun a čeká, že se mu to vrátí… To odmítám. Můžou zkusit závodní lyžování, kde jsou na to zvyklí. U nás to tak není, my takto neuvažujeme. Akrobatickým lyžováním se dá uživit, ale plánovat to ze startu nemá žádnou šanci. Dopředu nejde odhadnout, jestli ten člověk bude dobrý nebo ne. Nejde jen o rychlost, nejsme exaktní sport, kde by se jen měřilo. Je to kombinace stylu a techniky, člověk musí zvládnout oboje. Techniku zvládne pílí a styl tím, že bude uvolněný a jezdí pořád. Jakmile se zraní, nemá šanci toho tolik nalyžovat, tím pádem nemůže vypilovat styl. Techniku zvládne, ale nebude vypadat dobře. Všechno je propojené.

Česká republika podporuje toto sportovní odvětví?

Ano, Český lyžařský svaz nás docela podporuje. Kluci můžou jezdit po „svěťákách". Podle mě to odpovídá tomu levelu ježdění, který tady je. Určitě to nemají jednoduché. Myslím si, že kdyby si kluci stěžovali, tak by to nebylo fér. Sport je mladý, a pokud ukážou, že jezdí dobře, tak se budou mít dobře. Češi jsou lyžařský národ a my jsme v tom podporovaní. Na Slovensku to taky docela funguje.

Jak tedy vypadala tvoje sportovní kariéra?

Já jsem trochu závodil v době, kdy tento sport začínal. Vznikl kolem roku 2000 v Kanadě. Když to řeknu ve zkratce, začali ho dělat boulaři, kterým se líbil snowboarding. Začal jsem natáčet a fotit kluky po světě, co u nás jezdili dobře. V podstatě Češi, kteří jezdí přes deset let, jsou v tom od počátku sportu. Tam to všechno začalo a jezdím pořád. V Soči jsem si taky skočil, nechtěl jsem se na to jen dívat. (smích)

Začínal jsi tedy na lyžích?

Ano, na lyžích. Začít může opravdu kdokoliv. Například olympionička Natálie začala skákat ve dvaceti letech. Pílí a lyžařskými základy se tam dá dostat. Kluci musejí začít dřív, protože se to pořád posunuje. Když začnou okolo čtrnácti let, tak to jde dostat na úroveň, o které se jim možná ani nesní. Do vody může udělat hodně pokusů a nebolí to.

Užíváš si víc vodu nebo sníh?

Poslední dva roky jsem byl nějak srandovně zraněný, nemohl jsem tedy do vody. (smích) Skákání do vody je takový sport sám o sobě. Člověk leží na pláži, je třicet stupňů, skočím si do vody. Je to fakt sranda, není to jenom trénink. My říkáme, že se k nám jezdí bavit lidi tréninkem. Rád skáču do vody, ale nad sníh nic nemá. Je to samozřejmě lepší.

Tvůj vztah ke sněhu asi i vypovídá knížka Freeskiing, které jsi spoluautor…

Tu jsme napsali s Jirkou Volákem, který komentoval olympiádu v televizi, je to jeden z nejstarších aktivních freeskiierů. Myslím si, že vyhrál i Mistrovství republiky. V této brožurce se dočtete, co je potřeba ke skákání, jak začít, názvy triků, strečink, kompletní návod k tomu, aby tě sport bezpečně bavil. Nevím, jestli se dá ještě koupit, bylo to pět tisíc výtisků a všechno se to tuším rozprodalo.

Kromě psaní ses podílel na návrhu lyží…

Ano, s českou značkou OX skis freestylových lyží stále spolupracuji. Jsou velmi kvalitní. Freestylové lyže jsou kvalitní i na sjezdovku, dá se na nich normálně lyžovat. Ve Francii se prodávají víc, než lyže na sjezdovku. U nás mají lidé dojem, že by měli mít lyže s nápisem světový pohár XY 1360, je to těžké, zbytečné a stejně jezdí úplně normálně. Když si vezme kvalitní freestylové lyže, bude spokojenější. Všichni trenéři ve světě mají freestylové lyže, nikdo si z nich závodní lyže nemá, protože to je blbost. (smích) Děti i dospělí na nich můžou normálně jezdit, mají cool lyže, na kterých si občas skočí.

Lukáš Mikula

- narodil se 10. 10. 1981 ve Vsetíně
- s partou nadšenců provozuje sportovní areál BigAir.cz, jehož hlavní součástí jsou rampy pro skoky do vody
- v letošním roce se účastnil zimních Olympijských her v Soči, na kterých trénoval slovenskou svěřenkyni Natálii Šlepeckou
- v létě trénuje své svěřence na přírodní nádrži „Balaton" v Novém Hrozenkově, v zimním období žije ve švýcarském lyžařském středisku Laax, kde mají jedny z nejlepších podmínek pro freeskiing v Evropě
- každoročně pořádá na Novém Hrozenkově letní capmy pro děti i dospělé
- společně s Jiřím Volákem napsali knížku Freeskiing: Newschool lyžování, pět tisíc výtisků je beznadějně vyprodaných
- s českou firmou spoluutváří optimální lyže pro freestylové lyžování

ZUZANA VYŠKOVSKÁ

Autor: Redakce

5.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Česko chystá nové spalovny. Zbytečně, tvrdí ekologové

Ochránci přírody se obávají, že za patnáct let bychom museli odpady do spaloven dovážet.

Stomatolog Roman Šmucler: Máme rekordní počet zubařů

Celorepublikovým problémem je nedostatek zubařů v regionech, Příbramsko nevyjímaje. Ačkoliv řada obcí nabízí i začínajícím lékařům vybavené ordinace i byty, ne vždy se to jeví jako dostatečně lákavá nabídka. Jakým způsobem chce situaci řešit nedávno zvolený prezident České stomatologické komory Roman Šmucler?

Vysmívaný uklízeč z Rijádu získal po kampani na netu šperky

Rijád - Bangladéšský uklízeč ze saúdskoarabské metropole Rijádu, jemuž se na sociálních sítích vysmívali za to, jak na fotografii zírá do výlohy klenotnictví, po internetové kampani na jeho podporu získal sadu zlatých šperků. Lidé mu také přislíbili tisíce rijálů, informovala televizní stanice CNN.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies