Já aktuálně ve volném čase pečuji o dvanáctiletou kobylku amerického klusáka Japu: kůň není v pravém smyslu slova můj, mám ho v jakémsi pronájmu, ustájený je v Lechoticích u Holešova.

Pokud někdo propadne lásce ke koním a rozhodne se jednoho vlastního chovat, nesmí zapomenout, že má pod sebou zvíře, které má svůj mozek a občas si tu hlavu pořádně postaví. Jak říkají v nemocnici: nejhorší jsou zlomeniny cyklistů, motorkářů a jezdců na koni.

„Začala mi vyhazovat ve cvalu a já se najednou viděla na zemi," vzpomíná kolegyně, která se mnou dnes vyrazila na tříhodinovou projížďku. Máme čtyři dny před závody a celý týden jsme pracovali na jízdárně, protože správný jezdec nejezdí „na koni", ale „jezdí koně".

Navíc to není tak jednoduché, jak se zdá a všeobecný mýtus – vy se jen vozíte – je opravdu scestný. Peníze, čas, trpělivost, klidná povaha a dobrá fyzička: to jsou hlavní předpoklady k tomu mít kromě sebe sama i spokojeného koně.

A chybět nemůže ani návštěva u kováře. „Drž to kopyto pořádně, tak abych na to viděl. Dejte jí seno, aby se uklidnila a stála," uděluje mi pokyny, když se snažím donutit koně, aby mi přestal cukat s nohou a konečně se podvolil vůli nás lidí a měl strouhání odrostlé rohoviny rychle za sebou.

Opravdu, držet kováři kopyta koně, který si zrovna usmyslel, že nebude stát, je docela dřina. Ostatně mít vlastního koně, to je celkově dřina, byť krásná: zodpovídat za půltunové zvíře není jednoduché a než se člověk vyhoupne do sedla a dopřeje si ten nejkrásnější pohled z koňského hřbetu, předchází tomu spousta práce či odříkání.

Co například? Vyházení hnoje, očištění boxu či vyčesání koně, který se zákonem schválnosti půl hodiny předtím vyválí v bahně ve výběhu. A to je jen zlomek práce a hlavně povinností, které vás ke koni poutají.

Náklady na jeho provoz se taky šplhají do nebe: koupí to ani zdaleka nekončí. Říkáme tomu ježdění na krásném honosném pytlíku zlaťáků, který vás občas jednou do roka setřepe ze hřbetu.

„Záleží na tom, co chcete. Jestli westernová sedla, ta máme nová a poměrně levná, za patnáct tisíc, nebo spíš anglické sedlo, které se dá u nás koupit za zhruba těch deset či dvanáct tisíc. Obnošené dobře padnoucí značkové sedlo se u nás dá pořídit i za pět až šest tisíc, ale bude bez třmenů a podbřišáku, " varovala mě paní v obchodě, když jsem poprvé před lety kupovala sedlo: a to jsem volila jedno z nejlevnějších.

Dále si připočtěte položky jako uzdička, udidlo, čištění, podsedlová deka, deka do výběhu, chrániče šlach – a to jsem prosím vyjmenovala pouze nutný základ. Trochu jako když známá postava kutila z legendární české komedie Na samotě u lesa vypočítává své pomůcky, že?

„Zhruba čtyřicet kilo ječmene drceného u nás koupíte asi za čtyři stovky, doplňkové granule máme pětadvacet kilo za necelé tři stovky," prozradil mi s milým úsměvem pán, který mi o pár hodin později prodával krmivo.

A pokud si myslíte, že čtyřicet kilo šrotu vydrží na půl roku, je to omyl: za měsíc a půl je všechno fuč, stejně jako mizejí závratnou rychlostí balíky sena.

„Za měsíc ustájení v boxu s venkovním výběhem chceme 3800 korun," přidává majitel stájí další nezanedbatelnou položku do seznamu výdajů. To už jsme suma sumárum na nějakých třiceti tisících, které člověk musí investovat, aby měl na čem jezdit, s čím jezdit a čím krmit.

Pravda je, že zatím se bavíme o nutných výdajích, ovšem nedej bože, když se stane zranění!

„Ta vnitřní šlacha je natržená, takové zranění se stává u koní, kteří šlápnou do nějaké díry. Vidím to zhruba na osm až deset týdnů rekonvalescence, nesmí chodit po měkkém a budete jí dávat devět dní prášky do krmiva," sdělil mi onehdy hrozivou diagnózu veterinář a ve mně by se v ten moment krve nedoře-zal.

Zranění zkrátka ke zvířatům patří stejně jako k lidem. Naneštěstí pro koně bývá zranění nohou nejčastější a taky nejhorší.

Jistě všichni znají všeobecnou pravdu o tom, že kůň si jen opravdu málokdy lehá: tudíž léčba nohou bývá problém. A při některých opravdu fatálních mnohačetných zlomeninách například v dostihu se koně bohužel i utrácejí.

Další hrozbou jsou infekční nemoci. Zrovna v minulých letech se objevila nevyléčitelná vysoce nakažlivá infekce.

„Před sezonou tak musíme dělat rozbory krve, jelikož se rozmohla infekční anemie, která se přenáší mezi koňmi, ale třeba i osly. Stačí k tomu bodnutí hmyzu, je to vysoce infekční," vypráví mi majitelka osmiletého valacha Andrea Lísková z Přerova.

Zkrátka kůň je jako člověk: může být nemocný, má své nálady, musí se učit. A abyste ho něco naučili vy, musíte být spravedliví, důslední a trvat na svém. Někdy si totiž tohle stádové zvíře usmyslí, že je chytřejší.

Pokud jste ovšem ochotní obětovat čas, trpělivost, peníze a lásku, dočkáte se vděčnosti, jakou žádné jiné zvíře nedokáže dát: vezme vás totiž na svůj hřbet…

DANIELA ZEDNÍČKOVÁ