Žízeň, bolest, vyčerpání, euforie. Cesta SNP je krutou zkouškou

Cestou se redaktorovi Deníku nabízely překrásné scenerie, například Volovské vrchy. V Nízkých Tatrách zase v Ďumbieru cca 2000 m n. m. viděl kamzíky. Po třech týdnech se dostal do bratislavského cíle.

1. - 3.den/ Pá - Ne/ 1 – 93 km - Dukla, Východní Karpaty, pohoří Čergov, Bardejov
Začátek „snů". Hned první noc jsem přišel o část zásob. Kvůli medvědům šla taška s jídlem na strom. Tam už na ni ovšem číhal zvědavý plšík. Když jsem ho ráno z tašky vyhazoval, byl narvaný až k prasknutí. Na Čergově, pohoří známém výskytem vlků, jsem narazil jen na lišku a první stopy medvěda. V lese jsem potkal mladé Prešovany. Když zjistili, odkud a kam jdu, chtěli mi dokonce nést batoh. Pohostili mě pivem a litovali, že nemají nic ostřejšího.

4. - 5. den/ Po - Út/ 93 - 150 km - Ondavská vrchovina, Šariš, Kysak, Čierná hora
Tak to byla asfalt tour. Navíc v obrovských vedrech. Do toho komáří kalamita. V lese jsem našel opuštěného kolouška. No, nesahal jsem. Máma byla určitě nedaleko. V Kysaku mají velmi slušné školáky. Neznámý vandrák, a přesto každý pozdravil. V obchodě jsem se zeptal, zda náhodou nehlásí bouřky. Je nějaké dusno. „Ne, až za tři dny," odpověděla mi prodavačka. Ještě že na počasí nevěřím a řídím se tím, co vidím. Když v 18 hodin pod zataženou oblohou vše ztichlo a ztišil se i vítr, něco mi říkalo, ať raději zůstanu v turistickém altánu. Za pár minut začalo peklo i s kroupami.

6. - 7. den/ St - Čt/ 150 – 215 km - Okolí Košic, Volovské vrchy, Štós kúpele
Na Chochuli budeš plazit jazyk, varoval mě u Košic houbař, který cestu SNP šel za mlada. Naštěstí jsem Chochuli scházel a ne stoupal. I tak to bylo hodně náročné. Volovské vrchy rovná se samota. Dva dny ani noha, jen stopy vlků. Pak potkám šest Čechů a zas dva dny nikoho. Tento úsek byl nejnáročnější. Na Slovensku byla před měsícem vichřice, která srovnala se zemí celé lesy. Stezka místy neexistuje. Na psychiku nejnáročnější úsek. Kvůli obcházení a přelézání se běžně hodinová etapa šla i pět hodin.

8. - 9. den/ Pá - So/ 215 - 275. km - Volovské vrchy, Slovenský ráj
Neuvěřitelné. V lesích, kde nepotkám ani nohu, jsem našel 10 eur. Volovské vrchy doporučuji těm, kteří rádi turistiku bez davů. Výjimka je samozřejmě v okolí horských chat, ale v lesích ani živáček. Asi největší koncentrace medvědích stop. Spíš než hluboko v lesích byly stopy blízko silnic i vesnic. Například hned za Štósem si méďové přebíhají silnici.

10. den/ Ne / 275 - 307 km - Nízké Tatry
Do Telgártu, brány Nízkých Tater, jsem dorazil v neděli v poledne a bez zásob. Nechtěl jsem ztrácet čas, na druhou stranu stoupat do Tater odpoledne a bez jídla… „To napadne jen Čecha," řekli by místní. Naštěstí jsem objevil nějaké bistro a zbytek spoléhal na horské chaty. Po obědě jsem se tedy vydal překonat 1000 metrů převýšení na Královu hoľu. Samozřejmě přes polomy, jak jinak. V pět jsem byl na hřebeni a zažil to, co málokdo. Nikde ani noha. Skvělá viditelnost a téměř bezvětří. První lidé byli až v útulně Andrejcová. Pokecal jsem s východními Němci a zažil osudové setkání. Na přechod Tater jsem se spojil s Matůšem z Turan. Poznal jsem ho až na místě, u táboráku. Jen díky tomu se mi podařilo cestu dokončit v termínu.

11. den/ Po/ 307 - 348 km - Nízké Tatry (Andrejcová, Chopok)
S Matůšem jsme ve 1410 m n. m. zkusili spát pod širákem. Nebyla to nejlepší noc v mém životě i s ohledem na ranních 0 stupňů a můj propálený spacák. Řekli jsme si, že dokud si budeme stačit, půjdeme spolu. Hecovali jsme se řádně. Šestnáct hodin pochodu a 41 km Tatrami nebylo to, co jsem si naplánoval. Na chatu na Chopku jsme dorazili po deváté hodině. Za celý den jsme potkali jednoho turistu a asi 15 kamzíků. Na chatě nebyla voda, a tak patrně nebyl nejlepší nápad ji před výstupem vylévat. Pak jsem si musel koupit 1,5 l za 2,5 euro.

12. den/ Út / 348 - 379 km - Nízké Tatry (Chopok Hiadelské sedlo)
Po náročném dnu měla přijít krize, ale nepřišla. Doběhli jsme až téměř k Donovalům. Na místě masových hrobů z druhé světové války jsme postavili tábor. Respektive už tam byl turistický altán. V těchto místech byla také hranice partyzánské republiky. Altán už osídlili turisté z Čech. Hned jak jsme přišli, poskytli nám kávu a už před námi stála i večeře. Tak to chodí na horách. Nakonec nás bylo v altánu asi osm. Většinou Češi.

13. - 14. den/ St - Čt/ 379 - 410 km - Donovaly, Velká Fatra (Krízná)
Po snídani v Donovalech začínáme zdolávat první kopce Velké Fatry. V červnu jsou ve Fatře nádherné rozkvetlé louky. Některé rostliny jsem viděl poprvé v životě. Matůš chtěl jít Tatry do pátku. Když jsme je přeběhli už ve středu, rozhodl se ještě jít se mnou skrz Fatru domů. Při stoupání do kopce Zvolen jsem předběhl manželský pár, který na tutéž cestu vyrazil týden přede mnou. Noc jsme strávili luxusně v opuštěné horské salaši. Ráno už jsme šli každý po svém. Matůš Malá Fatra a já do Kremnických vrchů. Čtrnáctý den jsem strávil převážně odpočinkem a nabíráním sil. Podíval jsem se do muzea SNP v Banské Bystrici.

15. - 16. den/ Pá - So/ 410 - 485 km - Veľká Fatra, Kremnické vrchy, Žiar
Další den jsem přeběhl část Kremnických vrchů, prohlédl si symbolický střed Evropy v Kremnické Bane a doputoval až do pohoří Žiar v okolí Prievidze. Šestnáctý den mělo přijít peklo. Podcenil jsem zásoby. O něco přišel, a tak byl stav na pochod takový: 1 rohlík, 5 dkg salámu, jablko, půl margotky, ale hlavně jen litr vody. Nejbližší možnost doplnění zásob byla ve Fačkovském sedle, tzn. skoro 40 km. Selhal i pokus o nalezení potůčku, ze kterého by se voda dala převařit. V těch nejčernějších myšlenkách jsem potkal v lese paní. Slušně pozdravil, prohodil pár slov a odměnou mi bylo pozvání na neskutečnou hostinu. „Poutníky je třeba ctít," říkali mi, když přede mnou postupně přistával guláš, káva, bublanina a také na půldecáky páleného přišlo. Ještě mi i svačinu udělali. Neskutečně dobří lidé z obce Jasenovo. V pohoří Žiar jsem také narazil na poslední stopy medvěda a velmi drzou lišku. Přišla se podívat, jak jíme. Posadila se a čekala, zda něco nedostane.

17. den/ Ne/ 485 - 515 km - Žiar, Malá Fatra, Strážovské vrchy
Po více než 500 km jsem konečně dorazil do míst, kde už jsem někdy byl. Výstup na Strážov už jsem jednou podnikl, ale tehdy byla mlha. Teď to bylo lepší. Ze Strážova jsem sestupoval už za šera, a tak jsem se trochu ztratil. Značka vedla v reálu jinudy než v mapě. Komu věřit? Šel jsem dle mapy, bylo to orientačně jednodušší, ale špatně. Vydal se po značce, s níž někdo nesouhlasil a snažil se ji ničit a zamalovávat. No, inteligent nepobral, že i podle zamalované značky se dá jít.

18. den/ Po/ 515 - 545 km - Strážovské vrchy, Trenčianske Teplice
Konečně lázně. Hned po ubytování (samozřejmě v lese) jsem se vydal na prohlídku městečka. Právě se tu konal filmový festival, a tak koho nepotkám, kamaráda z Trenčína. Konečně jsem si také ujasnil, že Trenčanské Teplice a Trenčianska Teplá není jedno a to samé. Já to dosud zaměňoval. Sestup do nížin se projevil. Našlo si mě už druhé klíště.

19. den/ Út/ 545 – 585 km - Pováží, Bílé Karpaty, Lopeník
Budíček v pět. „Musím dojít na Moravu," plánoval jsem si. Pochod Povážím byl odpočinkový, žádné extra stoupáky. Hraniční Bílé Karpaty však už zdálky naznačovaly, že tedy nebudou procházkou. Postupoval jsem ale rychle. Když člověk zná trasu, nemusí hledat značky a ani se vracet, utíká to jinak. Navíc od Trenčína už nemusím plašit medvědy a můžu jít v případě nouze i s čelovkou. Až hodně v podvečer jsem se doplazil mezi Vyškovec a Lopeník, kde jsem měl v plánu přespat u kamaráda.

20. den/ St/ 585 – 625 km - Bílé Karpaty, Myjava
Noc v posteli, sprcha, u ohně i lavičky. No prostě luxusní zázemí se mi dostalo u kamaráda na Lopeníku. Navíc jsem si dobře o třetinu odlehčil batoh a už s nabranou fyzičkou mi ráno přišlo, že můžu klidně utíkat. V rádiu hrozili bouřkami, a tak jsem spěchal. „Do Myjavy se doplazím, kdyby co bylo," nedal jsem se.
Bílé Karpaty už nemají tak drsné stoupání a klesání, a tak se šlo příjemně. V Myjavě jsem byl dřív, než jsem předpokládal, a tak si i trochu nakoupil. Medvědů jsem se bát nemusel, síly ještě zbyly, pokračoval jsem na Bradlo. Cestou se však splnily výhrůžky a začala bouře. Tu jsem přečkal v krytém posezení u jedné z chat.

21. den/ Čt/ 625 – 670 km - Brezová pod Bradlom, Malé Karpaty (Záruby), Ostrý Kameň (zřícenina hradu)
V neděli jsem měl v plánu končit. Proto bylo potřeba poslední etapy natáhnout, co to šlo. Tohle už nebyla dovolená, ale pomalu sportovní výkon. Poslední dny jsem vycházel nejpozději v 6 a šel až do tmy. Malé Karpaty jsou vyznačené reflexními páskami pro noční pochod. S čelovkou se tu tak dá orientovat ještě lépe než ve dne. Štěstí, že se mi podařilo hodně odlehčit batoh. Po 16 hodinách pochodu jsem usínal do dvou vteřin. Že na šutrech? Pro unavené tělo nepodstatný detail.

22. den/ Pá/ 670 - 709. km - Malé Karpaty, Vápenná, Skalnatá, Pezinská Baba
Večer přijela podpora. Na poslední kilometry mě přijel doprovodit kamarád. Právě včas. Už jsem si často říkal, jestli toho není až moc. Sraz byl v rekreačním středisku Pezinská Baba. Musím uznat, že Malé Karpaty a obzvláště vrchy Záruby, Vápenná či Skalnatá jsou právoplatné hory se vším všudy. Šance zřítit se ze skály tu byla větší než v Tatrách. Hodně se tu i pochoduje přes balvany či skalnaté hřebínky. Navíc jsou Malé Karpaty poměrně bez lidí a nedaleko. Určitě doporučuji.

23. den/ So/ 709 - 739 km - Malé Karpaty Bratislava
Turistický horor. Za dopoledne jsem v lesích u Bratislavy potkal víc turistů a cykloturistů než za celou dobu pochodu. Zlepšilo se to zase až v Bratislavě, kde pro změnu o víkendu nebyla pomalu ani noha. Paradoxně přímo na území hlavního města Slovenska se nám podařila vzácná pozorování. Nejprve jsme objevili více než metr dlouhou užovku stromovou a poté nám přímo nad hlavami kroužil brouk roháč. Roháče v letu jsem viděl poprvé v životě. Chůze ulicemi a parčíky byla únavná. Do cíle bychom nedorazili, a tak jsme nouzově nocovali v Bratislavě. Při troše pozorovacího talentu se dá bezpečně a nepozorovaně tábořit i ve městě či jeho blízkosti.

24. den/ Ne/ 739 - 752 km - Bratislava, Devín
„Snad ne z Dukly? Vypadáte tak," uhodil hřebíček na hlavičku jeden ze stánkařů u cílového rozcestníku. „Pár takových už jsem tu viděl, není jich mnoho, ale občas se objeví," doplnil pak. Vítězné foto, vítězné pivo a rychle domů. Jak já se těšil. Hrad Devín i soutok Dunaje a Moravy je jistě krásné místo, ale chtěl jsem odtud co nejrychleji zmizet. Možná abych se tam mohl ještě jet někdy podívat.

Cesta v číslech podle autora

4 - tolikrát jsem na turistické stezce zaznamenal otisklé stopy medvěda
0 - tolik stupňů na teploměru bylo ráno v Tatrách. Noc venku nebyla příjemná
3 - tolik klíšťat si během cesty dovolilo parazitovat na mé krvi
1 - tolik eur po mě chtěl „žebrák" v Bratislavě. Nutno poznamenat, že neměl v nohách 750 km a vypadal mnohem upraveněji
15 - tolik centimetrů měla díra, kterou jsem si propálil do spacáku hned druhý den pochodu. V noci mi trčela ven noha
10 - tolik euro je bohužel dnes už pomalu slovenský standard za oběd a kávu. Stačí být v trochu zajímavém místě a ceny jsou jako v Německu
20 - až tolik kamzíků jsem mohl zahlédnout při procházení Tatrami
307 - přesně tolik kilometrů jsem nesl půl litru slivovice, než došlo na příležitost ji otevřít a okoštovat
12 – 20 - tolik kilogramů měl můj batoh. Podle stavu zásob a počasí
30 000 – cca tolik výškových metrů jsem nastoupal během cesty
520 - až na tolikátém kilometru jsem se mohl bez obav zbavit své plašičky na medvědy (3 plechovky na provázku naplněné kamínky)
5 – 6 - na přibližně tolik tisíc korun vyšlo putování přes celé Slovensko