Dostal se do výběru trenéra Aloise Hadamczika pro Soči. I když si tam žádný úspěch nepřipsal, bere účast na turnaji pod pěti kruhy za jednu z největších událostí svého hokejového života.
„Olympiáda je samozřejmě obrovská událost, jak pro fanoušky, tak i pro sportovce. Je jasné, že to, že jsem byl součástí jedné olympiády, byl vrchol mé kariéry. Krásný zážitek,“ řekl Deníku Lukáš Krajíček.
Vzpomenete si na ten impulz, po kterém jste si řekl, že byste jednou chtěl na olympiádě startovat?
Samozřejmě já to mám spojené s Naganem, to tu v té době byla šílenost. Už si nevzpomenu, ve které jsem byl třídě, ale vím, že jsme se na to dívali místo vyučování. Viděli jsme všechna utkání. Vždy jsem měl sen se dostat do NHL a vedle toho také reprezentovat svou zemi. A to hlavní přišlo právě s Naganem.
Byl to příběh, který vás třeba i inspiroval?
Těžko se mi říká jen jeden, ale úspěch, který tenkrát kluci v Naganu udělali, se nikdy nezapomene, to byla inspirace pro všechny. Celý tým, který tam byl a odvedl neskutečnou práci pro naši zemi, je hodně inspirativní pro mladého, ale i dospělého člověka. Ale nechtěl bych zmiňovat jen jedno jméno. Všichni tam odvedli neskutečnou práci.
Vzpomínáte si na nějaké fragmenty, jak jste prožíval hokejový turnaj před dvaceti lety?
Jistě. To byla prostě euforie. Hráči NHL proti českému týmu, který byl podceňovaný, všichni mu ale fandili, každý byl hrdý, že je Čech. Vzpomínám si, že když se to vyhrálo, byl to parádní pocit. Prožíval jsem to stejně jako všichni ostatní.
Sám jste mohl atmosféru olympiády zažít o šestnáct let později. V roce 2014 jste se dostal do týmu pro Soči…
To byl také parádní zážitek. Litoval jsem kluků z NHL, že nemohli vidět zahájení, protože to bylo nádherné a myslím, že by bylo super, kdyby tam všichni mohli být. Šlo o zážitek na celý život, že jsem se tam vůbec dostal, pro mě to byla obrovská pocta. Je totiž zajímavé, že když jdete na oběd, tak tam můžete potkat kohokoli z jakéhokoli odvětví. Američany, Kanaďany, Švédy, spoustu kluků jsem z minulosti znal, bylo fajn si s některými z nich po čase pokecat.
Vy jste ale málem do Ruska ani neodletěl, je to tak?
Ano. Dnes už s úsměvem vzpomínám, že jsem zaspal odjezd na letiště, když jsme měli odlétat do Soči. Musel jsem přijet taxíkem, zaplaťpánbůh jsem to stihl, že mě kluci vzbudili, protože mi asi třikrát volali a až napotřetí jsem zvedl telefon. Mohlo to dopadnout hůř.
Řada sportovců si pochvaluje, že během olympiády má možnost navštívit i jiné sportovní soutěže a fandit. Co vy?
Rád se dívám na skoky na lyžích, celkově lyžování mě baví sledovat. Bohužel na minulé olympiádě jsme se do hor nedostali, nebyl tam v podstatě čas, abychom se jeli podívat na závody. Podívat jsme se byli na krasobruslení nebo rychlobruslení, ale je to tak, že v tom nahuštěném programu tréninků a zápasů nemáte moc času. I když jsem toho na turnaji mnoho nakonec neodehrál, pořád se snažíte být s týmem, připravujete se, protože zápasy jdou rychle za sebou.
A co biatlon? Ten po úspěších v minulých letech ovládl české domácnosti…
To je složitější. Když je to puštěné v televizi, třeba jsme to s kluky sledovali v šatně, tak se podívám a fandím. Ale že bych to vyhledával, věděl časy, kdy se pojede, a sedl si k tomu, to ne. Zase takový fanoušek nejsem.