Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kdysi o ní říkali: Velký závod nikdy nezajede

Praha - Dvojnásobná olympijská šampionka Štěpánka Hilgertová se teď chystá na své páté hry.

15.7.2008
SDÍLEJ:

Štěpána Hilgertová.Foto: GetPhoto/Martin Sidorják

Cesty k úspěchu jsou různé – někdy dlouhé a klikaté, jindy zas přímočaré s raketovým startem. Přesto mají vítězové jedno společné: oni chtějí vítězit!

Pro Štěpánku Hilgertovou byl sport spíš rekreační záležitostí a zábavou, ke které se po narození syna vrátila.

Dnes je však dvojnásobnou olympijskou vítězkou a chystá se do Pekingu, na svou pátou olympiádu. „Teprve když se člověk dostane do reprezentace a poprvé zažije atmosféru mezinárodního závodu, najednoumu v hlavě secvakne: Já nechci být jenom účastník,“ říká čtyřicetiletá kajakářka.

Kdy to v hlavě secvaklo vám?

Tehdy se jelo na Světový pohár do Ameriky, což bylo za komunistů naprosto exotické. Nejdřív jsem si říkala: Jsem poprvé a naposled v USA, pojmu to jako výlet. Jenže jak jsem přijela na závody, došlo mi, že nechci být jen účastnice. A v tu chvíli se v mé hlavě něco přeprogramovalo. Chtěla jsem na mezinárodních závodech něčeho dosahovat.

Uspěla jste tehdy?

Moc ne. Vezli jsme tam totiž naše úplně nejhorší možné lodě, které jsme měli. Řekli nám předtím, že je tam budeme muset nechat, protože doprava zpátky byla moc drahá. Jezdila jsem špatně a nebylo to jen nervozitou, ale i tou lodí. Ale pak jsem hned vyhrála jeden ze závodů Světového poháru v Nottinghamu.

Potom jste se v roce 1992 poprvé podívala na olympiádu, do Barcelony. Jak na ni vzpomínáte?

Byla celá divná. Vůbec jsem si ji nevychutnala, bydleli jsme daleko od Barcelony, mimo veškeré olympijské dění. Navíc jsme byli ubytovaní na nějaké koleji, kde nebyl ani záblesk něčeho olympijského.

V tom roce vám umřela maminka…

V dubnu. Měla jsem čas, abych se z toho vzpamatovala, ale příjemný rok to nebyl. Navíc jsem si v duchu říkala: Ona mě k tomu sportu přivedla, bylo by krásné, kdybych pro ni něco dokázala zajet, i když už to neuvidí. Těch tlaků, pod které jsem se dostala, bylo příliš. Nějak jsem se s tím závodem nedokázala srovnat a být v pohodě.

Jak jste tehdy žila? Bydleli jste s manželem Lubošem a malým synem ve 2+1, že?

Ale to nebyl problém. Co se týče bydlení, od té doby jsem udělala pokroky. Jinak si myslím, že náš životní styl byl velmi podobný dnešku.

V čem byl přesto rozdílný?

Že jsme zdaleka tolik nejezdili autem. Tehdy měl Luboš napůl stodvacítku s bráchou. V nezbytných okamžicích jsme se střídali. Jinak se jezdilo s mančaftem nebo po Praze metrem.

Přišla Atlanta 1996, vaše druhé hry. Tehdy od vás vítězství vůbec nikdo nečekal.

Bylo to zvláštní. I když mi to nikdo do očí neřekl, před závodem jsem cítila, že se o mě za poslední čtyři roky říkalo: Jo, ona jezdí dobře, ale velký závod nikdy nezajede. Tečka, konec, hotovo.

To muselo být nepříjemné.

Připadalo mi to jako předčasné soudy. Cítila jsem, že se sportovně i psychicky posouvám, že nejsem rozhozená. A že jsem předtím byla na mistrovství světa dvanáctá? Lidi řekli: No jo, i tam byla psychicky rozložená. Ale já jsem vnitřně věděla, že to tak nebylo, že mě tam jen voda hodila jinam. V Atlantě mi zato všechno sedlo, jela jsem na olympijské poměry docela uvolněně a v pohodě. A ono se to promítlo na mé jízdě.

Vítězství pak pro vás bylo zadostiučiněním?

Obrovským. Pro mě, i pro Luboše, i pro ty, co se kvůli mně obětovali a pomáhali mi s mladým. Říkala jsem si: Dokázala jsem jim, že nejsem tak labilní, jak o mně tvrdili. Těch x let dřiny, cestování a sbírání zkušeností jsem prodala. A překvapilo mě, že tu atmosféru kolem mě vnímali i zahraniční závodnici a trenéři. Tehdy jsem cítila upřímné gratulace i od konkurentů. To se člověku stane málokdy. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejpřekvapivějších zážitků.

Pak se vám asi hodně změnil život.

Docela dost. Jsme malý sport, nikdy se z nás nestanou celebrity rozměru tenistů nebo fotbalistů. Ale je pravda, že od té bezvýznamné pozice, jakou jsem měla předtím, se to někam posunulo. Včetně zázemí a financí i mediální sledovanosti. Což mě ze začátku zaskočilo, najednou jsem musela chodit na společenské akce.

A kupovat si šaty, které jste měla předtím jen jedny…

Přesně tak.

Také jste se v té době stěhovali. Je to tak?

Tehdy jsme málem podlehli Hsystemu, který pak zkrachoval, byli jsme těsně před podepsáním smlouvy na nové bydlení. Málem jsem jim věnovala celé olympijské prémie.

Proč jste to nakonec neudělala?

Oni měli stavět v Bohnicích. Říkala jsem si: Bylo by to blízko ke kanálu do Troje. Ale srdíčko mě drželo u nás na Chodově, kde jsme bydleli v paneláku. Pak jsme se do Bohnic zajeli podívat a tady nebyl ještě ani vyhrazený pozemek na stavbu. Šestý smysl zahlodal, radši jsme zůstali u Kunratického lesa.

Tehdy jste začala i studovat vysokou školu?

Začala jsem na několikrát, poprvé už mezi Barcelonou a Atlantou na FTVS. Ale nikdy to nedopadlo.

Na hry do Sydney 2000 jste odjížděla v jiné pozici. Přijela jste tam jako největší favoritka.

Byla jsem tehdy v optimálním rozpoložení celý rok, jak po sportovní, tak po psychické stránce, přestože ten tlak byl enormní, obhajobu mi všichni připomínali několik měsíců před startem. Kdybych na tom tehdy nebyla po sportovní stránce famózně, asi bych to nedokázala unést.

Co vám ještě pomohlo?

V Sydney jsem se cítila úžasně, jako doma. Strávila jsem tam zimu s celou rodinou, užívali jsme si pláže, město, Modré hory. Šla jsem do té sezony s tím, že i kdybych nic nedokázala, nebyla to pro mě ztráta nebo obětování, ale krásná zima. V tom jsem byla hrozně uvolněná a v pohodě. Tři měsíce na trati mi daly hodně i po sportovní stránce, měla jsem ji v ruce.

I po druhém zlatě se vám pak změnil život?

Už tolik ne. Možná vnitřně ve mně, že jsem byla uvolněnější a víc v pohodě, když jsem zlato obhájila. Měla jsem pocit, že už nemusím nic dokazovat. Že nešlo v Atlantě o ojedinělé vítězství. Cokoliv navíc jsem přidávala, tak jen proto, že mě to bavilo. Měnila se pravidla a mě bavilo zkoušet, jestli budu schopná držet krok.

Přesto jste v Aténách 2004 byla smutná z pátého místa.

Byla. Šlo ale o momentální emoce na závodišti. Jako jsem uronila slzičku při vyřazení ze Star Dance, byla jsem smutná i tam, i když to není srovnatelné. Ale vnitřně jsem to nevnímala jako sportovní katastrofu. Věděla jsem, že ta trať je těžká a že jsem nebyla připravená optimálně. Páté místo ještě není kdovíjaký výpadek.

Poslední roky před Pekingem se pravidelně spekulovalo, jestli budete pádlovat dál. Vadily vám otázky, jestli chcete pokračovat?

Ale já je i chápu. Je mi jasné, že takové otázky lidi napadají jako první. Jenže já na to odpovědět opravdu nedokázala. A dokud to já sama nebudu vnitřně vědět, nebudu si uměle domýšlet, kdy skončím.

Ani teď to asi nevíte, že? Letos jste vyhrála mistrovství Evropy i Světový pohár v Praze. Po takové sezoně se nekončí?

Jsou tu dva modely. Jeden říká, že je dobré skončit zlatou medailí a odejít s pocitem, že jste odešli neporažení. Ale já jsem si stoprocentně jistá, že o tom, zda skončím, nebude rozhodovat výsledek na olympiádě. I kdybych to v Číně totálně zvorala, nebo i kdybych vyhrála, bude rozhodovat spousta jiných věcí. Chuť, odhodlání, motivace, situace v klubu. Třeba se postupně přesunu do jiné role. Ale v téhle chvíli je to ještě hodně otevřené.

Autor: Markéta Kosová

15.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Útok v Cambrils
2 21

Útočníci z Barcelony plánovali krvavější akci. Řidič dodávky je prý mrtvý

Melbourne, ilustrační foto
6 10

Kde se žije nejlépe? Vítězí Melbourne a Vídeň. Praha uzavírá šestou desítku

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů pořízené během uplynulého týdne.

Velká světlometová krádež: zaměstnanci ukradli zboží za statisíce

Velkou krádež vyšetřují policisté ve firmě na výrobu světlometů v Mohelnici. Skupina devíti lidí zde kradla výrobky. Celkově způsobili škodu za devět set tisíc korun.

Dětské úrazy loni stály 815 milionů korun, častější jsou v létě

Dětské úrazy loni stály české zdravotnictví více než 815 milionů korun, nejvíce jich je v letních měsících. Počet i náklady každoročně rostou. Nejčastější jsou například poranění kotníků, chodidel, zápěstí, rukou a hlavy.

Lenovo je po dvou letech ve ztrátě. Ta činí téměř dvě miliardy

Čínský výrobce osobních počítačů Lenovo hlásí za první fiskální čtvrtletí ztrátu ve výši 72 milionů dolarů, tedy v přepočtu 1,6 miliardy korun. Informovala o tom agentura Reuters. Podle ní jsou příčinou vyšší náklady a tlak marže v souvislosti s nedostatkem některých součástí, jako jsou například paměťové čipy. Jedná se o první čtvrtletní ztrátu za poslední dva roky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení