Český rekordman na patnáctistovce přešel do polské party Tomasze Lewandowského. „Zjistil jsem, že se mám co učit,“ uvedl 30letý běžec pro Deník.

Jeho parťákem je i koučův bratr a elitní evropský středotraťař Marcin Lewandowski nebo další polská hvězda Angelika Cichocká.

První velkou akcí Jakuba Holuši pod polským „dohledem“ bude nadcházející halové mistrovství světa v Birminghamu. Tam bude obhajovat stříbro.

Dosud nebylo moc obvyklé, aby se český atlet připravoval se zahraničním trenérem. Jak k tomu došlo?

Nosil jsem to v hlavě už delší dobu. Vídal jsem na kempech, kde jsem běhal osamoceně, početnější skupiny a říkal jsem si, to bych chtěl.

Oslovil jste tedy Tomasze Lewandowského?

Na podzim jsem si o tom nejdřív promluvil s Marcinem a zeptal se ho, jestli by mu to nevadilo, protože jsme soupeři, ale byl hned pro. Pak jsem zavolal jeho bráchovi, sešli jsme se na soustředění v Maroku, vysvětlili si základní věci a plácli si.

Spolupráce s bývalým trenérem něco postrádala?

To ne, s tréninkem pana Sequenta jsem rozhodně neměl žádný problém. Dosáhl jsem pod ním v posledních letech řady úspěchů, ale vážně mi vadilo, že trénuji sám. To už jsem nechtěl. Myslím, že ve skupině s rovnocennými běžci se mohu posunout dál.

Máte za sebou soustředění v Austrálii. Jakou cítíte formu?

Víte, zažívám nový systém, tělo se novému tréninku postupně přizpůsobuje, a tak za úspěch považuji už to, že na šampionát jedu.

Zeptám se tedy jinak. S časy jste, nebo nejste spokojen?

Na nedávném mítinku v Toruni jsem měl dobrý čas 3:37,91. Jen o 23 setin horší, než je můj český rekord. A tak věřím, že v Birminghamu by to mohlo ještě lepší. 

Jakým způsobem polská skupina funguje? Není problém třeba vzdálenost?

Strategií týmu je být co nejčastěji na soustředěních. Mimo závodní sezonu jsme pořád ve vysoké nadmořské výšce a domů se vrátím jen na odreagování a pauzu. V podstatě jsem pořád na cestách. Dá se to přirovnat k profesionálním cyklistickým stájím. Teď už vím, že po Birminghamu pojedu na měsíc do Arizony, přijedu na deset dní a pak se na další měsíc přesunu do Maroka.

V čem vás trénink v polské skupině obohacuje?

Jsem z něj nadšený. Myslím, že je celkovým přístupem a nastavením víc profesionální. Trochu se změnil systém, skladba a intenzita tréninku. Ve třiceti jsem poznal, že se mám co učit. Nejdůležitější podle mě je to, že si Marcinem navzájem pomáháme, hecujeme se a při úsecích si pomůžeme. To je oboustranná výhoda. O kvalitním sparingu jsem vždycky snil. 

Jako rodák z Opavy máte k polštině blízko. Rozumíte všemu, co vám říká trenér, nebo spíš na stadionu používáte angličtinu?

Tomasz Lewandowski žije v Norsku. Občas se k nám proto na kempu připojí pár Norů nebo Švédů. V tom případě se používá angličtina. Jinak se mluví polsky s příměsí českých slov.

Až za vámi tedy přijde polský novinář, budete mu schopen dát rozhovor?

V obou případech dělám pokroky. V polštině rozumím všemu. S mluvením to zatím není tak slavné, ale myslím, že po dalších dvou soustředěních už budu mluvit plynně.

Napadlo vás, že třeba v Birminghamu postoupíte s Marcinem finále patnáctistovky, a dojde k situaci, že nebudete parťáci, ale soupeři?

To se dá předpokládat a docela bych si to přál. V tréninku jsme bratři, ovšem v závodě budeme chtít každý vyhrát.

Společné taktizování tedy nehrozí?

Atletika je individuální sport. Oba jsme zkušení závodníci a víme, co to obnáší. Je zřejmé, že jsme se spojili proto, abychom poráželi Afričany, a se vzájemným soubojem nemám problém.