Nejlepší atleti se tak dočkali oslavy jen od minimálního počtu fanoušků. Prostory byly pochopitelně stísněné a kromě novinářů a členů jednotlivých týmů nebylo pro další zájemce místo. Dva čeští fanoušci sledovali ceremoniál z uctivé vzdálenosti, ale na jen minimálně vyvýšené stupně vítězů nebylo přes fotografy stejně vidět.

Bizarnost celé situace dokreslovala hymna. Za normálních okolností si diváci stoupnou a tóny se rozléhají zaplněnou halou. Tentokrát ji ale sportovci poslouchali kousek od vchodu a těsně vedle automatu na tyčinky. O dalších pár metrů se dalo třeba odskočit na toalety. Vlajky stoupaly na stožáry atriem ze spodního podlaží.

„Stupně vítězů jsem si užil, ale hezčí zážitek je přímo na ploše haly,“ vyprávěl Tomáš Staněk. „Hymna tam zní důstojněji. Tady jsme byli tak trochu stranou, ale musím pochválit náš tým, který vytvořil skvělou kulisu. Užil jsem si to,“ pokračoval závodník pražské Dukly.

Nejsem mladej puberťák


O podobě ceremoniálu neměl předem tušení. „Nikdo nám nic neřekl. S vítězným Polákem Haratykem a stříbrným Němcem Storlem nás odvedli do zákulisí vedlejší cyklistické haly. Myslel jsem, že pak půjdeme na atletickou plochu, ale skončili jsme tady. Bylo to takové zvláštní. Musím přiznat, že se mi úplně nelíbilo. Důstojnost chvíle to trochu snížilo,“ kroutil hlavou.

Náladu mu to ale nezkazilo. V pátek večer proběhla oslavička, při níž nechybělo ani koštování národního skotského moku.

„Našemu whiskovému ambassadorovi jsme ještě v pátek večer zaslali polohu našeho hotelu a doručil nám nějaké vzorky. Po finále jsem byl dost vyšťavenej, a tak jsme si dali asi dva nebo tři panáky. Nejsem mladej puberťák, abych se potřeboval ztřískat. Raději jsme si to decentně užili,“ dodal.