V Táboře v úterý splnil limit na srpnový evropský šampionát v Curychu – 110 metrů překážek zaběhl za 13,74 sekundy a nominačnímu kritériu vyhověl o čtyři setiny. „Strašně se do Curychu těším, splnil se mi jeden z mých snů."

Zatracovaný šampion se letos do závodů vrátil po vleklých zdravotních patáliích s achilovkou, které ho vyřadily na více než tři roky.

Jak vám zní slovo limitář?
Už jsem ho dlouho neslyšel. (smích) Přiznám se, že když jsem stál na startu, moc jsem nedoufal. Pršelo, byl jsem promrzlý a v duchu si říkal: Ať alespoň běžím pod 14 sekund. První půlka závodu byla docela v pohodě, ve druhé jsem ale trochu ušlápl a musel jsem to srovnávat. V cíli jsem jenom slyšel, že to mám za 13,74.

Co jste v tu chvíli cítil?
Neuvěřitelnou radost. První, co mi prolítlo hlavou, bylo, že to, co jsem si namlouval, nebyly lži. Vyšlo mi to, i když už tomu mnozí vůbec nevěřili. Čekání se mi vyplatilo.

Bylo ale pořádně dlouhé, že?
Neumím si představit, že bych měl něco takového podstoupit znovu. Je pravda, že není tolik sportovců, kteří by se po tak dlouhé době dokázali vrátit.

Kdy to pro vás bylo nejtěžší?
Myslím, že se nedá vytáhnout jedno období, beru to jako jeden celek. Jsem ale moc rád, že se to stalo. Radikálně to změnilo můj život, vyselektovala se kolem mě spousta lidí. Teď vím, že jsou kolem mě ti, kteří mě mají rádi.

Co ještě jste zjistil?
Poznal jsem i sám sebe, je to pro mě velké životní ponaučení. Ne vždy a ne všechno je v životě hezké. Momentálně ale tady v Česku prožívám takový velký americký happy end. I když tímhle bych ho ještě nekončil. (smích)

Na mistrovství Evropy s tajným cílem

A čím tedy? Úspěchem na mistrovství Evropy? Můžete na něj pomýšlet?
Jediné, na co si můžu dovolit pomýšlet, jsou postupné cíle. Prvním bylo vyběhnout a proběhnout cílem v jakémkoliv čase. Druhým je limit. A třetí je tajný, ale on už ho stejně trenér (Luděk Svoboda) prokecl.

Finále v Curychu?
Ano, ale mám ještě jeden, který opravdu nikomu nepovím. Nejde o umístění, ale o čas. Kdyby se tohle stalo a já ho zaběhl, můžu si říct to, co říkám v legraci na tréninku: Král se vrátil.

Trpělivě jste se pokoušel o návrat znovu a znovu. Co vám dávalo sílu?
Neuměl jsem si představit, že bych prohrál sám nad sebou. Ono se dělá, že sportovec skončí s kariérou na vrcholu s velkou medailí, jenže mně ji dali na krk v době, kdy jsem věřil, že jich budu mít víc. Tehdy jsem byl také přesvědčený, že to budu já, komu se jako prvnímu bělochovi podaří zaběhnout čas pod 13 sekund. Bojoval jsem o návrat i z jiného důvodu. Pro někoho jsem chtěl být lepším člověkem.

Bez lidí kolem vás by to ale asi nešlo, že?
Jedno z největších díky asi patří Jiřince (manželka tyčkařka Jiřina Svobodová), která to se mnou měla nejtěžší. Pak také rodině, trenérovi a tréninkové skupině. Přesto jsem občas pochyboval a říkal si, jestli nezkouším něco, co už prostě nejde. Atletiku si ale znovu užívám.

Je velký rozdíl mezi Petrem Svobodou, mistrem Evropy 2011, a tím, kterým jste dnes?
Je těžké hodnotit sám sebe, to by měli udělat spíš ti druzí. Dřív jsem měl všechno a mnohdy jsem se choval jako celebrita, přitom jsem na to neměl právo. Už vím, jaké je být dole, a ještě po vás lidi šlapou. Úspěchu si rozhodně budu vážit mnohem víc.