Kliknutím zvětšíteDo Čech se vrátili v prosinci, ale Turecko si zamilovali. Teď na dálku sledují a čtou strašné zprávy o ničivém zemětřesení a tisících obětí. Mimochodem: Adana, která leží na jihu Anatolského poloostrova, se stala epicentrem řádění matky přírody. O to víc jsou pro Dolejše zprávy z východu citlivou záležitostí.
Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že Turecko (a Sýrii) zasáhlo ničivé zemětřesení, které si vyžádalo tisíce lidských životů?
Po celou dobu pobytu jsem byl ve spojení s českým konzulátem v Ankaře a možnosti hrozícího nebezpečí a napjaté politické situace v regionu a blízké Sýrii. Vůbec mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Výrobní závod, ve kterém jsem v Turecku pracoval, sídlí v zemětřesením postižené oblasti. Informaci o tom, co se tam stalo, jsem dostal obratem v půl čtvrté v noci českého času od kolegy z Turecka, který o mne jako jediném neměl informaci v manažerském týmu, zda jsem na živu a zda jsem v Turecku i s rodinou. Opravdu jsem si oddechl a problesklo mi hlavou, že vlastně stačilo málo a mohl jsem řešit krizovou situaci včetně odvozu mé dcery a přítelkyně do bezpečí.
Domů do Česka jste se naštěstí vraceli na konci loňského roku. Dokážete si vůbec představit, co byste dělal, kdybyste v Turecku byli v době neštěstí?
Upřímně? Nevím. Dle vyjádření mých sousedů se náš panelový byt, kde jsme žili, celý „klepal“ a nikdo nevěděl, co se děje. Stalo se to brzy ráno, takže všichni byli v pyžamech a nějakou dobu trvalo, než se oblékli a zjistili, co se stalo. Pak nastal chaos a spousta lidí vyšla do ulic a čekalo se, co se bude dít…. Adana je přece jenom přelidněné dvoumilionové město.
Nemohl jsem nezaznamenat, že jste se měl minulý týden do Adany vracet. Co se stalo, že jste nakonec plánovanou cestu zrušil?
Ano. Byl jsem na služební cestě v Bruselu v Belgii, kde jsem měl s tureckým kolegou jednání a plán byl odletět do Adany. Nakonec kvůli administrativním problémům s mým stávajícím bytem v Adaně jsme cestu odložili o týden, dva… To bylo klíčové. Štěstí…
Jistě jste si za dobu života v Turecku našel spoustu nových přátel. Jste s nimi nějak v kontaktu? Líčí vám, co se u hranic se Sýrií aktuálně děje?
Adana mi přirostla k srdci. Strávili jsme tam rok života a narodila se nám tam dcera. Všichni jsme v kontaktu. Kromě pracovních záležitostí i s kamarády z běžecké party, našimi sousedy a doktorem, který se staral o moji přítelkyni včetně porodu. Většina z nich je v pořádku. Každý má ovšem někoho ze své rodiny, který je nezvěstný, nebo je bohužel po smrti. Situace je nepřehledná, kolegové pomáhají s vyprošťováním zavalených lidí. Nyní se bohužel pohřešuje několik mých kolegů a jejich rodin z výrobního závodu. Někteří přišli o střechu nad hlavou. Z důvodu možného opakovaní zemětřesení a porušení statiky jsou mimo své panelové domy. Každý pomáhá, jak může a všichni děkují za vyslání českého speciálního hasičského týmu do Adany.
Zemětřesení jsou v Turecku relativně běžným jevem, ale něco tak silného se určitě nečekalo. Zažil jste za dobu svého působení tam nějaký záchvěv půdy?
V průběhu léta bylo zaznamenáno v oblasti zemětřesení o přibližně čtyř stupních a řešili jsem tehdy v práci, kdo ho pocitově zaznamenal. Jinak ne.
Pojďme teď k trošku veselejším událostem. Do Turecka jste odletěli na začátku loňského roku pouze se svou přítelkyní, ale domů jste se v prosinci vraceli už ve třech. Bylo narození dcerky plánovanou záležitostí?
Ne, vůbec. Založení rodiny jsme samozřejmě plánovali, ale o těhotenství mé přítelkyně jsme se dověděli až v Turecku několik dní po příjezdu. Byla to pro nás velmi šťastná zpráva, ale zároveň velká výzva. Museli jsme se rozhodovat, jestli rodit v Turecku, následně zajistit vše potřebné jako doktora, porodnici a pak administrativu spojenou se získáním českého občanství, rodného listu a pasu nutného pro návrat naší dcery do ČR. Tímto bych chtěl poděkovat české ambasádě v Ankaře za pomoc, a hlavně přítelkyni, že našla odvahu se mnou v Turecku rok vůbec být, a hlavně tam rodit (úsměv).
Již jste to zmiňoval, v Turecku jste strávil téměř rok. Co vás přinutilo vrátit se?
Skutečně se rozhodovalo o prodloužení mého pobytu a moje pracovní vízum je připravené. Nakonec jsem se po konzultaci s českým zaměstnavatelem a rodinou rozhodl o návratu do České republiky a v Turecku být pouze jeden týden v měsíci nebo podle potřeby.
Proč jste do Turecka vlastně odletěli? Kvůli práci?
Na základě požadavku mého českého zaměstnavatele jsem pracoval celý rok 2022 na manažerské pozici v nově koupeném závodě na autobusy v turecké v Adaně, což je vlastně město v nepříliš turistické oblasti, alespoň pro Evropany.
Jaké tam byly životní podmínky a jací jsou Turci lidé?
Turci byli přátelští a na začátku - a také během pobytu - nám pomáhali. Včetně vyřízení všech pracovních a imigračních formalit nezbytných pro pobyt v Turecku. S mojí rodinou se nám tam líbilo, byl jsem v závodě jediný Evropan a spolupráce s Turky byla bezproblémová. Během pobytu jsem se nesetkal ve městě, na ulici, ani jinde s nějakou nepřátelskou atmosférou.
Co vám rok života v Turecku dal?
Po předchozích zkušenostech a pobytu v Indii, Bělorusku a Mexiku jsem si zase potvrdil, v jaké zemi žijeme, jak se máme dobře a jaké maličkosti nás trápí v porovnání s životem mimo Evropu. V osobním životě se mi v Turecku narodila dcera, a to byl ten nejhezčí dárek ze všech. V pracovní oblasti mi život v Turecku dal spoustu zkušeností na manažerské pozici.
Ze života v Turecku.
Jste vášnivým a na Klatovsku dost známým běžcem. Nezapomněl jste v Turecku na běh? Máte evidováno, kolik kilometrů jste tam naběhal?
Určitě ne, měl jsem tam odběháno přibližně 1200 km. Díky firemnímu běžeckému klubu jsem měl možnost potkat se a běhat s novými kamarády a zúčastnit se několika závodů od větších po ty menší. Namátkou půlmaraton v Tarsusu, kde jsem ve své věkové kategorii obsadil skvělé 2. místo. Běžeckou sezonu jsem zakončil mezinárodním maratonem v Istanbulu, který má skvělou atmosféru a běží se z Asie do Evropy.
Přátelské utkání českých fotbalistů proti Turecku si Tomáš Dolejš nenechal ujít.
V Turecku poměrně nedávno, konkrétně v Gazientepu nedaleko bájné řeky Eufrat, hrála také česká fotbalová reprezentace přátelské utkání (domácí Turecko nakonec zvítězilo těsně 2:1). Byl jste se podívat na fotbale?
Ano. Celkově jsem měl jsem možnost v Turecku navštěvovat pravidelně zápasy první ligy a pozorovat mentalitu tureckých fanoušků. Jak zápas emočně prožívají, jakou dokážou vytvořit atmosféru a jak jsou bouřliví. Zápas naší reprezentace byl třešničkou na dortu. Byl jsem tam za Evropana a každý mě zdravil a chtěl si povídat. To bylo fajn.
12
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
