„Skoro jsem u toho umřela…,“ ulevila si někdejší slavná atletka. „Za Evropu jsem startovala pětkrát. Dejme tomu, že dneska je jiná doba, mění se zaběhnuté věci. To je jedna věc, ale pro mě je těžko uchopitelné, že když hodíte nejdál, tak nejste vítěz. To potkalo třeba chorvatskou diskařku Perkovičovou,“ hodnotila mistryně světa z Helsinek 1983 nelogické výsledky způsobené novým formátem, které měly technické soutěže zatraktivnit.

Stejné podmínky

Staněk po třetí sérii už nemohl pokračovat. O 14 centimetrů ho přehodil polský rival z evropského týmu Haratyk a do semifinále mohl bez ohledu na výkon postoupit jen lepší z jednoho kontinentu. Po závodě byl hodně rozčarovaný a podle české ikony potřeboval ještě dva hody, aby mohl předvést velký výkon.

„Škoda třetího pokusu, v němž přešlápl. Koule letěla daleko, ale roli sehrálo zranění. Sice ho už doléčil, ale někdy kvůli tomu chybuje v odhodu. Tomáše mám ráda, podporuju ho. Věřím, že kdyby měl prostor, hodil by 22 metrů,“ pokračovala Fibingerová, která pracuje pro Český atletický svaz jako manažerka.

„Když budu mluvit za sebe, tak se mně tahle podoba soutěže nelíbí. Už to není atletika, ale show. Pokud má být měření kontinentů show, tak je pro mě tato forma přijatelná, budiž. Ale pakliže by se mělo jednat o soutěž, při níž se má dosáhnout úžasných výkonů, tak to nemá logiku,“ kroutila hlavou.

Semifinálové a finálové pokusy podle ní kvalitě soutěží rozhodně neprospěly. „I takový mistr, jako je Novozélanďan Walsh, který letos běžně házel 22 metrů, se neprosadil. Závodníci se s tím musí smířit, ale opakuji, že pro mě je nepřijatelné, když někdo hodí nejvíc, a není první.“

Helena Fibingerová by se prý nechtěla dožít doby, kdy by byl vyřazovací model zavedený i na tradičních atletických podnicích.

„To by bylo něco strašného… Můj závěr je takový, že všichni startující mají mít stejné podmínky, tedy shodný počet pokusů. Mně to vadí, ale na druhou stranu můj názor není podstatný. Přišla jiná doba a s ní jiní lidé.“