Jednou z příležitostí je atletika. Na šampionáty roky cestuje ustálená skupina, jejíž základ vznikl před více jak dvaceti lety. A české vlajky najdete i na řídce zaplněných tribunách stadionu v Dauhá.

Ne, v tomto případě nejde o pověstné Bára ultras, jablonecké příznivce světové rekordmanky v oštěpu. Ti tentokrát Katar vynechali. Jedná se o skupinu jezdící s atletickou cestovkou.

Vzpomínka na Boltovy rekordy

Když je šampionát v dosahu, dojedou fanoušci autobusem, do vzdálenějších míst létají. Je to pro ně hlavně zábava. „Je nás tu sedmnáct, ale když se koná šampionát někde blíž, počet se zvýší. Za léta se dobře známe. Jsme parta a dění na ploše mezi sebou komentujeme,“ vypráví v útrobách stadionu Chalífa Miloš Alter, který je na pátém světovém šampionátu.

Za atletikou začal cestovat už v minulém století, kdy pořádala zájezdy kancelář Sportturist. „Poprvé jsem byl v roce 1983 na prvním mistrovství světa v Helsinkách. Tam tehdy Čechoslováci zářili, když skončili čtvrtí v hodnocení zemi. Od té doby jsem jezdil na různé podniky včetně Evropských pohárů a halových šampionátů,“ vzpomíná pan Alter.

Už oslavil osmdesátku. Na svůj věk ale zdaleka nevypadá. „V partě mi říkají dorostenec,“ směje se. Asi nejkrásnější vzpomínky má na šampionát před deseti lety v Berlíně, kde Usain Bolt překonal světové rekordy na 100 a 200 metrů. „To je nezapomenutelný zážitek, stejně jako před dvěma roky londýnský titul Barbory Špotákové.“

Jednou se však stalo, že atletičtí fandové na místo určení nedorazili. Loni v březnu postihla Birmingham sněhová kalamita a letiště v dějišti halového MS bylo ochromeno. Účastníci zájezdu zůstali přes noc trčet na přestupu v Paříži a ráno se dozvěděli, že lety do Birminghamu se ruší. Zklamaná výprava se musela vrátit a usednout k televizorům.

Utírali zaprášené sedačky

Z Dauhá je Miloš Alter trochu zklamaný. „Na stadionu jsme si museli utřít zaprášené sedačky. Divně působí poloprázdné tribuny a vadí mi, že se tady neprodávají programy. Chybí i stánky se suvenýry týkající se šampionátu. Atleti tu ale mají dobré podmínky. Tedy kromě těch, kteří musí závodit v hrozném horku mimo klimatizovaný stadion,“ říká.

„V noci jsem se na chůzi a maraton nevypravil. Chtěl jsem se na naše závodnice podívat na hotelovém pokoji. Jenže jsem s překvapením zjistil, že tady šampionát vůbec nepřenášejí. To nikde nepamatuji,“ kroutí hlavou.

„Na stadion jezdíme taxíkem, což bývá trochu dobrodružství. Neoficiální drožkaři jsou vydřiduši, ale když se vracíme o půlnoci, tak je bereme. Musíme vysázet padesát riálů, i když stejná cesta ve dne stojí patnáct. Ale vždycky jedeme ve čtyřech, a tak se složíme… Je to ale pořád levnější než u nás. Benzín je tu prý levnější než voda,“ dodává.