„Zlatá by byla lepší, ale výkon 21,90 metru je můj nejlepší na velké akci v kariéře a skvělý příslib pro letní sezonu. Byla to úchvatná soutěž, boj až do konce,“ pochvaloval si český rekordman ve vrhu koulí Tomáš Staněk po evropském finále.
Ital Zane Weir ovládl halové mistrovství Evropy výkonem 22,06. Pražský rodák si je vědomý, že na velkých soutěžích bude potřeba častěji překonávat dvaadvacetimetrovou hranici, kterou však už v minulosti zdolal a jeho absolutní rekord má hodnotu 22,17.
Ceremoniál důstojnější, ale skoro bez diváků
„Nebyl jsem od dvaadvacítky daleko, ale jsem strašně rád, že jsem 21,90 předvedl ve skvělém finále. To mě víc těší, než kdybych hodil třeba 22,30 na mítinku v Kladně nebo na mistrovství republiky,“ přemítal jednatřicetiletý vrhač.
Při pohledu na cenný kov, na němž jsou znázorněny štíhlé minarety, se pousmál. „Už mám doma hezčí medaili. Jen doufám, že nebude reznout jako ta ze šampionátu v Bělehradu. Ta je už celá ošuntělá, budu ji muset nechat vycídit,“ vyprávěl závodník USK Praha.
Tomáš Staněk si konečně trochu víc užil slavnostní ceremoniál. Před čtyřmi roky v Glasgow totiž probíhala dekorace na ochozu jen kousek od záchodků, posledně v Toruni byl zase v hlavní roli covid.
„Jen to organizátoři mohli trošku posunout mezi disciplíny. Vyhlašovali nás hned po skončení hlavního programu, a Turci jsou holt nátura, že jak se něco přestane dít, tak peláší domů. Hala se tak docela rychle vyprázdnila,“ vzpomněl na páteční večer.
Kebab za čtyři stovky
Urostlý chasník měl pak před sebou volný víkend. Mohl se uvolnit, zafandit kolegům a podívat se trochu po městě. „Od sponzora jsme byli pozvaní na oběd, takže jsme si dali takovou lehkou návštěvu města. Potom jsem byl na závodech a užíval si atletiku. Už ze mě všechno spadlo, takže jsem byl spíš v roli diváka a člena týmu.“
Nyní si od atletiky na pár dní odfrkne - jenže ne nadlouho. „S ženou si zajedeme někam na víkend, ale moc si mě neužije. Za nějakých deset dní jedu na měsíc do Afriky,“ zmínil atletickou řeholi. „Čeká mě hromada práce před letní sezonou. Chci zůstat zdravej a musím tělu něco vrátit.“
V Istanbulu nakonec neodolal, aby neokusil orientální pochoutku. Příležitost dát si kebab, se ale naskytla až při odletu na letišti. „Dobrej byl, ale taky hodně malej. No a když jsem se pak kouknul, na kolik mě přišel, tak jsem se docela divil. Bylo to skvělý, za kebab se mi strhly asi čtyři stovky,“ dodal s úsměvem.