„Běžecké lyžování už bylo pro mě takovou povinností a rutinou, protože jsem lyžovala od pěti let. Každý rok to bylo stejné a už mě to nebavilo. Udělala jsem si z toho povinnost a práci. Teď jsem si našla něco, co mě naplňuje a dělá šťastnou," okomentovala radikální změnu Eva Vrabcová.

Jak se vám běželo v tom úmorném vedru?
Jsem nadmíru spokojená s atmosférou. Vedro pro mě nebylo tak nepříjemné jako to, že jsem celou trať běžela sama.

Takže příště si vypomůžete vodičem?
Na vodiče se přímo upínat nechci. Byla to spíš smůla, že kolem mě nikdo neběžel.

Mimo vedra navíc foukal i silný vítr a trasu znepříjemňovaly kostky. Jak jste se s těmito věcmi vypořádala?
Na několika místech byl vítr nepříjemný, ale nebylo to nijak zásadní. Posledních osm set metrů po kostkách nebylo příjemných. To určitě ne. (smích)

V cíli jste na rozdíl od soupeřek vypadala hodně svěže.
Měla jsem jediný problém, že nemám dotrénovanou rychlost. Teď ale máme deset dnů na to, abychom to zrychlili.

Jaký teď máte před sebou program?
Příprava na Rio ještě nefinišuje. Teď máme za sebou objemovou část, kterou zrychlíme směrem k mistrovství Evropy. Pak se ještě vrátíme k objemům a pak bude následovat finální doladění.

Není to problém vyladit formu na dvě vrcholné akce po sobě?
(smích) To se zeptejte trenéra. Naprosto důvěřuju trenérovi a věřím, že mě připraví tak, že budu naprosto v pořádku. („V běžeckém lyžování jsou naprosto normální dvě vrcholné akce po sobě," reaguje trenér Martin Vrabec).

Ke klasickému běhu jste přešla z běžeckého lyžování. Čekala jste, že vám to při půlmaratonech a maratonech až takhle půjde?
Já jsem to neřešila. Běžecké lyžování už bylo pro mě takovou povinností a rutinou, protože jsem lyžovala od pěti let. Každý rok to bylo stejné a už mě to nebavilo. Udělala jsem si z toho povinnost a práci. Teď jsem si našla něco, co mě naplňuje a dělá šťastnou.

Běžecké lyžování navíc prožívá jakýsi útlum, zatímco účast na vytrvaleckých bězích narůstá. Sehrálo i tohle určitou roli?
Lyžování doplácí na to, že není sníh a pro spoustu lidí je dost nákladné. Když už jedou na závod, tak musí namazat, což je obrovská alchymie. Kdežto tady lidé jen vyběhnou a udělají jen něco sami pro sebe. Lidi přicházejí tomu běhu na chuť, což je naprosto fantastické. Sama bych chtěla otevřít běžeckou školu a hobíkům bych chtěla pomoc. Ale ne proto, aby překonávali nějaké vrcholné výkony, ale aby běhali pro tu lásku k běhu, jako mám já.

Boom vytrvaleckých běhů se projevil i při Olomouckém půlmaratonu, když trasu lemovaly tisíce lidí. Co jste říkala na atmosféru závodu?
Bylo to fantastické. Lidí byla spousta. V Praze je samozřejmě lidí víc, ale Olomouc nezůstala pozadu a fanoušci vytvořili fantastickou kulisu.