V nočním maratonu se vyrovnala s pekelně žhavými podmínkami. I když podle osobního rekordu měla skončit mezi posledními, nechala za sebou většinu z 68 žen. Doběhla dvacátá a dokázala, že má obrovskou vůli. „Celý život sportuji,“ říká dvaatřicetiletá běžkyně.

Zkusila basket, karate i atletiku. Tenkrát vyhrál míčový sport. Dostala se do prvoligové Plzně, ale nesedly si s trenérkou. „Musím připustit, že k rezignaci mohla přispět i porucha příjmu potravy. Zdraví mě pak potrápilo ještě jednou,“ přiznává.

Za barem i au pair

„Jednou je člověk dole, jindy nahoře. Naštěstí jsem v pravý čas potkala svého přítele. V mém životě byl zásadní změnou. Až s ním jsem pochopila, že se na všechno dá nahlížet pozitivně, všechno lze řešit a zvládnout. A před třemi lety jsem začala znovu běhat. S úplně jiným nastavením mysli,“ pokračuje.

Marcela toho uměla zvládnout hodně. Současně s denním studiem na FTVS pracovala v Klatovech jako záchranářka. V Praze si vyzkoušela, jaké je to stát do rána za barem, být zdravotní sestrou na soukromé dermatologické klinice a přivydělávala si jako au pair. Získala i licenci na fitness trenérku, což uplatňuje dodnes. „Docela mě to posílilo,“ přemítá rodačka z Plánice. Když začala víc běhat, zprvu o žádném šampionátu neuvažovala. Byla typický hobík.

Protože má ale ráda výzvy, chtěla zkusit nejdelší trať. Při Pražském mezinárodním maratonu skončila v rámci mistrovství ČR druhá, což vnímala jako signál. „Ozvali se trenéři a tvrdili, že když do přípravy vnesu řád a omezím další aktivity, mám na lepší výsledky.“

Omezení se ovšem týkalo příjmů. „Finančně mě však podržel přítel a obě naše rodiny. Také mi pomohla jedna klientka, díky níž jsem mohla trénovat v Keni. Tam jsem se dostala do formy a pak se mi v Holandsku povedlo splnit limit pro Dauhá,“ líčí.

Rotterdamský maraton by asi mohla běžet o něco rychleji, ale týden před startem (ještě v Africe) si natrhla stehenní sval. „Bolelo to, ale o natržení jsem v závodě naštěstí nevěděla. Lékaři mi to potvrdili až později,“ vzpomíná.

Před šampionátem v Dauhá se rozhodla nezvykat si na tamní parno a odjela do alpského Livigna. Tam však počasí předvedlo, co umí. Napadlo půl metru sněhu, což trochu zkomplikovalo trénink. Naštěstí jen na pár dnů.

Pak přišel druhý extrém. Po přistání v Kataru se cítila jako v prádelně. Ještě večer se šla proběhnout. Prozření přišlo již po dvou kilometrech. Poznala, že natrénované tempo z Livigna nevydrží. „V děsném dusnu mi tuhly nohy a bylo mi jasné, že v maratonu nechám všechno na pocitech,“ vykládá.

Krátce po startu však svěřenkyně trenéra Pavla Červinky zjistila, že se žádný brutál nepoběží. „Říkala jsem si: To je šance, zkus to s nimi, co nejdál to půjde. Zkusila jsem a najednou vidím, že pár dobrých závodnic po startu končí.“

Přepnula na automat

I Marcele po nějaké době docházely síly. „Mozek jsem přepnula na automat s jediným cílem doběhnout. Několikrát mě napadlo, že to v tom šíleným vedru a vlhku nemůžu dát. Jednou jsem měla pocit, že mi zevnitř hoří tváře,“ popisuje extrém.

„Hlavou se mi honily věci, které mě obvykle nenapadají. Říkala jsem si, že když to kdysi mohla zvládnout moje mamka sama se třemi dětmi na krku, zvládnu to přece taky. Běžela jsem i pro ni.“