„Trénuji sama nebo s přítelem. Dá se říct, že mi Filip dělá sparingpartnera. Když má čas a chuť, vyrazí se mnou. Někdy jede na kole a veze mi pití. Při těžkém tréninku je to příjemné. Když jdu na Julisku, tam je se mnou zase trenér,“ vyprávěla svěřenkyně Pavla Červinky.

Loni jako neznámá amatérka překvapila 20. místem na MS v Dauhá, kde v parnu dusivé noci padaly soupeřky jako mouchy. Letos se chtěla probojovat na olympiádu, plánovala, že by se do Tokia mohla nominovat na jaře při Rotterdamském maratonu. Jenže přišla pandemie a začátkem března se narychlo vracela ze soustředění v Keni.

„V karanténě jsem nepřestala trénovat, i když jsme malinko ubrali na intenzitě. Přibylo protahování, posilování a kolo, což mám ráda. Chtěla jsem vědět, jak se na mně kvalitní příprava projeví.“ Zrušení závodů třiatřicetiletou vytrvalkyni nepřekvapilo. „Odložit Tokio bylo rozumné. Přizpůsobila jsem se tomu,“ poznamenala rodačka z Plánice u Klatov.

Závodit se u nás začalo až začátkem léta a během něj si vytvořila tři osobní rekordy. Nejdřív skončila druhá při mistrovství ČR v běhu na 10 000 metrů (34:22,05), stala se mistryní republiky v půlmaratonu (1:13:46) a zlepšila se i na 5000 metrů (16:31,28).

Pozitivní ukazatel

„Považuji to za pozitivní ukazatel. Je vidět, že jdeme správným směrem. Na dráhových závodech se trochu projevilo, že s nimi nemám moc zkušeností. V půlmaratonu jsem nasadila svoje tempo, a jsem ráda, že jsem ho zaběhla pod 1:14. Byla jsem spokojená, nepostihla mě žádná krize,“ usmívala se.

Nyní se blíží období (od 1. září), kdy mohou maratonci plnit olympijská kritéria. „Původně to bylo až od prosince, ale s trenérem jsme se domluvili, že nic měnit nebudeme. O limit se pokusím 6. prosince ve Valencii. Předtím poběžím půlmaratony v září v Ústí nad Labem a v říjnu s družstvem na šampionátu v Polsku,“ nastínila nejbližší program.

K tomu, aby mohla za rok startovat na olympiádě, musí ve Valencii doběhnout v čase 2:29:30. To by představovalo výrazné zlepšení osobního rekordu.

„Je to skoro o sedm a půl minuty. Hodně trénuju, ale poslední maraton v pekelných podmínkách v Dauhá nemůže být směrodatný. Ráda bych už zaběhla něco pořádného,“ přála si.

Oproti minulým sezonám, kdy musela stíhat trénink při zaměstnání, ji nyní podporuje ASC Dukla a atletický svaz. Nicméně závodí za klub Here to win. „Je to v podstatě parta kámošů z triatlonu i atletiky, které baví sport. Nejde jim o to, že se musí za každou cenu vyhrát. Takový přístup se mi líbí,“ pokyvovala hlavou.

Půl roku s fakturami

Proti minulosti se jí prý ale život zase o tolik nezměnil. „Po Dauhá jsem v Dukle dostala poloviční úvazek, který mi bude na podzim končit. Nevím, jestli mi ho prodlouží, ale stejně si i teď ve svém volnu sháním peníze i jiným způsobem,“ pokračovala.

„Jednak jako trenérka a půl roku jsem měla v jedné kanceláři na starost faktury. Finančně jsem si nepolepšila, ale nestěžuji si. Je to něco za něco. Na Julisce mohu trénovat a chodit na regeneraci. Už nejsem amatérka, možná poloprofesionálka,“ dodala.