„Je to tak. Možná si ho trochu doberu…,“ usmíval se třiatřicetiletý zlatý medailista, který vyhrál šestým pokusem dlouhým 88,65 metru. „Ale ne. On toho dokázal tolik, že jedno evropské zlato jeho medaile a světový rekord nemůže překonat.“

Po kvalifikaci jste říkal, že si přejete pro Česko vyhrát jakoukoli medaili. Máte zlatou a ona je vlastně první z velké soutěže ve vaší kariéře. Co tomu říkáte?
Je to tak. Samozřejmě doufám, že není poslední. Ale poslední to být klidně může. Proto si chci zlatou medaili náležitě užít. Na druhou stranu ze mě po evropském titulu vůbec nevyprchává motivace do další práce, protože takové momenty naprosto miluju. Atletiku ale dělám i pro trénink, lidi, co jsou kolem, naše fanoušky i pro Česko jako takové.

O evropském titulu jste rozhodl posledním pokusem. V jakém jste byl rozpoložení?
Věděl jsem, že to tam je a že oštěp může odlétnout daleko. Když jsem ho vypustil z ruky, tušil jsem, že to bude dobré, ale že dopadne až k 89 metrům, mě fakt nenapadlo. Ale asi to tak mělo být.

Vyhrát šestým pokusem vyžaduje kumšt. Co si o tom myslíte?To je úplně nejlepší, co se může stát. Pamatuju, když jsem na olympiádě v Pekingu sledoval Báru Špotákovou, jak se jí to povedlo. Docela by mě zajímalo, kolik lidí tenkrát věřilo, že dá šestým hodem pověstný mat. Já tomu dneska věřil a povedlo se to.

Úplně závěrečný pokus v soutěži měl Němec Julian Weber. Neměl jste obavy, že by vás ještě mohl přeskočit?
Mohl hodit víc než já, ale na druhou stranu jsem poznal, že se po prvním hodu, kterým dlouho vedl, technicky hledal. Hledali jsme se v podstatě všichni, ale já ve finále předvedl nejkvalitnější výkon.

Co se vám po zlatém finále odehrává v hlavě?
Je to nepopsatelný pocit. Pro tohle atletiku dělám a dělat budu. (usmíval se)

Oslavíme to mlíčkem

Nejste vyloženě slavící typ, jak jste triumf prožíval?
Skoro nikdy nedávám radost moc najevo. Emoce jsou někde uvnitř, ale tady to nešlo. Vyhrál jsem mistrovství Evropy a nevím, jak na tom budu při dalším šampionátu za dva roky. Je to vždycky malý moment, kdy se to může, nebo nemusí povést. Dal jsem to šestým hodem a prožil jsem si to.

Co česká hymna na stupních vítězů?
Vždycky jsem říkal, že bych chtěl, aby mi někdy zahráli českou hymnu. Těšil jsem se na ten moment, kdy jsem si ji mohl zazpívat. Jsem na sebe strašně hrdý.

V kvalifikaci jste si pochvaloval, že vám mohla fandit dvouletá dcera. Viděla i vaše vítězství?
Emmička na stadionu nebyla, protože jsme závodili pozdě večer. Dostala by se s manželkou moc pozdě do hotelu a nechtěli jsme, aby se jí na další dny přetočily biorytmy. Fandila mi manželka Lucia a sestra se synovci. Věřím, že mě malá viděla v televizi. Ještě to spolu oslavíme. Možná nějakým mlíčkem (smál se)

Máte před sebou pařížskou olympiádu. Co to s vámi dělá?Myslím, že tělo je dobře připravené a za tu dobu, která do Paříže zbývá, už toho tolik nestihnu. Některé ukazatele bych chtěl ještě o něco posunout a hlavně vydržet zdravý. Kdybych měl odjíždět s nějakými bolístkami, nebylo by to ono.

Čekají vás do olympiády ještě nějaké závody?
Budu závodit, ale neměl bych to říkat moc nahlas… (usmíval se)