Za mistrem světa v hodu diskem přišly vybrané žákyně 9. třídy základní školy Jeseniova v Praze 3. V rámci projektu „Příběhy našich olympioniků“ natočily s Bugárem speciální dokument. „Vyprávění jsme si přepisovaly do scénáře a při tom se dozvěděly řadu zajímavých věcí z jeho sportovního života,“ prozradila Veronika Šeflová.

Nemyslete si, tahle usměvavá holčina má k atletice díky zaměření školy zvláštní vztah. Hází kladivem (a pokořila už 31 metrů). Ovšem když přišla řeč na Bugárovu medailovou sbírku, bylo ticho. Jako by ho nikdo nechtěl tipem urazit. „Mám jich plnou krabici,“ smál se 64letý rodák ze Slovenska.

Úspěchů nasbíral opravdu dost. Získal olympijské stříbro, z mistrovství světa má zlato, na Evropě vybojoval také první místo a k tomu ještě jeden bronz. Navíc jako první Čechoslovák přehodil magickou hranici 70 metrů. Jeho maximum je podle dnešních měřítek nepřekonatelné 71,25 metru. „Český rekord asi vydrží hodně dlouho. Nemáme diskaře, ale jsou tady oštěpaři a dobrý koulař,“ zmínil.

Mladičké atletky nejvíc zajímalo období osmdesátých let, v nichž vyrůstali jejich rodiče.

Měl by na zlato

Nejvíce se přetřásal právě rok 1984, kdy se Československo z příkazu z Moskvy nesmělo zúčastnit olympiády v Los Angeles. Tehdy šlo o hrubý politický zásah. Pro patnáctileté děti něco těžko pochopitelného. Přesto Veronika reagovala jako dospělá. „Myslím si, že dneska už by se něco takového nemohlo stát.“

Pro Imricha to je docela neveselé vzpomínání. Vždyť i jeho nejslabší výkon v tom roce by v Americe stačil na bronz (a pokud by se jeho tehdejší hody zprůměrovaly, znamenalo by to zlato). „Nakonec vyhrál Němec Rolf Danneberg. V té sezoně mě ani jednou neporazil… Nemohu říkat, že bych stoprocentně vyhrál, ale určitě bych o první místo bojoval. Byl jsem v ideálním vrhačském věku a bojkot byl pro mě rána. Zůstat další čtyři roky ve špičkové formě se mi nepodařilo,“ líčil Bugár.

Do jeho vyprávění vstoupí nejodvážnější školačka Veronika. „Co se dělo, když jste jako jeden z mála prohlásil, že s bojkotem Los Angeles nesouhlasíte?“ Abyste byli v obraze: nejlepší diskař té doby byl právě ve Spojených státech na turné. Nejdřív bojkot oznámil Sovětský svaz. „A místní novináři se hned ptali, co tomu říkám, ale prohlásil jsem, že je mi to jedno, že jsem Čechoslovák.“

Ale za týden se (kromě Rumunska) přidaly ostatní socialistické státy. Za Bugárem přišli opět od novin a říkali, že tedy místo do Los Angeles pojede na „rudou olympiádu“. „Řekl jsem, že bych nejradši byl Americe, ale když je to takhle, nepojedu nikam, a v létě si aspoň vezmu dovolenou a s manželkou vyrazíme k moři, což předtím nikdy nezažila.“

Malá odbočka tehdejší novináři (poplatní době) o něm a jeho názoru nic nepsali. „V Los Angeles jsem byl měsíc a nic protisocialistického jsem neregistroval. Jediné, co si pamatuju, byla stěna mrakodrapu. Po celé stěně visela reklama na ruskou vodku.“

Bugár však nakonec k účasti na „náhražce“ svolil. A rozhodně nemohl zářit nadšením. Do Moskvy odletěl po přípravě u moře (kam mohl vzít ženu). Jenže nikdo mu neřekl, že závody byly posunuté.

Emigrace nehrozila 

„Neměl jsem volno, neměl jsem trénink. Kvůli tomu jsem předvedl nejslabší výkon sezony a skončil čtvrtý. To se pak probíralo při návštěvě na československé ambasádě a velvyslanec mě nařkl, že jsem závod bojkotoval. To jsem nepotřeboval poslouchat, prásknul jsem dveřmi a odešel do hotelu.“

Bugár prý řekl, že by si start v Los Angeles zaplatil sám. „No, ono to nebylo technicky možné. Řekl jsem to asi v afektu,“ pátral v paměti. „Závodníka musí přihlásit příslušný olympijský výbor. Bez toho se nedá na olympiádě startovat. I kdybych si to zaplatil, jel bych tam jen jako turista.“

Dívky také zajímalo, jestli někdy přemýšlel o emigraci. Prý ne. „Nikdy mě to nelákalo. Mám to tady rád. Asi na to nejsem správný typ nebo dobrodruh. Mám rád svůj klid. Nerad jsem jezdil i na dlouhá soustředění. Maximálně tři týdny a zase zpět domů.“

Infografika

Během setkání přišla řeč i na nesportovní témata, třeba na hudbu. Dívky zíraly, když jim vyprávěl o „divokých“ sedmdesátkách, jako Maďarovi se mu líbila skupina Omega. „Poslouchám ale všechno. Když dělám něco na zahradě, snesu klidně i lidovky. Rádio mi hraje celý den. Jsem schopný poslouchat hodně žánrů. Dokonce jsem křtil desku Chinaski, ale když jsem slyšel Rybičky 48, musel jsem utéct.“

A co popřál atletkám do další kariéry? „Důležité je, abyste chtěly sportovat samy. Ani sebelepší trenér nebo rodiče děti nepřinutí, aby se sportu obětovaly. Když to ale člověk chce, jde vše líp. Udělá se parta, líp se překonávají nezdary. K tomu je třeba, aby to klapalo ve škole a uměly jste jazyky. Já se nikdy anglicky pořádně nenaučil, a naopak jsem poznal, že maďarština je světový jazyk jen v Maďarsku.“

Učitelka Marcela Šífová po celou dobu akce pozorovala zájem dětí. „Byly namotivované a cítila jsem, že chtějí poznat slavnou sportovní postavu. Na pana Bugára se těšily. Vůbec nebyla těžká práce je pro to získat,“ pochválila.

A závěrem malé shrnutí od legendy: „Bylo to příjemné, holky se připravily, otázky byly fundované jako od profesionála. Mělo to hlavu a patu. Na tradičních besedách mě děti jako sportovce moc neznají. Některé si spíš jen vzpomenou, že jsem účinkoval ve StarDance.“

PŘÍBĚHY NAŠICH OLYMPIONIKŮ
Deník odhaluje zákulisí projektu, který vznikl v dílně Českého olympijského výboru a organizace Post Bellum. Žáci základních škol popsali svýma očima olympijskou cestu slavných sportovců – běžců na lyžích Lukáše Bauera a Květy Peckové, atletů Imricha Bugára a Šárky Kašpárkové či sportovního střelce Jana Kůrky. Filmy budou mít premiéru v prosinci.