Oštěpařská královna Zátopková: Když chce člověk něco dokázat, musí pro to žít

Vzpomínky na život po boku jednoho z nejlepších sportovců historie jsou plné optimismu. Po jeho odchodu se však slavná sportovkyně nestáhla do ústraní. Sport stále sleduje, snaží se být aktivní, ráda potkává kamarády, a když má chuť, dá si sklenku červeného a zacvičí si. Po loňské zlomenině krčku chodí paní Dana Zátopková o berlích, ale dokáže se postarat o domácnost v pražské Troji.

Paní Dano, nelze se nezeptat: jak se cítíte?
Když mi dáte nějakou otázku, musím třeba chvilku přemýšlet, než odpovím. Nejsem schopná tak rychle reagovat. Už mi začíná trošku zahnívat mozek… (směje se) A jak se cítím? Jako skoro stoletý člověk.

Odkdy pozorujete, že vážně stárnete?
Až poslední dobou. V devadesáti jsem byla čilejší. Třeba před třemi roky jsem pořád měla ještě nějaké cíle. Po zlomenině krčku jsem ale taková línější. Teďka, když je člověk starý, tak mu všechno strašně trvá a to mě někdy rozčiluje.

Belgický časopis, který nese jméno Emila Zátopka, oslaví desáté výročí

Čím se udržujete, abyste měla veselou mysl?
Někdy se ráno probudím a říkám si, je ti pětadevadesát a žiješ. To by sis měla trochu zacvičit. A tak ležím v posteli a hýbu kotníky, přidám kolena, pak zvedám nohy nebo cvičím břicho. Břicho proto, že se s ním moc necvičí tedy kromě toho, když se člověk nacpe. No a pak šup z postele a v pyžamu nebo bez něj pochoduji po pokoji.

Když se řekne pětadevadesát, jak to číslo vnímáte?
Je to strašná doba, jak jsem tady dlouho vydržela. Skoro sto roků. Sama sobě se divím, že ještě chodím, trefím na záchod a mám chuť na nějaké dobré masíčko. Ťopek (manžel Emil) na maso moc nebyl. Raději měl nočky z bramborového těsta s máslem, ovocem, tvarohem nebo mákem. Říkal tomu ťápaniny.

Dana Zátopková brzy opustí nemocnici, Vánoce už stráví doma

Jak jste společně slavili narozeniny?
Obvykle jsme na oslavu vyrobili osobní pozvánky. Bylo na nich zdůrazněno, aby nikdo nenosil žádné dary a kytky a že flaška dobrého modrého portugalu postačí… (směje se) Radost nám dělalo, když jsme měli kolem sebe pár přátel, s nimiž jsme se mohli zachechtat. Popíjeli jsme i valašský drink. To se smíchá slivovice s dvěma díly toniku a přidají se dvě lžičky citronové šťávy. Když se to vychladí, je to moc dobré.

Vzpomenete si na nějaký vydařený „večírek“?
Padesátiny jsme slavili v malovaném sklípku v Mařaticích. Hrála atletická cimbálovka, ale museli jsme si vypůjčit basu, protože původní se někam ztratila. Bylo domluvené, že ji druhý den v pět hodin ráno vrátíme v Uherském Hradišti na náměstí. Když se všichni hosté rozešli, odjeli jsme s Ťopkem a basou do Hradiště. Seděli jsme na lavičce, byly teprve čtyři a kromě vrabců a nás na náměstí nikdo nebyl. Bylo to jedno z nejkrásnějších rán, jaké jsme spolu zažili.

Pocta. Ve Francii vznikla divadelní hra o Emilu Zátopkovi

Prozradíte, co jste si dávali k narozeninám?
Byla jsem vychovaná tak, abych nakupovala něco užitečného, a tak dostával ponožky. Jenže se mu všechny nelíbily. Jak měly nahoře pevnější gumičku, letěly oknem. Později jsem přišla na to, že když je nahoře nastříhám, nemá s tím problém. Kvůli běhání měl ponožek velkou spotřebu, a tak jsem je štupovala. Kupodivu jsem zjistila, že je to dobrá relaxace, a zašívání jsem vylepšila barevnými štupovačkami. Byl z toho nadšený, a tak jsme udělali dohodu. Ťopek nové ponožky nastřihával a já prodřené pestře látala. Zalíbilo se to i kamarádům, a tak jsme jim naše podivné ponožky rozdávali.

Čím Emil překvapoval vás?
Jednou na Vánoce nevím, kde to sehnal dorazil s rozkvetlou větví bezu. Jenže venku mrzlo, a když ji přinesl do tepla, začaly květy padat. Byl z toho tak naštvaný, že jsme měli kvůli tomu pokažené svátky. Potom mi řekl, že už víckrát nic takového nepodnikne a příště si mám dárky kupovat sama…

Zažili jste slavné období, kdy jste cestovali po světě a měli všude otevřené dveře. Jak se vám změnil život, když vás dal normalizační režim do klatby?
Emil vyletěl z armády, nemohl sehnat práci a nakonec skončil u vrtů. Já se jakž takž udržela na ČSTV v pozici ústředního trenéra. Brala jsem sice malý plat, ale byla jsem ráda, že nemusím prodávat zelí.

Bylo pro vás těžké se s tím vyrovnat?
Vytvořili jsme si na to svůj filozofický názor. Říkali jsme si, že jsme ve sportu zanechali dostatečnou stopu, což nám stačí. Děkujeme a na shledanou. Hlady neumřeme.

Zátopková: Tělo mi dává najevo, že je potřeba přeřadit na trojku

Byli jste populární atletický pár, ale Emil byl svého času nejslavnějším sportovcem světa. Nepřipadala jste si, že žijete v jeho stínu?
Brali jsme se v pětadvaceti, a to už měl Ťopek v atletice velké jméno. Já naproti tomu v té době hrála házenou a s oštěpem jsem se teprve seznamovala. Byl pro mě pan někdo a trvalo mi několik let, než jsem k němu dorostla.

Co jste pro to musela udělat?
Hodně mi pomohla olympiáda v Londýně. Tam jsem objevila sportovní svět a chtěla v něm sehrát aspoň nějakou menší roli. Nakonec se mi to povedlo o čtyři roky později v Helsinkách. Sice jsem ve vítězství vůbec nedoufala, ale dokázala jsem zmobilizovat síly. Bylo to hlavně díky Emilovi, který tam vyhrál dokonce tři zlaté. Byl pro mě velkým příkladem. Pořád trénoval a já poznala, že když chce člověk něco dokázat, musí pro to žít a obětovat tomu kus života.

Sport pořád sledujete. Vnímáte, jak se od dob vaší kariéry změnil?
Ze sportu se stal fenomén, kdežto za našich časů to spíš bývala zábava. Kdo chtěl, tak si sem tam přeskočil klandr. (směje se) To je dneska taky možné, ale když někdo bude mrskat koulí deset metrů, nebude to nikoho zajímat.

Co sledujete za sporty?
Obrovskou radost mám z oštěpařských medailí na mistrovství světa v Londýně i trenérských úspěchů Honzy Železného. Atletika mě pořád baví a hrozně mě baví dívat se, jak si druzí honí triko. (směje se) Ráda mám ale každý sport, když se hraje dobře.

Jak to myslíte?
Dovedu posoudit, jestli ho hrají dobře, nebo to jsou čučkaři. Ale i čučkaři dovedou být sportovci. Ovšem sportovec by měl být i symbolem morálních hodnot, a to už tak často jako dřív nevidím.

Na závěr nezbývá, než si s vámi pochopitelně na zdraví přiťuknout sklenkou červeného. Souhlasíte?
Pocházím z jižní Moravy a tam se vždycky pilo víno. Ze začátku jsem byla na bílé, ale jak přibývaly roky, začal mě tlačit žlučník. Bavila jsem se o tom s jedním vinařem a ten mi poradil, abych přesedlala na červené, že je zdravější. Poslechla jsem a žlučník dal pokoj. Tak se červeného držím dodneška. A modrý portugal je moc dobrý.