Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

První olympiáda? Trápení. Talent Sýkora: Představoval jsem si to jinak

Praha, Třebíč /ROZHOVOR/ - Když před dvěma lety oslavil titul desetibojařského juniorského mistra světa, kdekdo ho pasoval coby nástupce úspěšné generace českých desetibojařů. Od té doby se však kariéra Jiřího Sýkory maličko zasekla. Nedaří se mu zůstat zdravý a místo toho, aby sbíral další úspěchy, si na konto připisuje nepovedené závody.

18.11.2016
SDÍLEJ:

Jiří SýkoraFoto: Deník/Tadeáš Mahel

To platí i pro oba vrcholy letošního roku mistrovství Evropy v Amsterdamu nedokončil, na olympiádě v Riu de Janeiro obsadil až 25. místo. Jiří Sýkora, odchovanec třebíčského Spartaku, se však nevzdává. Od podzimu má nového trenéra a velkou chuť do další přípravy. Touží všem ukázat, že jeho čas jednou přijde.

Co se na olympijském desetiboji přihodilo?
Celý desetiboj jsem se psychicky trápil výkony, které jsem tam předváděl. Nedařilo se mi snad v žádné disciplíně a tyč, kde jsem neskočil základní výšku, mě jenom dorazila. Nebylo mi to vůbec příjemné a pokračoval jsem jenom proto, abych měl nějaké umístění a na první olympiádě u mého jména nebylo zapsáno, že jsem nedokončil závod.

První olympiádu jste si vysnil jinak, že?
Na Rio v tomhle ohledu bohužel nebudu mít úplně nejlepší vzpomínky, představoval jsem si to jinak. Myslel jsem, že mě atmosféra vyburcuje, ale když vám nejde ani jedna disciplína, nepomůže ani to, když si říkáte, že jste na olympiádě.

Čím to bylo, že se vám olympijský desetiboj vůbec nepodařil?
Byl to hodně velký závod, s ním byl spojený nějaký stres, to se možná projevilo. Taky jsem neměl natrénováno tolik, kolik by bylo potřeba. Na mistrovství republiky jednotlivců jsem si odrazil patu, na jaře s ní laboroval a na mistrovství Evropy v Amsterdamu se mi stalo to samé znovu. Byly tam dva týdenní výpadky, což už je strašně znát, neudělal jsem ani jeden odraz a zbytek tréninku byl takový improvizační, abych alespoň něco dělal. To se bohužel v Riu projevilo.

Už jste se s tím smířil? Přece jenom je to olympiáda, která je jednou za čtyři roky.
Jestli smířil, to je těžká otázka… Beru to tak, jak to je, a doufám, že se z toho poučíme. Pata je teď v pohodě, ale něco bude potřeba udělat s mentálním naladěním na závod.

Mezi sportovci je docela in využívat služeb mentálních koučů, takový David Kostelecký říká, že díky nim má olympijské zlato. Přemýšlíte o tom také?
Na jednu stranu bych k nějakému kouči klidně šel a možná by mi to pomohlo, na druhou stranu to, že tam půjdu, by mi asi sebevědomí trochu podvědomě shodilo. Myslím, že musím získat jistotu skrze závody.

Takže by nejvíc pomohl jeden povedený závod?
Takový jsem letos měl, na jaře v Götzisu se mi povedlo kvalifikovat na mistrovství Evropy i na olympiádu, tam to všechno vyšlo. Mně se psychika zhroutí tím, že se začne kazit zdraví, a já vím, že nepředvedu výkon, na který bych jinak měl. V Götzisu jsem věděl, že na limit na mistrovství Evropy mám v pohodě, věřil jsem si i na osm tisíc bodů a každou disciplínou víc a víc i na Rio. Kdežto na Evropě jsem věděl, že pata není v pohodě a nebude z toho výkon, který bych zvládl zdravý.

Fyzické zdraví a psychická podoba jsou jedna velká spojená nádoba, že?
Zdraví je absolutně na prvním místě. Když s ním nejste v pohodě, neuděláte trénink a bez něj zase závod. Když chybí základ, špatně se to skládá.

Jiří Sýkora na olympijských hrách v Riu 2016.

Vy jste si v poslední době se zdravím docela užil, trápily vás natržené stehenní svaly, zablokovaný krk, bolavá záda… Víte, proč se vám ty problémy pořád vracejí?
Desetibojaři jsou na tom obecně hůř než atleti specialisti, my totiž děláme deset disciplín špatně (směje se). Když se objeví problém, umíme ho vyřešit a podchytit, aby se neopakoval. Jenomže mně se vždycky ozve něco jiného a věcí, co se mohou stát, je obrovské množství. Hlídat se na sto procent neumí nikdo, zvlášť u víceboje. Stehna jsem vyřešil, krk je taky dobrý, pata to samé… Bohužel to vyjde tak, že jsem na závod připravený, ale vždycky se něco malého objeví.

Jak se tomu snažíte předcházet, aby nové problémy nepřicházely? Stabilizační cviky, protahování, plavání nebo něco úplně jiného?
Plavat přes podzim chodím třikrát týdně, začal jsem lézt na umělé stěně a obecně se snažím dělat strašně moc sportů, abych zapojoval svaly, které v atletice nepoužiju. Ony to jsou kolikrát tak malé a specifické věci, že to nečekáte. Mne by nikdy nenapadlo, že se mi začne blokovat krk, když jsem s tím nikdy neměl problém.

Když jste před dvěma lety získal titul juniorského mistra světa, s tehdejším trenérem Pavlem Svobodou jste tvrdili, že budete cílit na olympiádu v Tokiu v roce 2020 a pro letošek budete považovat za úspěch, když se kvalifikujete do Ria. To se povedlo.
To jsme říkali před dvěma lety, ale loni se mi výkonnost nezvedla, já původně počítal s tím, že se budu zlepšovat postupně. Takhle jsem na začátku letošního roku věděl, že nebude lehké se do Ria dostat, potřeboval jsem se na to zlepšit o nějakých dvě stě bodů. To nakonec vyšlo a považuji to za úspěch, ale když už limit uděláte, chcete zajímavé umístění, a to se nepovedlo.

Závod vám sice podle představ nevyšel, ale jak jste si užil olympijskou atmosféru jako takovou?
Před závodem jsem trénoval, to jsem se nepodíval nikam, po závodě vyšel alespoň půldenní výlet. Já z Ria viděl vlastně jenom olympijskou vesnici a stadion a jednou jsem se byl podívat na tenise. Když jsem viděl vyhrávat Češky, byl to snad můj nejpozitivnější zážitek z celé olympiády. Dokud nevíte, jak to tam vše funguje, představujete si to trochu jinak. Vy ale na olympiádu jedete kvůli výkonu, není moc času na něco jiného.

Zmiňoval jste tenistky, ty si týmový duch, kdy jim chodili pravidelně fandit ostatní čeští sportovci, hodně chválily. Platilo to i při atletice?
Tenisový zápas, na kterém jsem byl, se hrál na kurtech, kde jsou diváci od hráček asi deset metrů, navíc to bylo maličké hřiště. Tam si diváků všimnete, ale na atletickém stadionu máte kapacitu několik desítek tisíc diváků a k lidem je to daleko. Já si třeba až při oštěpu, kdy už jsem se stoprocentně nekoncetroval na soutěž, všiml, že tam jsou ostatní čeští sportovci. Předtím jsem viděl snad jen trenéra.

Jak v takovém kotli vůbec dokážete pochytit jeho pokyny? Trenér sedí přímo u dráhy?
Jak při které disciplíně, ale v Riu byl relativně velký odstup snad u všech. Když máte technickou disciplínu, na oválu se zároveň běží nějaký delší běh a lidi řvou, tak je těch dvacet metrů mezi námi skoro na megafon. Je to prostě olympiáda, není to nějaký místní přebor. (usmívá se)

Brazilské publikum dovede být pořádně hlučné, ale jak se ukázalo, ne vždy ukázněné, když například nesportovně vypískalo francouzského tyčkaře Lavillenieho. Jakou jste s publikem měl zkušenost vy?
Já jsem Lavillenieho závod neviděl živě, ale když jsem se díval v televizi, říkal jsem si, že si to asi spletli s fotbalem. Bral bych, že všem fandili nějak a Brazilcům asi na čtyři sta procent, ale pískání do atletiky nepatří. Brazilci jsou horkokrevní, ale atletické publikum jsem už zažil i lepší.

Jiří Sýkora na olympijských hrách v Riu 2016.

Další vrcholnou akcí bylo letos mistrovství Evropy v Amsterdamu, ani tam vám to nevyšlo zdravotně. Před šampionátem jste měl každopádně ambice do desátého místa. Je pro vás reálné pohybovat se v Evropě pravidelně do desítky?
Určitě. A když je olympijský rok, což je každou druhou Evropu, dá se pomýšlet i na vyšší příčky. Řada Němců a dalších desetibojařů na šampionát nejede, a soustředí se na hry. Týmový kolega Adam Helcelet měl v Amsterdamu stříbro za 8 157 bodů, to je jen o 36 víc, než jsem zvládl v Götzisu. I kdybych byl o něco horší, na nějaké šesté místo to stačilo. Trochu mě to mrzí, ale když se na to podívám teď, asi to byla i trochu taktická chyba. Místo abychom vyléčili patu na Rio, i když tam nebyla taková šance uspět, jsme chtěli oboje. A to bylo asi moc.

Od začátku své kariéry jste spolupracoval s Pavlem Svobodou, který vás trénoval od žáků v třebíčském Spartaku. Nyní ale máte nového kouče, vede vás Luděk Svoboda. Proč jste se rozhodl ke změně?
U Luďka Svobody trénuji od září spolu s mým tréninkovým parťákem Honzou Doležalem. U Luďka máme docela mladou tréninkovou skupinu, je to člověk, který má zkušenosti s tréninkem desetibojařů, vedl Roberta Změlíka nebo Tomáše Dvořáka. Já k němu už od šestnácti do Prahy jezdil na překážkářské tréninky, takže se známe a věřím mu. Zatím jsem nadšený a s Honzou jsme si na rovinu řekli, že chceme, aby nám dával zabrat.

Pavel Svoboda je člověk, který stojí za úspěchy třebíčské atletiky v poslední dekádě a kromě vás vychoval celou řadu talentů. Z Třebíče odešel spolu s vámi před dvěma lety, teď přestal s trénováním úplně?
Kdysi sice říkal, že až nechá trénování, bude ještě trénovat malé děti, ale myslím si, že to neudělá. Má malé vnuky, takže se bude věnovat jim a manželce.

Spolupracovali jste spolu od vašich začátků. Jaké to byly roky?
Když budu počítat, že jsem začal s atletikou ve čtrnácti, pracovali jsme spolu osm let. Já na to vzpomínám velice dobře a nemůžu si na nic stěžovat. Opravdu by mě zajímalo, kolik trenérů dokázalo jednoho atleta dovést od žáků až na olympiádu, já kromě něj nikoho jiného neznám. Za to mu jsem moc vděčný. Určitě mi bude chybět, ale už jsme občas oba cítili, že jsme na sebe až moc zvyklí, trénink má potom menší grády. V žádném případě se nerozcházíme ve zlém, úplně bez problémů mě předal Luďkovi.

Impuls v podobě nového trenéra se často používá v kolektivních sportech. Věříte, že to zafunguje u vás a tréninky budou jiné?
Možná v tom, jak jsem říkal, že budeme víc makat. Ne, že bychom se s Pavlem flákali, to vůbec ne, ale když viděl, že nemůžu, občas řekl, že bude stačit pět opakování, a ne šest. Já teď chci zkusit chodit těch šest. Luděk je taky velký statistik, všechna čísla má v hlavě jako v kalkulačce a člověk pak víc ví, na čem je.

Je výhoda, že trénoval desetibojaře Roberta Změlíka a Tomáše Šebrleho?
Myslím, že ano. Já bych za ním nešel, kdybych mu nevěřil. Luděk je profesionál, ví, co má s desetibojařem dělat, a je zkušený. S ním budu dělat pět disciplín, na ty technické budu spolupracovat s dalšími trenéry, tak to má většina vícebojařů.

S kým budete dál spolupracovat?
S diskem mi bude pomáhat pan Šilhavý, který působí na Olympu. S tyčkařským trenérem Nikolajem Goroškovem jsem už spolupracoval no a potom mi bude pomáhat Tomáš Dvořák.

Tomáš Dvořák? Zajímavé, právě on dříve váš trénink poměrně dost kritizoval.
Já nechci, aby mi měnil celou desetibojařskou přípravu, ale vím, že když jsem u něj byl na koulařském tréninku, dokázal mi poradit. Já mám u koule problém, že mi lítá nahoru a dolů, to se nemůže dít. Tomáš by mi měl pomoct i v oštěpu, kde mám hodně velké rezervy. On má hozeno 72 metrů, takže by taky měl umět poradit.

Jiří Sýkora na olympijských hrách v Riu 2016.

Na co se tedy budete v tréninku nejvíc zaměřovat? Co potřebujete vylepšit nejvíc?
Pořád mám výsledky i věk na to, aby se dalo vylepšit všechno. V desetiboji se ani nedá zaměřit jen na jednu disciplínu, to by zase mohlo odejít několik dalších. Spíš si myslím, že budeme všechny disciplíny dělat víc do detailů. Luděk je především sprinterský trenér, takže doufám, že se mi zvedne hlavně rychlost.

S atletikou jste začínal na základní škole Benešova a potom ve Spartaku. Jak na to vzpomínáte?
Začínal jsem docela po troškách, já ze začátku víc závodil než trénoval. Postupem času jsem přešel na atletiku z fotbalu úplně a začal se jí věnovat pořádně. To, že dělám desetiboj, je vlastně náhoda, ale ona je náhoda i to, že jsem se na atletiku vůbec dal. Odstěhovali jsme se totiž do Ptáčova a já tak přestoupil na základní školu, která byla v Třebíči blízko, na Benešku, a tam se atletice hodně věnují. Kdybychom se nestěhovali, třeba jsem atletiku vůbec nedělal.

Vy jste po maturitě odešel do Prahy, kde závodíte za Olymp. Doporučil byste podobný krok svým následovníkům?
Záleží, na jaké místo řadí atletiku. Pokud je na prvním, nebo třeba se studiem na druhém místě, nevidím důvod, proč to neudělat. Já to měl trochu jednodušší v tom, že do Prahy dojíždím za tréninky od šestnácti. Kdyby to byl přechod z ničeho nic, neumím si to moc představit.

Je jasné, že trénink na deset atletických disciplín zabere spoustu času. Co děláte, když netrénujete nebo zrovna neodpočíváte?
Koníčků mám habaděj. (usmívá se) S tréninkovým parťákem jsme momentálně hodně zapálení golfisté, hrajeme nohejbal a podobně. Všechno z toho je ale nějakým způsobem prospěšné pro atletiku.

Taky se o vás ví, že rád fotíte.
Na focení je dobré, že se mu věnuju, když mám čas, nemusím nic vymýšlet. Je to relax, vždycky při něm vypnu. Když někde u vody naháním ledňáčky, úplně zapomenu, že nějaká atletika existuje. Občas je to zkrátka potřeba.

Autor: Tadeáš Mahel

18.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Těsný únik. Řidič osobního vozu v protisměru neměl proti předjíždějícímu kamionu jinou možnost než zastavit mimo vozovku. Jinak by riskoval fatální čelní střet.
12

VIDEO: Předjíždění kamionů jako kilometrový hazard se smrtí

Odstupující premiér Saad Harírí
4

Saúdská Arábie mě násilím nedrží, můžu odjet, řekl libanonský premiér

Merkelová dál agituje za Jamajku, poražené německé strany se staví proti

Zvyšme úsilí k překonání vzájemných rozporů, vyzvala v pátek tři stěžejní německé politické strany (CDU/CSU, FDP a Zelené) německá kancléřka Angela Merkelová. Poražení sociální demokraté Jamajku odmítají.

Na babetách ujeli na Islandu dva tisíce kilometrů. Trajekt domů málem nestihli

Šestičlenná skupina cestovatelů na babetách ujela za třiadvacet dní po Islandu téměř dva tisíce kilometrů. Putování za krásami Islandu mělo svá úskalí, cestu jim ztěžovalo počasí a nepřítomnost asfaltových cest.

Irácká armáda dobyla Rávu, poslední irácké město ovládané IS

Irácká armáda oznámila, že dobyla město Ráva u hranice se Sýrií. Město bylo považováno za poslední útočiště takzvaného Islámského státu v Iráku. Vojenská operace směřující k osvobození Rávy začala v pátek za úsvitu.

Univerzita Karlova ocenila vynikajícího učitele a vzdělávací počin

Univerzita Karlova dnes opět při příležitosti 17. listopadu ocenila vynikající vyučující a vzdělávací počiny. Cenu Arnošta z Pardubic získal profesor Petr Charvát z pedagogické fakulty a tým z právnické fakulty za program Street Law - zažít právo jinak. In memoriam byl v Karolinu oceněn za přínos světové vědě, pedagogické činnosti a popularizaci vědy Jan Suda. ČTK o tom informoval mluvčí univerzity Václav Hájek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT