Ale pojďme k české účasti. Nezačala příliš slavně. Jako první šla z Čechů do akce Diana Mezuliáníková. „Těžký a na mě rychlý,“ byla první její slova po vyřazení z rozběhu na 800 metrů. „Bohužel jsem se v poslední zatáčce prala se soupeřkou, což mě obralo o síly. Skoro jsem se tam zastavila a musela se znovu rozbíhat. Takže úplně spokojená být nemůžu.“

S nejlepšími dlouho držela krok, ovšem čas 2:03,48 stačil až na šesté místo. „Aspoň jsem utekla jedné půlkařce, každá poražená je dobrá. Myslím, že na páté místo to bylo, ale měla jsem toho plné brejle,“ krčila rameny sedmadvacetiletá běžkyně.

Tekly slzy

Neuspěly ani další dvě Češky. Kateřina Šafránková poslala kladivo nejdále do vzdálenosti 65,46 a od postupu do finále ji dělilo skoro šest metrů. Tyčkařka Romana Maláčová po dvou úspěšných pokusech třikrát shodila výšku 450. Skočit bylo potřeba o deset centimetrů víc.

Prvně jmenovaná měla oči plné slz. „Bylo to hrozný. Jednoduchá odpověď. Nevím, co jsem dělala špatně. Nedokážu to na nic svést, jako že by mě něco bolelo, nebo byla špatně připravená. Prostě to nevyšlo tak, jak bych chtěla, jak bych chtěl trenér a všichni kolem, co mi fandili. Takhle to podělat, to mě mrzí,“ povídala rozpačitě.

„Byla jsem pomalá. Chtěla jsem přidat na rychlosti, ale hlava se bála, že to nestihnou nohy. To je samozřejmě blbost, protože to stihnou, což bylo znát v nejdelším třetím pokusu. Přitom v rozcvičce to nevypadalo špatně,“ krčila rameny.

Slzičky neskrývala ani Maláčová. Přitom se prý cítila technicky skvěle. „Na 450 jsem si vzala tvrdší tyč. To bylo správné rozhodnutí. Při třetím pokusu se už zdálo, že skok bude úspěšný. Myslela jsem, že jsem nad laťkou a už ve vzduchu jsem se radovala. A najednou jak padám, cítím, že laťka padá se mnou. To byl šok,“ smutnila.

„Mrzí mě to. Takhle dobře se mi celou sezonu neskákalo,“ pokračovala. „Nejdřív se z toho musím dostat. Nejezdím na šampionát na výlet. Rozhodně dostanu poučení od svého psychologa. Teď mohu brečet, ale zítra musím vstát a hodit to za hlavu,“ dodala plačky.

Ukázal, jak se má závodit

Až v závěru prvního večera v rozběhu na 400 metrů překážek skvěle zabojoval Vít Müller. Ukázal, jak se má závodit. V běhu, který ovládl jeden z favoritů na medaili Američan Rai Benjamin, skončil čtvrtý. To znamenalo přímý postup do sobotního semifinále. Stačil mu tomu čas 50,15.

Přitom letos si už zaběhl osobní maximum 49,36, ale původně byl nominovaný jen do štafety. Jenže později mu bylo umožněno, aby startoval i ve své hlavní disciplíně. „Jsem neskonale šťastný. Ani jsem nepočítal, že tady překážky poběžím. V semifinále budu dělat, co bude v mých silách. Třeba vytáhnout z paty zbytek formy a pozlobit soupeře, nebo si udělat rekord,“ přemítal atlet Sokola Hradec Králové.

Úvodní vystoupení však nebylo úplně ideální. „Pokazil jsem, co se dalo. Vzal jsem třetí i čtvrtou překážku kolenem a šestou skočil úplně hrozně. Ale konkurenti to přeskakovali asi ještě hůř,“ vykládal.

A co si ve chvílích, kdy v rozběhu zakolísal, o sobě pomyslel? „To se neříká, je to moc sprosté,“ culil se.

Podpíral vyčerpaného soupeře
To se jen tak nevidí. Postupující z prvního rozběhu na 5000 metrů už byli dávno v cíli. Poslední kolo zbývalo doběhnout dvěma opozdilcům. Předposlední vytrvalec Jonathan Busby z Aruby však začal na dráze v předklonu klopýtat. Když ho klusající Braima Suncar Dabó z Guineyi-Bissau dostihl, podepřel ho a pomáhal mu, aby nezkolaboval a neupadl na tvrdé mondo. Posledních dvě stě metrů jim trvalo minutu, ale nakonec se ve vzájemném objetí a za obrovského aplausu diváků šťastně dotrmáceli do cíle. Busby měl čas 18:10,68 a Dabó 18:10,87. Nic na dojemných okamžicích už nezměnil fakt, že byl Busby kvůli cizí pomoci diskvalifikován.