Na své medaile ráda zavzpomíná, ale žije dneškem. Je plný sportu, často bývá v kontaktu se sportujícími dětmi. Její kariéru mapovaly mladé atletky, členky oddílu ASK Blansko. Když se poprvé potkaly, byla prý děvčata rozpačitá. Převažoval respekt. Netrvalo to ale dlouho.

„Pochopily, že jsem stejný člověk z masa a kostí jako ony, a nemusí se mě bát. Musím říct, že na každé naše setkání byly dobře připravené. Nastudovaly si, co mohly. Až jsem byla někdy zaskočená, co dokázaly vyhrabat,“ usmívala se bývalá atletka.

S řeckou vlajkou 

Její největší úspěchy měly žákyně v malíčku. „Při zlatu na mistrovství světa v Aténách skočila 15,20 metru, což je dodnes český rekord,“ pochlubila nejméně ostýchavá Lucie Dobrovská. Ten závod se zapsal do historie. Vzpomínají na něj nejen čeští, ale i řečtí fanoušci.

Ve finále vedla Rumunka Mateescuová. Trenéra a partnera české trojskokanky Michala Pogányho před pátým pokusem napadla geniální věc. Na tribuně si vypůjčil řeckou vlajku. Podal ji Šárce a řekl: „Musíme získat diváky na svou stranu. Zvedni ji nad hlavu.“

Poslechla a záběr na Češku s řeckým symbolem se objevil na obří obrazovce. Mezi diváky to vyvolalo nevídanou atmosféru. Roztleskala si je, rozběhla se a doskočila pro zlato! „Celý stadion jako by do sektoru poslal energii. Bylo to znát. Vnitřně jsem cítila, že skočím daleko. Zažila jsem to jen jednou v životě,“ vzpomínala.

„Byla z toho velká sláva a přineslo to spoustu emocí. Druhý den jsem byla vyfocená ve všech řeckých novinách s národní vlajkou. Ve zbytku šampionátu mě lidé na ulicích poznávali a smáli se. Bylo to moc příjemné.“

Problém byl v hlavě

Žákyně věděly, že po narození dcery začala Šárka znovu trénovat a závodit. „Medaile ale získávala už jen na mistrovství republiky,“ ozvala se Kateřina Šebková.  Očekávalo se, že Brňanka bude i po porodu skákat přes čtrnáct metrů. „Jenže se ukázalo, že jsem měla problém v hlavě. K velkým výkonům jsem se potřebovala vyhecovat, ale když se narodila Terezka, zklidnila jsem se. Nedokázala jsem se vrátit na bojovnou vlnu. Proto obdivuji Báru Špotákovou, která po prvním dítěti vyhrávala,“ připomněla oštěpařku.

Šárka Kašpárková a (ne)související historické reálie

„Taky jsem nechtěla dceru šidit a dopadnout jako Stefka Kostadinovová. Když jsem ji na jednom soustředění potkala se synem, slyšela jsem, jak babičce říká mami,“ zmínila světovou rekordmanku ve výšce. „To byl varovný prst. Snažila jsem se s Terezkou trávit co nejvíc času.“

O tom, že Tereza ve sportování následovala matku, měly blanenské atletky povědomí. „Hraje basket, dělala i atletiku,“ osmělila se Natálie Poláčková. Vyrůstala ve sportovním prostředí, ale rodiče na ni netlačili. „Dbali jsme na všestrannost. Vyzkoušela si i tenis a volejbal. Jenže před čtyřmi roky si na lyžích přetrhla přední křížový vaz. Teď hraje basket za juniorky Žabin Brno,“ prozradila matka. „Hodně vyrostla, ale ještě jí chybí asi dva centimetry, aby se mi vyrovnala. Není moje přesná kopie. Je sebevědomější a pečlivější. Třeba ve studiu.“

Návrat k basketbalu

Šárka měla basketbalové základy. A když se s atletikou definitivně rozloučila (bylo to v 35 letech na ME 2006) začala se objevovat mezi basketbalistkami. Tři roky poté pomáhala Valosunu Brno v nejvyšší soutěži. Někdejší atletka ve Valosunu působila jako kondiční trenérka. Ale když se zranily pivotky, začala trénovat.

„Brala jsem to jako výzvu, ale byl trochu i marketingový tah,“ vykládala. V prvním zápase naskočila asi po šesti minutách. „Jedna pivotka nasbírala tři osobní chyby a druhá dostala do nosu. Najednou slyším, jak trenér křičí: Šáro, jdeš. Nevnímala jsem, že to je na mě. Došlo mi to, až když volal znovu: No musíš, už tam nemá kdo jít. Bylo to šok, myslela jsem, že mě pošle na plac na poslední tři minuty.“

Nesmí projít

V lize vydržela sezonu, ale za Podolí u Brna hraje dodnes v oblastním přeboru. „Jsme tým víceméně vysloužilých baskeťaček. Nastupujeme i proti osmnáctiletým dvacetiletým děvčatům. A je to docela sranda, když se ozve pokyn: Běž přes ňu, ta je už je stará a pomalá. Jenže v tu chvíli zavelí sportovní srdce: Nesmí projít. Za žádnou cenu. To neexistuje,“ culila se.

Příklad Šárky sportovat i po skončení kariéry se atletickým elévkám líbí. „Na nějaké nižší úrovni se to dá. Když člověk sport miluje, tak si čas najde,“ připustila Lucie. Vítězka ankety Atlet roku z roku 1998 dívkám předala něco ze svých zkušeností. „Našly jste svůj sport, máte dobrou partu, a to je základ úspěchu. Na trénink se chodí i proto, že se člověk těší na kámoše,“ vysvětlila.

„Soustředění a závody jsou plné zážitků. Nikdy na ně nezapomenete. To je hlavní, kvůli čemu se sportuje. Medaile, to už je třešnička na dortu. Samozřejmě, že vám je přeju.“

Ve spolupráci Českého olympijského výboru a organizace Post Bellum vzniklo několik výjimečných filmových rozhovorů, Příběhů našich olympioniků. Žáci základních škol popsali svýma očima olympijskou cestu československých sportovců – běžců na lyžích Lukáše Bauera a Květy Peckové, atletů Imricha Bugára a Šárky Kašpárkové či sportovního střelce Jana Kůrky. Natáčení proběhlo v červnu v Liberci, premiéra minulý týden v Praze. Příběhy najdete na www.olympic.cz/pribehy