Na velkých světových akcích totiž posbírala téměř dvě desítky nejcennějších kovů a třeba na její oblíbené dvoustovce jí patří v historických tabulkách čtvrtý nejrychlejší čas.

A právě na dvoustovce se v úterý předvedla i ostravskému publiku. Druhý nejkratší sprint zaběhla precizně a zvítězila v čase 22,75 vteřiny. O výhru se ale musela pořádně porvat, protože v cíli druhá Britka Bianca Williamsová, která si výkonem jen o čtyři setiny horším vylepšila vlastní osobní rekord, jí pořádně prohnala. „Zatím je to takové trochu rozpačité. V Ostravě mě trošku brzdil vítr, ale na druhé straně mě skvělí fanoušci, kterým chci poděkovat, dohnali k vítězství," pronesla v cíli vítězná Felixová, které se na Zlaté tretře napoprvé moc líbilo.

S jakým plánem jste ale vlastně do Ostravy přijela?
Chtěla jsem tady bez ohledu na čas předvést co nejlepší výkon, který by mě uspokojil i technicky. Přece jen se teprve vracím po zranění a Ostrava pro mě byla letos teprve čtvrtý start. Ale samozřejmě jsem chtěla překonat letošní osobák, což se mi nepodařilo, takže za extra úspěšné tohle vystoupení považovat nemůžu.

A cíl pro letošní sezonu?
Pokud zlepším osobní maximum, budu určitě nesmírně ráda. Je to sice hodně vysoko, přesto se toho snu nevzdávám.

Vaše loňské zranění už definitivně odeznělo?
Doufám, že ano. Přece jen to byly dlouhé tři měsíce, co jsem nemohla nic dělat. Ale naštěstí to už odeznělo a teď můžu dohánět, co jsem zameškala. Navíc nejsem pod žádným tlakem, protože letos není mistrovství světa ani olympiáda.

Kdybyste se ohlédla zpátky, jak smutný moment v kariéře bylo to moskevské zranění?
Bylo to moc smutné, hlavně kvůli trenérovi Bobbymu Kerseemu. Moc mě zranění mrzelo, jelikož můj kouč je velmi náročný. A spolykané tréninkové dávky jsem tak nemohla v Lužnikách prodat. A navíc v semifinále jsem tam zaběhla sezonní osobní rekord, a to mě ještě víc povzbudilo. Jenže pak přišlo, co přišlo. Škoda, že už se to nedá vrátit zpátky, kdoví, jestli se mi ještě podaří dostat se na stejnou úroveň.

Naopak v Londýně jste vybojovala tři zlaté medaile…
To byl jednoznačně emotivní okamžik, měla jsem pocit, že jsem naplnila všechny plány, které jsem měla. Navíc jsem hrozně moc chtěla vyhrát olympijské zlato na dvoustovce.

Co vlastně nejradši běháte? Stovku, dvoustovku, nebo čtvrtku?
To je jednoduché, nejradši mám dvoustovku. Je totiž pro mě jako šitá na míru, mám ráda zatáčku a hlavně jsem na ní vyrostla. Neříkám, že bych třeba stovku nebo čtvrtku neměla ráda, ale přece ta prostřední z nich mi pocitově nejvíc vyhovuje.

Ale třeba na MS v Tegu 2011 jste kombinovala 200 metrů a čtyřstovku a nakonec jste tam i se štafetami vybojovala dohromady celkem čtyři medaile, z toho dvě zlaté…
Bylo to velmi zajímavé, startovat v tolika závodech, a pro mě to byla hodně dobrá zkušenost. Uvidíme, možná že se k tomu ještě vrátím.

A neuvažujete, podobně jako krajan Ashton Eaton, že byste zkusila i trať 400 metrů s překážkami?
Tak to rozhodně ne (úsměv). Určitě už nic dalšího zkoušet nebudu. Zůstanu minimálně pro tři následující roky na tratích, na kterých mě vídáte teď. Navíc třeba ty překážky, ve kterých teď Ashton zkouší štěstí, mě prakticky vůbec nelákají.