První velké zlato ho stálo veliké úsilí. Třeba i proto, v jaké protivné době se na něj připravoval. „Nikam jsem kvůli covidu celou dobu nevylezl. Nedělal jsem nic jiného, než chodil na trénink, k doktorům, na fyzio a pak hned pěkně domů. Nejezdil jsem tramvají ani metrem. Byl jsem pořád v bublině, dal jsem tomu všechno a přineslo to ovoce,“ vyprávěl po zisku titulu devětadvacetiletý vrhač.

Jak se poslouchá – Tomáš Staněk mistr Evropy?
Mnohem líp než vicemistr nebo druhý vicemistr.(směje se) Jsem šťastný, že jsem konečně prolomil bariéru. A taky, že jsem od šampionátu v Bělehradu před čtyřmi roky hodil nejdál na velké soutěži. Popravdě mě ani nenapadlo, že by se mi to mohlo v ne nejlepším zdravotním stavu podařit. Věděl jsem, že mám zatejpované stehno, ani ruka není v ideálním stavu, a otočku proto nemůžu rozjet úplně naplno.

Patřil jste k favoritům, na jakou medaili jste si myslel?
Na začátku halové sezony, když k nám do skupiny přišli diskařští bratři Forejtové, jsem jim pověděl, že letos halovou Evropu vyhraju. (směje se) Pak se ale staly takový blbosti, jako že jsem si tady v Toruni na mítinku natrhl stehno, nebo ještě před tím na soustředění na Kanárech natrhl podkolenní šlachu. Byly to takový hnusný minely a tohle zlato je na všechno neskutečná záplata.

Musel jste v závodě dávat na zdravotní trable pozor, nebo to atmosféra přehlušila?
Trochu mě to limitovalo. Jsou to zranění na důležitých místech. Musel jsem improvizovat, ale v pátém pokusu jsem si řekl: přece nebudeš čtvrtý. Úplně jsem na všechno zapomněl a dostal se do transu. Chtěl jsem aspoň bronz. Pokus letěl víc doleva a bylo z toho zlato… Popravdě ale do té doby, než jsem to v kruhu ustál, si toho moc nepamatuju. Nevím, co jsem tam prováděl.

Byla následná euforie největším momentem vaší atletické kariéry?
Trvalo jen chvilinku, než to změřili. A pak přišla obrovská euforie. Ale dobře jsem věděl, že nemám vyhráno. Na druhou stranu jsem se utěšoval, že tři největší soupeři nehodí 21,62, aby mě vyšoupli z pódia. V nějakou medaili jsem věřil. Ještě jsem se soustředil na poslední pokus, ale už jsem na něj nemusel.

Po vašem nejlepším vrhu ještě probíhala kompletní šestá série. Koho jste se nejvíc obával?
Věděl jsem, že Haratyk je pár čísel ode mě, a Mihajlevič je taky nebezpečný. Tentokrát jsem ale byl nejnebezpečnější já. (směje se)

Jak vás těší, že jste porazil Poláka Michala Haratyka na jeho domácí půdě?
Poslední dobou je v Polsku číslo jedna. Je to velká satisfakce, když vám polští trenéři a funkcionáři gratulují. Muselo to pro mě být hořký, ale pro mě super.

Jak vás pochválil trenér Petr Stehlík?
Měl radost, ale vyjádřil nepublikovanými výrazy. (směje se)