Rozcvička na mistrovství republiky v Plzni dopadla špatně. V jednu chvíli jakoby Elišku Staňkovou něco hryzlo do levého lýtka. Ale ani to jí nezabránilo získat osmý titul. Měla formu, chtěla přehodit hranici 60 metrů, aby si posílila olympijské ambice. „Bohužel z toho nic nebylo,“ vzpomínala na smolné zlato vrhačka A.C. TEPO Kladno.

Myslela na výkon začínající šestkou. „Pořád jsme jeli z plného tréninku. Ladila jsem až na Plzeň, šance by byla i při dalších startech, protože v tréninku jsem šedesátku trefovala. To co se stalo, ale neberu jako nějakou tragédii. Naštěstí to přišlo v sezoně, kdy to bylo jedno. Neměla jsem před žádným šampionátem. Šedesátka by mi letos stejně nic nepřinesla,“ přemítala suverénně nejlepší česká diskařka.

„Sonografie odhalila prasklinu na vedlejším lýtkovém svalu. V srpnu nemělo cenu něco urychlovat a tak jsme se rozhodli, že ukončíme sezonu,“ vyprávěla závodnice s osobním rekordem 60,48 metru.

„Mělo to plus v tom, že jsem si po dlouhé době pořádně užila léto, ale na druhou stranu mě to mrzelo. Nejvíc asi proto, že jsem nemohla závodit na mítinku Kladno hází. Na Sletiště jsem se těšila, ale nedalo se nic dělat. Zraněná jsem nikdy moc nebývala, ale ono to jednou přijde,“ krčila rameny rodačka ze západočeských Kraslic.

Nohu léčila hlavně klidem. Urychlit to nešlo, ale v září byla zase fit. „Už zase normálně jedu. Lýtko dávno neřeším,“ konstatovala pětatřicetiletá svěřenkyně Dušana Krále, pod jehož vedením se ponejvíce připravuje na pražské Julisce.

Trénovat v čase koronaviru není úplně standardní, ještě letos má v plánu soustředění na Kanárských ostrovech. „Uvidí se, jak to všechno dopadne. Věřím, že se olympiáda uskuteční. Pro mě je hlavní být připravená na začátek letní sezony a předvést kvalitní výkony, abych se udržela na postupovém místě v olympijském rankingu.“

Ač Eliška Staňková startovala na loňském mistrovství světa v Dauhá a před tím na čtyřech evropských šampionátech, není profesionální atletkou. „Ve středisku už nejsem. Mám živnost a dělám osobního trenéra. Ve fitku nebo venku si s klienty zacvičím a pak mohu jít házet. Takhle mi to vyhovuje. Lidi se mi sami ozývají. Každý chce něco jiného. Někdo zhubnout, někdo naučit běhat, jiný má zájem o posilování nebo kompenzační cviky na bolesti zad. Každého řeším individuálně,“ vypráví reprezentantka.

Tato profese by atletku žijící v Praze měla provázet i v dalších letech. Příští sezona má být její poslední. „Jde mi jen o olympiádu. Pak se chci určitě posunout dál. Chtěla jsem končit už letos, ale nechci se vzdát, když se konání her o rok posunulo. Jestli Tokio bude, nesmím tam chybět. A když nebude, tak toho nechám. Svou budoucnost vidím ve fitness.“

Eliška sportuje už dlouho a cítí únavu. Ne však fyzickou. „V naší atletice nepanuje dobré klima a nejsem sama, komu se to nelíbí. Nechci proto ani pokračovat jako trenérka. Maximálně kdyby někdo potřeboval u dětí pomoc s diskařskou technikou, tak ráda poradím. Trénovat někde ve středisku mě ale opravdu neláká. A taky mě mrzí, že disk u nás skomírá,“ uzavírá.