Disciplínou Tomáše Voňavky je disk. Házelo se s ním už na antických olympiádách. Tohle náčiní má v naší zemi slavnou tradici a bohužel i nepříliš radostnou současnost. Jedním z těch, kdo se ji snaží pozvednout, je Kladeňák Tomáš Voňavka, současná česká dvojka s osobním rekordem 63,53 metru.

Atletiku měl v rodině, přesto hrál jako kluk fotbal. „Nejdřív za Spartu Doly Kladno a chvíli za SK. Od dvanácti jsem oba sporty kombinoval, ale protože moji rodiče jsou atletickými trenéry, tak to nemohlo dopadnout jinak,“ vzpomínal třicetiletý „těžký“ atlet, jehož maminka učí na sportovním gymnáziu, dělala víceboje a táta byl kladivář.

Jaké byly vaše začátky?
Vrhal jsem vším, čím se dalo, a běhal přes překážky. To se projevoval maminčin vliv, asi ze mě chtěla mít vícebojaře. Jenže když jsem jako starší žák hodil kilovým diskem 58,16, což byl v té době druhý nejlepší český výkon všech dob, bylo o mé budoucnosti rozhodnuto.

Doma jste patřil ke špičce, jak se odvíjela vaše kariéra?
V dorostu jsem byl jedenáctý na mistrovství světa a desátý na Evropském olympijském festivalu mládeže. Někdy v té době jsem začal trénovat v pražském Olympu u Josefa Šilhavého. To mi pomohlo k osmému místu na mistrovství Evropy 2011 do 22 let v Ostravě. Následně jsem se dostal do Centra sportu Ministerstva vnitra. Jsem v něm dodnes, ale závodím za Kladno. Za největší úspěch považuju účast na evropském šampionátu v Amsterdamu, ale žádnou díru do světa jsem tam neudělal.

Jste v polovině zimní přípravy. Co máte za sebou?
Mám za sebou soustředění v teple, a to se mi v prosinci povedlo poprvé. S naší skupinou z Olympu jsme trénovali na jihu Portugalska v Monte Gordo. Bylo tam parádně. Trénink při teplotách nad patnáct stupňů je o něčem jiném, než když tady v hale házíme do sítě anebo venku v zimě nabalení do dvou vrstev.

V čem je problém, klouže mokrý nebo namrzlý kruh?
Mokro na kvalitním betonovém kruhu nevadí, ale nesmí se z něj stát kluziště. V chladu není nic příjemného brát do prstů disk s kovovou obroučkou a v rukavicích se házet nedá. To je komplikace.

V podmínkách nouzového stavu není snadné trénovat, jak to máte zařízené?
Na Olympu je pro členy centra vytvořený rezervační systém. Přes internet si dopředu zablokujeme například posilovnu nebo regeneraci. Hlavní je, že se dá trénovat.

Jak jste se připravoval o Vánocích?
Byl jsem v permanenci téměř bez přerušení. Volno jsem měl jen 25. prosince a na Nový rok. Povedlo se udělat kus práce. Sportoviště nebyla moc obsazená a normálně jsme makali.

Co vás v nejbližší době čeká a jaké máte letos plány?
Zatím jsem v předběžné nominaci na Evropský zimní vrhačský pohár a před tím bych se zase rád kvalitně připravoval v příznivých klimatických podmínkách. Snad to vyjde někde na jihu Evropy. Na léto mám z centra stanovený výkonnostní cíl 64 metrů a probojovat se na olympijské hry.

Bude případný výkon okolo 64 metrů na Tokio stačit?
Je mi třicet, a to jsou pro vrhače nejlepší roky. Na olympiádu mám šanci letos nebo za tři roky. Teď bych měl být na vrcholu sil. Mohlo by se to povést, i když ostrý limit je 66 metrů, což je masakr. Mám ale šanci se na hry dostat z rankingu, postoupí nejlepších 32 diskařů. Chce to hodně závodit a házet daleko. Bude taková rychlopalba, komu se povede nasbírat pořádnou porci bodů.

Při osobním rekordu z roku 2019 jste nebyl od čtyřiašedesátimetrové daleko. Je ve vašem dosahu?
Jsem schopný to hodit. Při osobáku na Julisce jsem měl další dlouhé hody za šedesátku. A to jsme tenkrát neměli úplně příznivý vítr. Na dlouhé hody je potřeba, aby se sešlo víc pozitivních faktorů dohromady.

Loni jste v koronavirové sezoně hodil nejvíc 60,28, ale ten rok byl ze závodního hlediska hodně podivný. Jak jste hledal motivaci?
Sice jsme měli mistrovství republiky, ale jeho termín se posouval. Člověk v podstatě pořádně nevěděl, na co se má připravovat…

Vaše disciplína má díky Františku Jandovi-Sukovi, Ludvíku Daňkovi, Imrichu Bugárovi nebo Gejzovi Valentovi slavnou minulost, ale v posledních letech moc nevzkvétá. Čím to?
Nejsou lidi. A pohříchu disk pořádně dělá jen jeden trenér, a to je ten můj. Je mu už ale čtyřiasedmdesát a nemá moc následovníků. Myslím, že nikdo jiný netrénuje tak, jak by se mělo.

Na mítincích se potkáváte s předními diskaři. V čem jsou lepší?
Na soustředění v Portugalsku trénoval Slovinec Kristjan Čeh, který v jednadvaceti hodil neskutečný výkon 68,75. Co jsem viděl, tak jeho trénink se od našeho moc neliší. Proč lidé jako on hází tak daleko, se dá těžko říct. Má skvělé fyzické dispozice, měří přes dva metry a hází pěkně technicky.

I vy máte slušný potenciál, prozraďte své míry a váhy.
Měřím 194 centimetrů, vážím 120 kilo a rozpětí rukou mám 205 centimetrů. Mám podobné parametry jako světový rekordman Jürgen Schult. Jenže házel v jiné době, měl víc síly a určitě byl i lepším diskařem.

Pojďme ještě k letošku. Jak silným motorem je pro vás šance dostat se do Tokia?
Myslím, že pro lidi, jako jsem já, a kteří patří spíš k druhému sledu, může být dnešní doba, plná omezení a zákazů, do jisté míry výhodou. Šance dostat se na olympiádu je každopádně silný motor. Až jednou skončím, tak bych rád řekl, že jsem tam byl. Byla by to odměna pro mě, že disk pokouším dlouhých osmnáct let, ale i pro rodiče a trenéry, kteří mi pomáhali.