Půl jedenácté. Uf, jsem tu včas, libuju si, když vstoupím do gymnastické tělocvičny pod Strahovem.

Na koberci se už rozcvičuje skupinka atletů, se kterými mám absolvovat jeden trénink. Tedy především s hlavní hvězdou – tyčkařkou Kateřinou Baďurovou, vicemistryní světa, která se po zranění kolena zase vrhla do tréninku.

Zatím tu však není. A není tu ani její kouč Boleslav Patera. Jeho svěřenci si krátí čekání přemety, stojkami nebo veletoči na hrazdě. Stanislav Sajdok, sprinter nad krátkými překážkami a začínající desetibojař, neobratně zkouší hvězdu.

„Vezměte trénink zatím za mě, jsem tam do deseti minut,“ žádá mě Patera, když mu volám.

Převléknu se a pokorně tyčkaře dál jenom sleduji. „Stačí, že s nimi potom budu běhat,“ říkám si. Na jejich gymnastiku si netroufám.

Záhy přichází trenér a „přebírá“ velení. Nacvičují krokové řady, odrazová cvičení. „To Kačka ještě nemůže, i proto tu není,“ vysvětluje Patera. „Její koleno se ještě nechce pořádně ohnout. Přijde, myslím, v jedenáct.“

Čekání se však protáhne do půl dvanácté. “Že jsem tu měla být dřív? Tak o tom nic nevím. Sláva mi nic neřekl,“ diví se Baďurová. Během chvilky už plní všechny úkoly. A bez řečí. „Kverulantům se ve své skupině nebráním, musí mít ale konstruktivní připomínky,“ líčí kouč. „Kačka je v tomhle směru bezproblémová.“

S tím souhlasím, protože mně by nohy do kýble zavěšeného na laně nikdo nedostal. Vzepřená na dvou madlech pak tyčkařka otáčí nohy kolem dokola, tak jak to dělají gymnasté na koni na šíř. „Někdy si k těm experimentům taky řeknu své, ale nakonec všechno udělám,“ říká Baďurová.

Pak zvládne na hrazdě nácvik tyčkařských zvratů a rychle se přesouvá do obory Hvězda. Čeká ji osm pětistovek a mě také. V duchu se přesvědčuju: Musím uběhnout aspoň čtyři, aby nebyla ostuda!

Baďurová společně s další tyčkařkou Romanou Maláčovou mě ale uklidňují. „Nepoběžíme rychle. My se spíš trochu bojíme vás, abyste nám neutekla.“

To je přitom to jediné, čeho se já vůbec nebojím. Nakonec pětistovky kolem dvou minut zvládám v pohodě. Což ocení i Patera, který klátivým během dorazí do Hvězdy. „Toho si važte. Vidět Slávu běžet není jen tak. Většinou jezdí na kole, na bruslích, na čemkoliv,“ směje se Baďurová.

Patera vzápětí zmizí v lese, sbírá divoký česnek. "To je kyselina listová, pomáhá. Jednou jsem ho spořádal tolik, jako je porce hlávkového salátu. A cítil jsem se výborně.“

O něco hůř se naopak při pětistovkách cítila Baďurová. „Teď už je to ale dobré,“ vydechla po té poslední a její myšlenky v chladném pražském poledni už směřovaly ke Kanárským ostrovům, kam odletí na soustředění. „Je tam 32 stupňů, už jsem si koupila nové plavky.“

PRVNÍ DVA TRÉNINKY SE OBČAS BOJÍM, ŘÍKÁ BAĎUROVÁ

Umíte si představit, že se k jedné a té samé věci budete vracet zas a znovu, protože se vám ji z nějakého důvodu nedaří dotáhnout tam, kam byste si přáli? Kolikrát to asi vydržíte?

Pětadvacetiletá tyčkařka Kateřina Baďurová by o svých návratech k tyčce mohla vyprávět dlouhé hodiny. Její zdraví si s ní pohrává každou chvíli. „Jsem ale umíněná a tvrdohlavá,“ říká vicemistryně světa. „Se zdravím jsem totiž měla v životě asi opravdu největší problémy.“

A při skoku o tyči jste měla největší problém s čím?

S přechodem na tyč.

Jak dlouho jste se ho učila?

Ještě ho neumím. A asi se to nikdy nenaučím tak, aby byl podle kouče ideální.

Nikdy vám neřekl: Teď to bylo dokonalé?

Ne. Spíš mi říkal, že jsem ostuda skupiny.

Ani v Ósace, když jste vybojovala stříbrnou medaili, vám to neřekl?

Ne, tam mi jen říkal, že to bylo lepší než kdy jindy. Ale dobré? Ani náhodou. On si na tom zakládá, že všechny své lidi ten přechod naučil – a jedině já to prostě neumím.

Co děláte proto, abyste to zvládla?

Milion průpravných cvičení. Jenže šest let předtím jsem se učila skákat úplně jinak, se skrčenou rukou. Což mě Sláva začal přeučovat.

Jeho stylem ale spíš skáčou muži, ne?

No jo, ale třeba Danču (Danielu Bártovou) a Hamajdu (Pavlu Hamáčkovou-Rybovou) to naučil. Mně to nejde.

Bála jste se tyčky někdy?

Když jsem spadla v roce 2000 před juniorským mistrovstvím světa. Byli jsme čtrnáct dnů v Nymburce na soustředění. Zlomila jsem si kotník a přetrhala vazy. Bylo to přesně v tom momentu, kdy jsem šla jakoby do zvratu, byla jsem hlavou dolů a najednou se mi opřela tyč o doskočiště a vrátila mě zpátky. Trvalo mi, než jsem potom strach zase překonala.

Budete se bát teď? Až poprvé zase vezmete tyč do ruky a nebudete vědět, jestli to vaše koleno vydrží?

Nevím. Asi ne. Koleno vyzkouším předtím bez tyče, jestli se můžu naplno rozběhnout. Navíc odrazovka je levá.

Ale přece jen budete pět měsíců bez tyčky…

Jenže bojím se každý rok před sezonou. Začínáme skákat až třeba dva měsíce před závody. První dva tréninky se občas bojím, Sláva stojí na rozběhu u odrazu a strká mě do zad, abych měla pocit, že dojdu na doskočiště. Po třetím skoku už je to v pohodě.

Je něco, čeho se tedy opravdu bojíte?

Asi hadi, ti jsou takoví hnusní.