A nejen to. „V Tokiu chci uspět, a ne se olympiády jenom zúčastnit. A kdyby to třeba nebylo na medaili, potěší mě dobře zaběhnuté finále,“ říká dlouholetá reprezentantka.

Proto navzdory koronaviru dál polyká tréninkové dávky a jezdí na zahraniční soustředění.

Můžete říci, o co vás loni zdravotní krize připravila?
Nebyl to jednoduchý rok. Ze začátku nikdo pořádně nechápal, o co se jedná. Kvůli omezením se nedalo pořádně trénovat. Na Dukle jsme měli zavřenou Julisku, každý se připravoval, jak mohl. Pak jsme prakticky přišli o celou sezonu včetně olympiády.

Sledujete, jak se během roku měnila atmosféra ve společnosti?
Vidím, že panuje taková pochmurná nálada. Aspoň to tak vnímám. Trvá to dlouho, podnikatelé i zaměstnanci jsou kvůli nouzovému stavu finančně biti. Zejména pro lidi ze zasažených profesí je to těžké, cítím s nimi. Pevně doufám, že se situace zlepší.

Je to podobné také u sportovců?
Také bychom si přáli vrátit se do poměrů, které panovaly zhruba do loňského února. Rádi bychom měli před sebou lepší vyhlídky, a nemuseli spekulovat nad tím, jestli se nějaký šampionát bude konat nebo ne, a jestli trénujeme za nějakým účelem. Je to náročné na psychiku. Proto jsem se snažila odjet do zahraničí. Co jsem ale mohla poznat, tak se lidé snaží žít pokud možno normálně. Tím pádem mají lépe nastavenou mysl.

Nevlídný předvánoční čas jste trávila na soustředění v Potchefstroomu v Jihoafrické republice. Podle příspěvků na sociálních sítí jste si užila sluníčka.
Bylo tam krásně, některé dny až extrémní vedro. Ale na přípravu to bylo úplně super. Byla jsem zvyklá trénovat v Jihoafrické republice delší dobu, ale letos to nebylo možné. I tak měl pobyt v teple a ve vyšší nadmořské výšce svůj význam.

Na jaře jste s dalšími atlety z Potchefstroomu před nákazou prchala. Měla jste nyní možnost porovnat situaci, jak to tam vypadalo na konci minulého roku?
Jihoafričané zvolili jinou protiepidemiologickou strategii. Testují jen nemocné pacienty, a ne lidi bez příznaků. Do vnitřních prostor se tam chodí s rouškami a před vchodem do obchodů se dohlíží na to, aby si každý člověk umyl ruce dezinfekcí. Jinak se ale na jihu Afriky podle mě jede standardně. Všechno včetně restaurací funguje.

Jarní restrikce u nás přinesly zlepšení situace, od června se začalo omezeně závodit. Jak jste sezonu brala?
Šlo o to, abych se udržela v tempu a nezranila se. Když se rozhodlo o odložení Tokia, ztratila jsem trochu motivaci a chuť do tréninku. Sice jsem vyhrála v docela slušném čase mistrovství republiky v Plzni, ale závodila jsem tam hlavně proto, abych nevypadla z rytmu.

Největším zásahem do sportovního života bylo odložení olympiády. Co to pro vás znamenalo, když hry v Tokiu měly pravděpodobně znamenat loučení s kariérou?
Byla to čára přes rozpočet. Každý rok je těžší natrénovat na nějakou úroveň a udržet se při tom zdravá. Minulá sezona byla volnější, a tak se mi pro nadcházející podařilo trochu pošetřit tělo i hlavu. Teď to cítím, do atletiky mám chuť a jde mi to celkem dobře. Tím ale nechci tvrdit, že je to snadný. (směje se)

Nemrzelo vás jako známého příznivce fotbalové Slavie že se loni nedalo chodit na zápasy, v nichž se týmu z Edenu navýsost vedlo?
Slávisty pořád sleduju aspoň v televizi, ale pochopitelně je lepší fandit na stadionu a užívat atmosféru. Mám radost, že se klukům pořad daří (směje se) a doufám, že lidi budou moct zápasy brzy zhlédnout na vlastní oči. Fotbal bez diváků je smutný. Myslím, že když hráči necítí podporu z tribun, chybí jim motor.

Loni došlo k uzavření sporu s Českou poštou kvůli ne-oprávněnému vyobrazení vaší postavy na známce. Jak jste s verdiktem spokojená?
Odvolací soud uznal, že jsem byla v právu a že se máme s protistranou vyrovnat. Je to vítězství zdravého rozumu. Dohodli jsme se a tím je to pro mě uzavřené. Ráda bych poděkovala svým právníkům. Peníze dám na sportování dětí.

Na letošní léto jsou přesunuté olympijské hry. Věříte, že se na druhý pokus uskuteční?
Myslím, že olympiáda proběhne, jela se Tour de France, hraje se fotbal i hokej. Sportovní organizace se přizpůsobily a umějí připravit bezpečné akce. Japonci chtějí hry uspořádat za každou cenu, třeba i bez diváků, a to je asi velmi pravděpodobný scénář. Nevyhneme se spoustě restrikcí. Nedávno jsme dostali informaci, že závodníci nebudou moct být v Tokiu víc než týden před soutěží.

Časový posun je v létě sedm hodin. Máte zkušenosti s aklimatizací v Japonsku?
Před čtrnácti lety jsem startovala na atletickém mistrovství světa v Ósace. Myslím, že funguje přizpůsobení času ve stylu co hodina to den. Doufám, že nám to správně vyjde. Byla bych nerada, kdyby můj výkon ovlivnila krátká adaptace na časové pásmo.

Máte za sebou tři olympijské účasti, tokijské hry se podle všeho ponesou v jiném duchu…
Bude to určitě jiné. Jsem ráda, že jsem zažila standardní olympiády, ale věřím, že navzdory všemu proběhnou dobře i tyto hry. Existuje několik variant, jak budeme ubytováni.

Nejspíš půjde o klasickou olympijskou vesnici, ale budeme tam všichni v uzavřeném prostoru bez možnosti kamkoli se vzdálit. Další možností je bydlení v hotelech. Tam by se asi žilo v bublině, což by už nebylo moc sympatické. Na olympiádách je skvělé to, že se sportovci celého světa potkávají, mají možnost zajít na jiné stadiony a fandit kolegům z reprezentace.

Fotbal a další kolektivní sporty se už řadu měsíců hrají bez přítomnosti diváků, ale olympiáda tím utrpí asi nejvíc…
… po pravdě je to poněkud zvláštní představa. (pousměje se) Diváci nám předávají takovou sílu a energii, že člověk někdy dokáže předvést víc, než na co má. Jestliže budou na stadionech pouštět nějakou zvukovou kulisu, tak to určitě nebude takové, jako když jsou zaplněné tribuny. Je to prostě realita, pro nás sportovce i pro fanoušky. Loni jsem byla na jediném mítinku Diamantové ligy, ve Stockholmu se závodilo bez diváků a bylo to zvláštní.

Jak vůbec vnímáte energii, která se přelévá z ochozů na sportovce?
Na stadionu se rozhlížím kolem sebe, a když vidím masy lidí, rozbuší se mi srdce. V tu chvíli cítím, jak se mi energie vlévá do žil. Stoupá adrenalin a to mě ještě víc namotivuje. Diváci to umějí předat a závodník je schopný to převzít. Když ale tenhle prvek zmizí, budeme se muset spoléhat jen na vlastní motivaci, a to není úplně jednoduché. Nejvíc se nabudím v okamžicích před startem. Jakmile práskne startovní výstřel a z tribun se ozve hukot a potlesk, tak to už tolik nevnímám. Soustředím se na sebe a na svůj běh.

Co říkáte tomu, že se v této souvislosti bude vyslovovat okřídlená formulace, že je to sice nepříjemné, ale zároveň stejné pro všechny?
Jistě zazní, a je to pravda. Myslím, že pro někoho mohou být prázdné tribuny i výhodou. Existují závodníci, které může velké množství diváků vystresovat a nepodají výkon, jakého jsou schopní. Pomoci to může spíš tréninkovým typům, tedy závodníkům, kteří jsou schopni se vydat víc v přípravě.

Dá se na situaci olympijských závodů bez fanoušků nějak připravit?
Musíme počítat i s tím, i když si nedovedu představit, že bych se ve svém věku mohla v tomhle směru změnit. Po celou kariéru jsem byla na velkých akcích zvyklá od fanoušků na povzbuzování. Ale v Tokiu bude potřeba se spoléhat sám na sebe a namotivovat se, jak nejlíp to půjde.

Hodně se mluví o vakcíně proti onemocnění covid-19. Jak vnímáte, že očkování nebude podmínkou olympijské účasti?
Mít možnost volby je určitě lepší, než kdyby to bylo povinné. Nejsem si jistá, jestli by s tím všichni souhlasili. Já se zatím očkovat nenechám. Mám silnou imunitu a vakcínu mají dostat především lidé z ohrožených skupin.

Myslíte už nyní na Tokio, nebo to je ještě příliš vzdálená budoucnost?
Zatím moc ne, je to pořád hodně daleko. Olympiádu ale někdy v koutku hlavy nosím, je to přece jen hlavní cíl sezony. Zatím se na Tokio snažím co nejlíp připravit. Jak se ale bude olympijský svátek víc blížit, začne v mysli převažovat.

Díváte se i do vzdálenější budoucnosti, myslíte už na život po atletice?
Úplně si nechci připouštět, že bych měla odejít ze scény, ale na druhou stranu vím, že se konec kariéry nedá moc odkládat. V roce 2022 bych se mohla zaměřit na halu a možná si pro zábavu zkusila víceboj, ale uvidím, jak mi to půjde a jak se budu cítit. Ještě netuším, jak to dopadne. (směje se) Ale už samozřejmě plánuju, co bude dál. Baví mě věnovat se dětem a obecně podpoře běhání a zdravého životního stylu. Určitě se víc zapojím do své sportovní akademii HESU.

Koronavirus ovlivnil každého člověka na planetě. Napadlo vás někdy, že se může něco takového přihodit?
Tak to vůbec ne. Asi nikdo nad něčím takovým neuvažoval. Když se před rokem v médiích objevovaly první zprávy, nenapadlo mě, že by se to mohlo dostat z Číny až k nám. Bylo to ale hrozně rychlé a je to mazec, co vše koronavirus způsobil.

Proti covidu-19 je obecně nejlepším receptem pohyb a sport. To byste mohla jistě podepsat.
Osobně si myslím, že v současné situaci je nejhorší, když se zakáže sport, dětem chodit na kroužky a zavřou se posilovny. Nejde o nás profisportovce, ale o širokou veřejnost. Lidé bez pohybu ztrácejí kondici. Sport přece zoceluje a zvyšuje imunitu. A dokud není vakcína široce dostupná, je imunita a odolnost organismu tou nejsilnější zbraní proti infekcím.

Je podle vás možné, že při sportování může dojít k šíření čínské nákazy?
Do posiloven a na sportoviště obecně nechodí takové davy, aby lidé nemohli dodržovat rozestupy a cvičit na strojích. Když to jde jinde ve světě, proč by to nemohlo jít u nás? Navíc člověk potřebuje v době, kdy pracuje z domova a nedochází tolik k návštěvám a setkávání, jiné sociální kontakty. Jejich nedostatek se může nežádoucím způsobem projevovat na psychice a i v tomto případě je sport prospěšný.

Co vás přivedlo k tomu, že jste v neveselé době šířila na sociálních sítích ve svých příspěvcích důležitý optimismus?Chtěla jsem lidi podpořit. Psala jsem tam, aby sportovali, snažili se žít zdravě a nezapomínali na úsměvy. Aby nepřestali být aktivní a hýbali se. Když budou doma jen sedět, konzumovat jídlo, popíjet a koukat na televizi, tak si zdraví a imunitu nezlepší. Vždycky se dá přece zajít někam do lesa, zaběhat si, projet na kole nebo na lyžích, když napadne sníh.

Máte nějaké přání do právě začínajícího roku 2021?
Všem bych popřála, aby se život vrátil do normálních kolejí a každý mohl bez omezení provozovat to, co má a dělá rád. Já budu šťastná, když se mi bude dařit v osobním i sportovním životě. V Tokiu chci uspět, a ne se olympiády jenom zúčastnit. A kdyby to třeba nebylo na medaili, potěší mě dobře zaběhnuté finále.

Zuzana Hejnová
Rodačka z Liberce (19. prosince 1986) začala s atletikou v místním Slovanu. Později se přesunula do Jablonce, první úspěchy sbírala jako členka USK Praha a od roku 2013 závodí za Duklu. Je specialistkou na 400 metrů překážek. V této disciplíně vybojovala bronzovou medaili na OH 2012 a v letech 2013 a 2015 dvě zlaté z MS. Na velkých soutěžích navíc zůstala čtyřikrát těsně čtvrtá. Kromě toho získala na halovém ME 2017 stříbro na hladké čtvrtce. Na překážkách dvanáctkrát vytvořila český rekord až na 52,83 sekundy.