Jeho kořeny najdeme už v padesátých letech minulého století. Spojeny jsou s Colinem Chapmanem, slavným anglickým konstruktérem a zakladatelem automobilky Lotus. Právě tento britský výrobce v roce 1957 začal prodávat model Lotus Seven: lehký, obratný, relativně levný a na provoz nenáročný sporťáček. Díky těmto vlastnostem si vůz získal značnou oblibu a Lotus jej stavěl až do roku 1973, kdy se rozhodl prodat licenci na výrobu společnosti Caterham. A tak vznikl oficiální nástupce ikonického vozítka, který si i v dalších letech ponechal všechny vlastnosti svého předchůdce. Vyrábí se v několika verzích dodnes a už dlouho se může chlubit kultovním postavením.

Částečně k tomu asi pomohl i Jean-Paul Belmondo, který se v tomto dvoumístném roadsteru proháněl ve filmu Policajt nebo rošťák.

Caterham Roadsport 120.

Hlavní důvod je ale jinde. Caterham Seven je totiž "jenom" čistokrevné sportovní auto. Skvělé šasi, čtyři kola, motor, převodovka, volant - zbytek tu není důležitý. Dvoumístný roadster všechno podřizuje jízdním vlastnostem. Právě proto je automobilovými fanoušky tolik milován.

Jako do formule

Že je tady něco jinak, ostatně napovídá už první bližší pohled. "Cat" třeba nemá klasické dveře, jen takové provizorní, kožené, odklápěcí, které se "zavírají" jen připnutím ke cvočku - a opravdoví nadšenci je stejně z auta sundavají. Dovnitř se leze podobně jako do formule: je potřeba zapřít se jednou rukou o bok vozu, druhou pak o středový tunel a natažené nohy postupně vsunout pod volant. Zvlášť první pokusy o usednutí za volant tak nejsou nic elegantního, možná budete spíš k smíchu.

Caterham Roadsport 120.

Tím ale "utrpení" nekončí, ještě je nutné poprat se se závodními čtyřbodovými bezpečnostními pásy, což v tak stísněném kokpitu - navíc v objetí skořepinových sedadel - taky není nic snadného. A byl to i jeden z důvodů, proč jsem nenáviděl vystupování z auta.

Caterham Seven vyznává jednoduchou filosofii: co není pro řízení nutné, to ve voze prostě chybí. Na jednoduché přístrojové desce tak najdeme pouze 14 prostě vyhlížejících ovladačů. Žádné rádio, žádná klimatizace, dokonce ani topení. Je tu sice ventilace, ale ta funguje v režimech zapnout/vypnout. Na nastavení teploty zapomeňte. A třeba blinkry se ovládají malým přepínačem na palubce, který se po srovnání kol samozřejmě do neutrální pozice nevrací.

Další zvláštností, které si hned všimnete, je neskutečně mrňavý volant a podobně trpasličí řadička pětistupňové převodovky. Bláznivý dojem podtrhují titěrné pedály umístěné kdesi pod přední kapotou. V normálním autě by na stejném prostoru byl pedál jeden. Zpočátku se tedy občas stane, že levačkou společně se spojkou dupnete i na brzdu. Ale dá se zvyknout. Nebo se můžete zout.

Caterham Roadsport 120.

Darebák s kouzlem

Caterham se startuje tlačítkem a pokaždé je to tak trochu slavnostní okamžik. Motor naskočí se slastným zaburácením a auto se trochu zatřese. Je na čase vyrazit.

Ještě předtím mi ale dovolte několik technických údajů. "Můj" Roadsport 120 (jedna z těch slabších variant) poháněla atmosférická čtyřválcová šestnáctistovka od Fordu, vyladěná však speciálně pro "Cat", s výkonem nějakých 120 koní. Nezdá se to moc, ale tenhle anglický drobek váží jen půl tuny, takže i relativně slabší motor ho dokáže dramaticky rozhýbat. Ostatně udávaná hodnota zrychlení z klidu na stovku naznačuje leccos: akcelerace zabere jen 5,9 sekundy.

Mnohem důležitější než čísla je ale zábavný charakter jedna-šestky, která zbožňuje vysoké otáčky. Někde kolem čtyř tisíc začíná neskutečný hukot a auto upaluje jak o život. Motor do toho brutálně řve, sání syčí a každé sešlápnutí plynu doprovází naštvané zachrčení. Jeho projev je prostě dokonale surový a upřímně mechanický. Raubířský dojem ještě podtrhuje zlověstné prskání výfuku.

Caterham Roadsport 120.

V rychlostech nad 80 km/h se k burácejícímu motoru přidává i hukot větru, což výrazně komplikuje klábosení se spolucestujícím.

Nebo spíš jeho uklidňování. Řídil jsem už spoustu rychlých aut, ale nikdy jsem nezažil tak vystrašené pasažéry. A nejde ani tak o rychlost jako spíš o pocity, které v kokpitu Caterhamu zažíváte.

Upřímně, nedivím se, že tahle drobná placka s odkrytými předními koly a minimalistickou karoserií nevzbuzuje mnoho důvěry. Sedí se jen pár čísel nad zemí, chybí tu jakákoli držadla, z jedné strany vás chrání jen kožené dveře (někdy ani ty ne), nohy máte natažené sice v dlouhé, ale taky hodně úzké přední kapotě. A při pohledu dozadu si uvědomíte, že za vámi prakticky nic není, že sedíte až nad zadní nápravou. Přidejte všechen ten rachot motoru, vítr ve vlasech a na trochu paniky a hysterie je dokonale zaděláno.

Čistá radost

A rozhodně tomu nepomůže, když řidič bez upozornění vletí zdánlivě nesmyslnou rychlostí do zatáčky. Rychlostí, která by v normálním autě zaručeně skončila výletem mimo silnici.

Caterham Roadsport 120.

Jenže v Caterhamu ne, anglický sporťáček poslušně poslechne a sebejistě vykrouží dokonalý oblouk. Je neuvěřitelné, jak vozítko drží, jak reaguje na sebemenší natočení volantu, jak je mrštné a hbité. A hlavně absolutně nezáludné a čitelné.

Věřím, že kromě konstrukce za to můžeme poděkovat i absenci jakékoli pomocné elektroniky. Cat nemá ABS, postrádá stabilizační systém, chybí i posilovač řízení. Nic z toho tedy neruší a nepřetrhává dokonalé spojení stroje s řidičem.

Neustále tak cítíte, co se s autem zrovna děje. Když už to třeba při výjezdu ze zatáčky přeženete s plynem, hned si to uvědomíte: na utrhnutí zadku pak stačí zareagovat rychlým natočením volantu na druhou stranu a roadster se poslušně srovná. Brousit okresky v tomhle autě je neskutečná slast.

Caterham Roadsport 120.

Zásluhu na tom samozřejmě má i zřejmě nejstrmější řízení na světě, dokonale odstupňovaná převodovka s krátkými drahami a přesným (i když trochu tuhým, ale co, je to přece sporťák) chodem a mimořádně schopný podvozek. Jo a taky ten pohled na přední kola přes dlouhou, nízkou kapotu je návykový.

Překvapilo mě, jak moc je Caterham použitelný i jako "normální" auto. Je docela pohodlný, rozhodně z vás na děravé silnici nevytřese všechny orgány. Má i malý prostor pro zavazadla. Ani spojka není tak ostrá, jak jsem očekával. V Praze - navíc v dopravní špičce - jsem se vlastně pohyboval celkem snadno. Jen je třeba počítat se zoufale velkým poloměrem otáčení a hlavně s hodně nízkou stavbou. Může se stát, že vás ostatní účastníci provozu zaregistrují na poslední chvíli.

Drobný problém samozřejmě představuje taky opouštění vozu. Kromě nepohodlného nastupování/vystupování a boje se závodními pásy je tu ještě otázka ochrany před nenechavci. Caterham totiž, jak už víte, nemá klasické dveře. Nemá ani klasickou střechu. Dostat se do auta tak není žádný problém. Proto se při jeho opuštění doporučuje vzít si s sebou i volant.

Caterham Roadsport 120.

Je však jasné, že Caterham je hlavně hračka, stroj na počkání produkující intenzivní zážitky a óda na skutečné řízení. Nevzpomínám si, že bych se někdy za volantem jiného vozu bavil tolik jako v Caterhamu. I když mě po porci 400 kilometrů pálily dlaně, měl jsem ztuhlé prsty, zalehlé uši a snad i poškozený sluch, dostával křeče do levého lýtka, musel z obličeje sloupávat mrtvý hmyz a hlavně mě ještě dva dny kvůli "vyrovnávání" bočního přetížení neskutečně bolel krk, stálo to za to.

A proto si dovolím doporučení: jestli vás opravdu baví řídit a s auty to myslíte vážně, běžte a buď si Caterham kupte, nebo si ho u DREAM-CARS půjčte. Nejde o nikterak nedostupnou záležitost.